V zajetí vlastních sítí,které tvoříme si, jakobychom už posté,nebyli spadli do propastihříchu a vlastních slastí,jako bychom nikdy nebylinebyli...A v zákoutích,(jo, v zákoutích,kde sakra jinde ? (!!!)polykáme svou vlastní bezbranost,dokud nezalkneme sesvým svědomím.Myšlenky přichází někdy tak pozdě,a někdy příliš brzy,že i lusknutí prstu je dlouhé,tak dlouhé,oproti okamžikuprocitnutí...Nevidíš, nevíš,když obklopuje tě to, po čem jsi vždy toužil,ovšem je to jen střípeček,z láhve od vína,která za to všechno mnohdy může.(a pak, že není víníííkůůů)Tak proč?Ptají se ti,kteří pravdy už se nebojí,avšak neví si s ní rady.A že topíme se?A co?!!Vždyť se nám to líbí.Však žijem jen jednou, ne?A kecy a kecy a kecy...Tak zas někdypříště...Carpe diem...
!gby
Výsost nad výsost, ve výsostných vodách egoismu skvost... Život neměří se přece počtem uplnulých dnů, a pravé sebepoznání promarněnost zahání. Vždy přijde až jako ten úplně poslední host, který rázně připomene ti tvou minulost.
Zapomeň co učili tě. Zapomeň na záchrané sítě. Buď konečně života svého pánem a přijmi jej v celé jeho kráse...