Známá Vám milá báseň? - Diskuze a zkušenosti

Loen MEZI NÁMI…- FRANTIŠEK HALAS


Na stopce zakazovaného jména
plod zraje dál a bez červů je
a žal i radost bezejmenná
v nás věrná slova vybavuje

Šedivější než kaluž v dešti
jsou týdny a to jaro vpředu
rtuť luny klesá nečas věští
kdo potřebuje nápovědu

Je dosud mrazno a přece kvete
trs citoslovců mezi námi
a to ještě nenazvete
má dávnou slávu pod hvězdami


ABEL A KAIN - Charles baudelaire


Abelův rode, jez, pij, žij si,
Bůh k tobě vlídným zrakem zří,

ty Kainův, který nehodný jsi,
se bahnem plaz a bídně mři!

Abelův rode, Serafinu
tvá oběť pod nos libě čpí!

Ty, Kainův, který smýváš vinu,
skončí se kdy tvé útrapy?

Abelův rode, hleď ty sady!
Tvůj skot a lány jsou sám vděk.

Ty, Kainův, tobě kňučí hlady
jak staré feně žaludek!

Abelův rode, tul se doma
uprostřed svých si břicho hřej!

Ty, Kainův, mrzni, jektej rtoma,
v tmách, šakale, se zimou chvěj!

Abelův rode, množ se s chutí!
Tvé zlato též se množí dál.

Ty, Kainův, dej si zajít chuti,
i kdybys v srdci jak chtěl plál.

Abelův rode, rosteš, žravý,
tak jako lesní štěnice!

Ty, Kainův, vláčej bez únavy
své děti prachem silnice.

Abelův rode, přijde chvíle,
že dodáš mrchou půdě hnůj!

Ty, Kainův, musíš dál v svém díle,
neskončil ještě úkol tvůj!

Abelův rode, vzore ctnosti,
meč zmožen kyjem, hanba ti!

Ty, Kainův, vystup na Výsosti
a svrhni Boha v závrati!


MRŠINA - Ch. Baudelaire

Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
uprostřed štěrku ležeti.

S nohama ve vzduchu jak vilná žena,
škvaříc a potíc samý jed,
smrdutým břichem beze studu rozevřena
se nabízela pro pohled.

A slunce pralo plnou silou do hniloby,
jak by v ní chtělo vznítit var
a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
vrátit, co spjala v jeden tvar.

Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
a rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to zapáchalo -
mohla ses mi tam poroučet.

Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
hýbali cáry živými.

To všechno klesalo a stoupalo jak vlny
či vzpínalo se praskajíc,
tělo, jak vzdouval by je výdech tajuplný,
tím žilo stále víc a víc.

Z tohoto světa zněla hudba prapodivná
jak vítr běžící, pláč vod,
anebo zrno žencovo, když ruku zdvihna,
řešetem propouští svůj hod.

Podoba mizela a byla už jen snění,
náčrtek tužkou teninkou
na plátně odloženém, kde už malíř není
s to pracovat leč vzpomínkou.

Tam za kamením lačná fena vyčkávala
a vztekle měřila si nás,
ten kus, jejž hryzala a nyní zanechala,
číhajíc vyhlížela zas.

Vy také budete jak tohle rozkládání,
jak tento hnis zde vyvřelý,
hvězdo mych očí, slunce přírody mé, paní,
má vášni i můj anděli!

Taková budete, ó kněžno půvabnosti,
až pomažou vás naposled,
až pod trávu a pod kořeny, mezi kosti
si odejdete práchnivět.

Ó kráso má, pak řekněte, až červ se chytí
žravými ústy vašich rtů,
že já jsem uchoval i tvar i božské bytí
svých lásek skleslých v nicotu.