Pohádková

Hlavní strana > Diskuzní fórum > Literární koutek > Detail diskuze

31.01.2009 - 19:47

tanjamanova

Pohádková

Byla krásná jak z růže květ,však srdce studené jak led,jarní tání nezměnilo její krásu,však ani srdce nerozmrzlo v tom času,sluneční paprsek pokoušel se ji probudit,však srdce stále stuhlé ne, a ne se rozproudit.Pavučinka spletená ze starých snů,skříňka ohraná z planých dnů,jehelníček vzpomínek rozpíchán zcela,tak mocně držela ji uvnitř ta její cela.Deštík omýval jí vnadná ňadra,k srdci se nedostal, stále vadla.Promočena zcela, chřadla,vítr čechral zmáčené vlasy studem,neoživla na okamžik, však ani pudem.Neuměla se smát, plakat, zlobit,jen zlo a strach tropit.Až jednou roztáhlo se nebe,pramínek uzoučký osvítil její tvář,otevřela oči a viděla tu zář,pronikla silně do jejího srdce,dala jí dar, který se získává prudce,byla to bolest, ale svět za ní stál,život jí byl přece jednou dán,a koněčně mohla vylézt z té zakleté buše,ten dar byla její duše.

Řazení:

31.01.2009 - 20:07 | Filtr

medulka

A to co máme uvnitř ve své duši,
nemůže nám nikdo sebrat nikdy víc.
a že dojít ke své duši bolí,
to každý kdo to zkusil zná tím spíš,
ale taky jí určitě i poví,
že než být v buši zakletý,
to radši půjde k duši trním
i kdyby to bylo navěky. :17:

31.01.2009 - 20:17 | Filtr

tanjamanova » medulka

jako střípek sklíčka leskne se v slunci,
tak každý okamžik odráží se naší duší,
každá vzpomínka zakletá uvnitř váží víc jak unci,
je lehká jak peříčko, lze však poranit ji kuší,
bol,zloba,smutek její stěnou proudí,
však láska,smích a pohlazení,
ty ji vždycky rozproudí.
:17:

31.01.2009 - 21:17 | Filtr

medulka » tanjamanova

O úsměvu již bylo psáno mnoho,
že léčí o tom nemám pochyby,
darovat ho můžeš i v nouzi,
a každého hned uklidní.
Láska tu nemůžeš už dát jako úsměv,
potřebuje čas a strpení,
však někdy úsměvem k ní dá se dojít
a humorem a nadějí. :17:

31.01.2009 - 21:19 | Filtr

Kunas

duše její pozvolna roztávala,
v kvetoucí zahradu se proměňovala,
tělo její se zároveň měnilo
a duši její to těšilo,
duše i tělo se svázalo velkým poutem
a zíralo na lásku hladovým okem,
hledalo lásku a volalo po ní
kde je ta láska,
co sladce voní?
láska se pomalu vkrádala do duše
tělem se prohnala jak šíp od kuše,
tělo se zdráhalo ale duše se nedala
zažehla plamínek od srdce do těla
smála se , plakala, i zlobit se uměla,
pro lásku věděla jak píseň zazpívat,
zpívala, tančila,lásku svou volala,
kde pak jsi ,lásko má,do lesů volala,
z lesů se ozýval hlas lásky ,mámení,
slyšela lásky hlas, slyšela volání,
běžela o závod do lesů,do strání,
běžela, mávala ,lásce své na pozdrav,
líce jí hořely,krev se v ní vařila,
lásku svou cítila na dálku planula,
dívčina zas jak z růže květ
každý jí může závidět.
:18: