homeo Vernix -zase nový trip je dole - Diskuze a zkušenosti

VERNIX CASEOSA 200ch neděle 1. března 2020
Proving léku

http://www.tinussmits.com/3872/…
https://www.drkreisberg.com/vernix/

moje pozorování:
12 tka (čakra) – chaos, lži
11, 10, 9, 8 taky
7ka patří už víc k tělu, tak je to lepší
Všechno moc zanesený, tak se šteluju, at sedím rovně a chytám něco čistého jak anténa
Ručičky jsou měkké - prstíčky miminka v bříšku (nejsem venku, jsou červené s žilkama)
Srdíčko – cítím trochu sebe jako jedince
Jinak srdíčkem vidím maminku jako prázdnou bublinu nalevo na srdci, je to úplně prázdné, jakoby tam nebyla, cítím svoje tělíčko miminka, jak jsou rodiče pyšní jako stvořitelé a maminka bude chtít za to, abych ji obdivovala, jak vypadá, chodí, jak co dělá, hihňám se, jak je to srandovní, ale když to neudělám, jak mě ošklivě zřídí, je to vážnější.
Tatínek, frajer, jakoby měl lobotomii, že se k ní přidružuje, ale jinak bych tu nebyla, něco s ním je, vlastní matka ho nebrala, tak se do ní mojí matky zavěsí, chce taky, aby někdo viděl, jakej je frajer a byl mu blíž, protože partnerka, do které se zavěsil, je prázdná bublina.
Jak čekaj aplaus -až dodnes - tak jsou nevrlí, že to nepřichází, tehdy byli strašně mladí jak děcka.
V srdci jsem teda na to úplně sama, když se jim na ten aplaus vykašlu, necítím je jako sobě rovné, protože jsou neživí, je to, jakoby člověk měl za rodiče loutky – třeba Spejbla a Hurvínka, hledám, kdo je okolo živý spřízněný, hřiště je prázdné
Při tahání za břicho do vtělení jsem smutná, že asi nemám vůbec ráda sebe, čirý sadomasochismus, moc smutné.

Dolů do břicha přituhuje, jako bych seděla v potrubích a břichem mi tekly splašky i hrdlem, to už je děsnej stav, tady asi stojí rozhodnutí se nevtělit, když není břicho moje, jakoby bylo propojené s někým, bud s dvojčetem nebo jestli s matkou, spíš s dvojčetem, není vůbec žádný pocit sebe, soukromí, jen břichem tečou společné splašky, jakoby Mengele bral inspiraci pro sešití dvojčat a následnou sepsi a hnus z takového stavu, není to srandovní, trvá to dlouho (asi těch 9 měsíců), není to vůbec nic, proč chtít život, žít a takové ty kydy, co tady pak hňácají, jako ty vděky za život a takové pindy. Ty splašky, splašky.
Zezadu začnu pátrat pod lebkou vzadu, srdce vzadu jakoby tam viseli 4 nenarození ve vzduchu, je to těžká situace, táhne to dolů za srdce za páteř, myslím - ve skutečnosti tam mám vyskočenej obratel, jak to těžce viselo za něco vzadu za srdce.
V půli zad, když se jde dolů to trochu připomíná sebe, že člověk má malinko něco svého, proužek energie, který se vine páteří dolů.
Je to armagedon, zaplavení tolika cizími věcmi a záležitostmi. Obrovská přetvářka na přetvářku, hluk, každý tu něco o sobě hňácá, co si myslí, že mu ostatní sežerou. Armagedon. Děti v břichu to všechno cítí, aspoň já jo.
Když se jde po páteři dolů, tak docela dole může být v konci páteře světlo, že je to něco soukromého a svého a že tam může být něco čistého a že člověk může patřit sobě a to hezké je i v nohách.
Je to ale něčím zastřené, ale je to naděje, že přes všechny splašky se člověk může najít, najít se.
Je mi tak líto dítěte asi 10 cm ve splašcích, to jsem já, cítím se sebou, jsem se sebou. Nikdy jsem k sobě takhle nepřišla, abych to nemusela znovu prožívat.
Tolik moc brutálních vtělení, jak to lidi vcucává za břicha do matek. Tolik brutality, jak je to zanešené. Tento svět.
Je potřeba chodit po venku po svých nožičkách a dýchat čistý vzduch.
Vykašlávám imaginární chuchvalce zvratků.
Cítím se jako jedinec, cítím svou páteř, poprvé si vážím svého vyrobeného těla, i když v tom bylo násilí, je to anténa.