Na základě diskuze uvažuju nad tím, co to vlastně je, cítit se zakořeněn. Kde ten pocit vzniká, co všechno má na tento pocit stability vliv. Jak je to u mužů a u žen, je to jinak? ... Co mě napadlo, že naše zakořenění závisí i na tom, jak umíme dál dětem předávat svoje zkušenosti, svoje příběhy. Nevidět jen svoje bolístky, ale vidět je v souvislostech, vidět v nich smysl. Př, když žena, která se rozvádí, neháže špínu na otce děti, ale umí dětem vysvětlit, proč se ten příběh musel odvíjet tak a tak. Co je na tom všem pozitivní, jak to zapadá do obou rodin...kde se v tom line ta zlata nit. Proč se někdo cítí součástí a někdo ne, svých rodin, svého města... ... Děkuji, určitě nebudu schopná na vše reagovat, ale budu číst.
MG34
"jak umíme dál dětem předávat svoje zkušenosti" je to přesně opačně - jak umí děti přebírat zkušenosti (nebo alespoň sílu) předchozích generací - v jednom příspěvku to zaznělo, dá se představit dost dlouhá kontinuita předků, na které je možné navázat - jenom si o nich něco zjistit
jediná věc, která se o nich dá spolehlivě identifikovat jako společná všem - že nějak udrželi tu kontinuitu, jinak bysme tu nebyli
smysl není podstatný, protože je iluzorní - jediná hmatatelná věc je posun vpřed, ať už to znamená cokoliv