Šel smutný král svou krajinou,šel pouští, vodu nemaje...šel s mečem ve své pravici...šel pískem, vláhu hledaje.Kdes v dáli zněl mu boje ryk,kdes v dáli cosi usedá...kdes v hlubinách mu zurčel smích,šel pouští pranic nevěda...Hle v poušti klesl do písku...jen vítr hladil jeho vlas.a vzpomněl náhle na Lásku...na tisícero jejich krás...A povstal znovu, pouští šel...rtů vyprahlých už nedbaje...Odhodil svůj těžký meč,Tu náhle věděl! Voda je!Ta voda je! Už nežízním!Už brzy dojedeš, jenom běž!A oblaka, jak zvolal k nim,spustila se v náhlý déšť...Už brzy dojdeš, jenom běž!