Padlo zde a nejen tu, již tolik diskuzí na téma smrt nebo život po životě, či dokonce nesmrtelnost a jiné téma tomu podobné. Nemá asi moc smysl o tom tedy dál sáhodlouze diskutovat, pokud to člověka vysloveně nebaví nebo nějakým způsobem nenaplňuje. Člověk při jakékoliv diskuzi tohoto typu(ne příliš uchopitelné téma) hledá především tu svou vnitřní pravdu, než-li pravdou obecnou, ale to také není podstatné.
Uvědomuji si, že to, že vlastně člověk umře, se nikdy sám člověk nedozví. Nikdy to nezjistíme. V myšlenkách se obáváme nějakého konce, nějaké ztráty, újmy na své vlastní existenci. Ten konec ale pro nás vědomě, nikdy nepřijde. To, že přestaneme existovat, si nikdy neuvědomíme. Jsme ve své podstatě vlastní existence, kterou si uvědomujeme, vlastně "nesmrtelní". Není toto ona nesmrtelnost ducha, ta nesmrtelnost, která se tolikrát v historii lidstva donekonečna stále zmiňuje. Jen jí prostě někteří špatně chápeme. Mě osobně tento fakt naplňuje klidem a dojmem, že nemám nikdy co ztratit.
Člověk má samozřejmě strach ze ztráty, z bolesti, atd. to ale se smrtí jako takovou v podobě uvědomění, nehraje žádnou roli. Je to jen produkt vedlejší, který je vynucen uvažováním nad něčím, co si představit prostě nelze.
Jak jste se vy sami vyrovnali nebo vyrovnáváte s tímto faktem(bez narážky na Bosche )
Buddha/2
Trochu protimluv, uvědomovat si něco, co se nikdy nedozvíš . Jako potvrdit to 100% nemůžu, ale myslím, že uvědomovat si můžeš i to, že umíráš ... tedy ne ty, v tom pravém slova smyslu, ale tělo. A být mimo něj můžeš, ať už je funkční nebo ne.
LemmOny
» Buddha/2
"Trochu protimluv, uvědomovat si něco, co se nikdy nedozvíš"
Ano je to tak, a na toto právě narážím v samotném pointě této diskuze. Uvědomovat si můžu cokoliv, dokud budu schopný jakéhokoliv vnímání. Nikdo však ve svých teoriích nemůže popsat to, co se stane ve chvíli, kdy člověk vnímat přestane.
Být vědomě mimo tělo, není nic neobvyklého a každý z prožitku své klinické smrti popisuje něco podobného. To ale nic nevyvrací. Stále se bavím o tom, že to vnímám.