Moji ne , na prstech jedný ruky bych spočítal...Tři na prvním stupni , dva na druhým. Na komunistickým gymplu možná češtinář , ale zase jsme jako povinnou četbu museli číst nečitelné.
Až po odchodu do civilní profese jsem měl učitele , kterej mě naučil vidět věci z vrchu. A pokrčit rameny. K nezaplacení.
Rodiče - no, asi vcelku dobrý , ale já byl dost samotář už od dětství , takže jsem jejich přítomnost vyhledával pomíň a ve čtrnácti se odstěhoval z dosahu.
cimi
Asi si vesměs nemůžu stěžovat na učitele : ) spíš přemýšlím jaký já jsem vlastně student x) Asi nejhezčí vztah jsem měla s profesorkou na konzervatoři, která tak nějak rozuměla mé osobnosti, už tenkrát vyhmátla věci o mně samotné, nejen v repertoáru ale i v povaze. Leč škoda x) kdybych nebyla takový samorost a nedržela se hloupě hodnot, které jsem až časem pochopila jako víceméně destruktivní tak jsem mohla asi být úplně jinde.. I na duchovní učitele jsem měla štěstí...ti poslední mi dali opravdu hodně a dokonce jsem se už i “poučila”...