A je to tu zas - partnerské trable - Diskuze a zkušenosti

Jako malá jsem věřila na všechno, náhody, sny a jejich plnění...no prostě všechno.

Tohohle muže jsem potkala už když nám oběma bylo 11.. jezdili jsme spolu na dětské tábory, kde jsem já velmi okatě projevovala zájem o toto individuum , házela mu písek do vlasů a snažila se ho vyprovokovat, aby si mě všiml.

Mohla jsem si s ním povídat snad hodiny a pamatuji si, že mi v té době běhalo hlavou, jestli je to vůbec kluk, protože jsem si s ním rozuměla, jako s nikým jiným. (Nejevil o mně tehdy ještě zájem)

Léta šla dál, našli jsme se na internetu, sem tam jsme si napsali... vždycky to mezi námi tak zvláštně jiskřilo. (jevil zájem, pak se zase vypařil a tak to šlo pořád)

Až minulý prosinec mě opět kontaktoval, poté, co jsem přijela v lednu z Koreje a ukončila vztah, který už tak měl skončit, jsme se poprvé po dlouhé době potkali.

Modré růže u mých dveří a muž, o kterého jsem vždycky měla zájem o mně taky jeví zájem. Nebudu to protahovat. Zamilovali jsme se (alespoň to tak na začátku vypadalo) přešli jsme do vztahu a téměř ihned spolu začali skoro-bydlet. Už jednou přišel rozchod kdy mi bylo řečeno, že partner vlastně neví co chce, nepřijde si zamilovaný a bere mě spíš jako nejlepší kamarádku. To se během pěti minut změnilo a ihned mě chtěl zpět. Dodávám můj partner trpí depresemi (nelehkými).. jeho nálady a postoje se mění často. Přešli jsme to, přišla korona a jeho maminka chytla virus... já se o ní trochu starala a bála se o ní, bydlím tu s nimi a pochopitelně jsem uvízla v karanténě. Během těchto chvílí jsme k sobě přirostli ještě víc. V jeden moment se na mě podíval a řekl "jak jsem mohl pochybovat". To bylo někdy mezi prosincem. Téměř jsme se zasnoubili. A včera to přišlo zase.. změny nálad, chlad, odtažitost...já tě vlastně miluju ale jako kamarádku.

Asi nemusím pokračovat... jen přidám že jsem první láska tohohle muže a samozřejmě vím, že když jsou deprese těžké, je jedno kde jsem a s kým jsem...nebudu šťastný/á dokud si to nevyřeším sama se sebou. Říkám první, protože vím, že napoprvé člověk ani vlastně neví, že je normální být nahoře a dole a čeká, že láska bude vypadat pořád stejně. Obzvlášť když to nemá člověk s kým/čím porovnat. Jen už jsem si u tohohle vztahu myslela, že už mi bude osudným. Měli jsme tolik možností se už potkat, byli jsme na stejných místech, šli stejnými směry...potkali jsme se až teď (resp. minulý rok)

Vlastně to sem píši pro hlubší pochopení a také, protože mě zajímá, zda tu nějaká šance stále je (uvnitř sebe cítím že ano, ale co já vím) a další má otázka je, jestli se můj milý vůbec někdy uzdraví a bude šťastný... napadlo mě, že to může být jeho Plutem v jeho nativ. 6 domě... domě zdraví ..ale třeba bych spíš měla v těchto okolnostech koukat do domu 12...

Přidám sem náš společný radix i jeho nativ. A budu vděčná každému, kdo dočetl až sem a za každou ochotu... V podstatě se ptám také, proč cítím tu osudovost ohledně tohoto vztahu a co si z něj mám vzít. Nebudu přemlouvat, nebudu klepat na zavřené dveře. Moc mu přeji aby byl zdravý a šťastný. Víc by mě asi bolelo kdyby si něco udělal, než že spolu nebudeme.

Taky si myslím, že to je tím, že partner si nechce přiznat své emoce... když jsem se ptala, jestli někdy byl zamilovaný, řekl mi, že asi ano a když mi popsal do koho, tak mi došlo...že vlastně ani nechce být zamilovaný a nebo ve vztahu (popsal někoho, s kým už od začátku nemohl být a věděl, že to nemá budoucnost a spíš platonicky)