homeo Vernix -zase nový trip je dole


01.03.2020 - 20:41
(Panna) Wiké
homeo Vernix -zase nový trip je dole
VERNIX CASEOSA 200ch neděle 1. března 2020
Proving léku

http://www.tinussmits.com/3872/…
https://www.drkreisberg.com/vernix/

moje pozorování:
12 tka (čakra) – chaos, lži
11, 10, 9, 8 taky
7ka patří už víc k tělu, tak je to lepší
Všechno moc zanesený, tak se šteluju, at sedím rovně a chytám něco čistého jak anténa
Ručičky jsou měkké - prstíčky miminka v bříšku (nejsem venku, jsou červené s žilkama)
Srdíčko – cítím trochu sebe jako jedince
Jinak srdíčkem vidím maminku jako prázdnou bublinu nalevo na srdci, je to úplně prázdné, jakoby tam nebyla, cítím svoje tělíčko miminka, jak jsou rodiče pyšní jako stvořitelé a maminka bude chtít za to, abych ji obdivovala, jak vypadá, chodí, jak co dělá, hihňám se, jak je to srandovní, ale když to neudělám, jak mě ošklivě zřídí, je to vážnější.
Tatínek, frajer, jakoby měl lobotomii, že se k ní přidružuje, ale jinak bych tu nebyla, něco s ním je, vlastní matka ho nebrala, tak se do ní mojí matky zavěsí, chce taky, aby někdo viděl, jakej je frajer a byl mu blíž, protože partnerka, do které se zavěsil, je prázdná bublina.
Jak čekaj aplaus -až dodnes - tak jsou nevrlí, že to nepřichází, tehdy byli strašně mladí jak děcka.
V srdci jsem teda na to úplně sama, když se jim na ten aplaus vykašlu, necítím je jako sobě rovné, protože jsou neživí, je to, jakoby člověk měl za rodiče loutky – třeba Spejbla a Hurvínka, hledám, kdo je okolo živý spřízněný, hřiště je prázdné
Při tahání za břicho do vtělení jsem smutná, že asi nemám vůbec ráda sebe, čirý sadomasochismus, moc smutné.

Dolů do břicha přituhuje, jako bych seděla v potrubích a břichem mi tekly splašky i hrdlem, to už je děsnej stav, tady asi stojí rozhodnutí se nevtělit, když není břicho moje, jakoby bylo propojené s někým, bud s dvojčetem nebo jestli s matkou, spíš s dvojčetem, není vůbec žádný pocit sebe, soukromí, jen břichem tečou společné splašky, jakoby Mengele bral inspiraci pro sešití dvojčat a následnou sepsi a hnus z takového stavu, není to srandovní, trvá to dlouho (asi těch 9 měsíců), není to vůbec nic, proč chtít život, žít a takové ty kydy, co tady pak hňácají, jako ty vděky za život a takové pindy. Ty splašky, splašky.
Zezadu začnu pátrat pod lebkou vzadu, srdce vzadu jakoby tam viseli 4 nenarození ve vzduchu, je to těžká situace, táhne to dolů za srdce za páteř, myslím - ve skutečnosti tam mám vyskočenej obratel, jak to těžce viselo za něco vzadu za srdce.
V půli zad, když se jde dolů to trochu připomíná sebe, že člověk má malinko něco svého, proužek energie, který se vine páteří dolů.
Je to armagedon, zaplavení tolika cizími věcmi a záležitostmi. Obrovská přetvářka na přetvářku, hluk, každý tu něco o sobě hňácá, co si myslí, že mu ostatní sežerou. Armagedon. Děti v břichu to všechno cítí, aspoň já jo.
Když se jde po páteři dolů, tak docela dole může být v konci páteře světlo, že je to něco soukromého a svého a že tam může být něco čistého a že člověk může patřit sobě a to hezké je i v nohách.
Je to ale něčím zastřené, ale je to naděje, že přes všechny splašky se člověk může najít, najít se.
Je mi tak líto dítěte asi 10 cm ve splašcích, to jsem já, cítím se sebou, jsem se sebou. Nikdy jsem k sobě takhle nepřišla, abych to nemusela znovu prožívat.
Tolik moc brutálních vtělení, jak to lidi vcucává za břicha do matek. Tolik brutality, jak je to zanešené. Tento svět.
Je potřeba chodit po venku po svých nožičkách a dýchat čistý vzduch.
Vykašlávám imaginární chuchvalce zvratků.
Cítím se jako jedinec, cítím svou páteř, poprvé si vážím svého vyrobeného těla, i když v tom bylo násilí, je to anténa.

Příspěvky: Všechny | Wiké

Řazení:
02.03.2020 - 10:13 | Filtr
(Rak) Loen
No supr :3: teda obsah zní děsivě - teď otázka, je to tvoje? Ono kdyby to s tebou nerezonovalo, tak ti to asi nic neudělá, ale přece jen proving je proving a ne konstituční léčba. Uvidíš co to bude dělat dál, budeš ten lák pak opakovat? Ty se můžeš dostat do obrazu léku ani nevíš jak... já sem v poslední době nějaká vystrašená (asi bych to měla řešit :61:)

Já naposled zkoušela homeo coca :61: trituační proving (určo to nené můj konstituční lék, ale... měla sem neodolatelnou potřebu si toho dát víc a víc...a to sem nevěděla co zkoušíme za lék) - z počátku hodně rychlej nájezd , meditační stav, hlubokej ponor... (kdyby mě z toho nebyrvaly zvuky mého kadícího mimina, tak nevím kam až se ponořím... ale bylo to rozhodně příjemný) a pak pocit jako bych do sebe dostala hafo kofeinu.... taková až roztěkanost, vnitřní neklid a hyperaktivita... pak nadrženost... a bizarní sny o jihoamerickým indiánovi, co se přestěhoval do jeskyně nad Brnem a měl v ní nábytek i Ikei :61:
02.03.2020 - 14:56 | Filtr
(Panna) Wiké » Loen
no je.
Je to moje téma.

Já jsem měla asi v 25 letech stavy, kdy mnou všechno procházelo - kdo měl jaký energie a nemoce a nemohla jsem jezdit ani ve vlaku v kupé.
Byla jsem tak neš´tastná, lépe řečeno na mašli. Každej pindal něco o ochraně, ale nešlo to z nějakého dvodu.

Je to moje téma, jen jsem se o vernixu dozvěděla až te´d.

Špatné navtělení a prenatál je moje hlavní téma.
Dřív jsem to zkoušela řešit mléky, i tím Lac maternum, protože se říká, že to narovná vztah s matkou.

Ale na vernixu je geniální, že člověk může převzít svoje tělo, i když se vztah s matkou nenarovná.
Je to dost geniální. Převzít svoje tělo a jít. Z toho titulu, že máme nárok na svoje tělo a svoji svobodu, která je ukrytá hluboko v páteři.
21.03.2020 - 14:39 | Filtr
(Panna) Wiké
VERNIX CASEOSA 1M sobota 21. března 2020
12ka se skládá z částic, jak rozostřená čára za letadlem, něžná, můžu být napojená na sebe nahoře, předtím to nešlo
11ka je láska pro nás, může k nám přicházet, bolí to, je to nové, jde to skrz něco bolavého
10tka hodně možností
9tka strach do toho vtělení jít, velmi tmavé a nepříjemné a těsné
8ka nějaký bordel trochu, val
7ka

Hlava zaplavení bordelem, 3.oko-tlak a tlak kolem hlavy, potřebovala bych blít, aby se ten bordel oddělával, je to jak být v rybníku, kalé šedé částice a řasy v šedé vodě.
Ten kalný stav nestačím čistit, nemám na to kapacitu, až vylezu ven, tak leda budu blít do konce života tohoto, kolik toho je.
Levé oko, chtělo by být čisté, vede to k srdci, ale..
Pravé oko – chlapeček zárodeček je drcen ženským podpadkem, potemňuje mu spojení nahoru, uvadá, není celý
Krkem se ženou hnusy, jak když do husy někdo cpe šlejšky
Do pusy a z pusy se tlačí kanálie, až vylezu ven, nebudu přijímat potravu, pít mateřské mléko fuj..

Odznáček mezi klíčními kostmi září, patřím k něčemu jinému, září tak, že nevím, jestli to není překrytí,
Ramínka jsou úzká, sražená tlapami něčeho k sobě a dolů, musím sedět přihrbený (ted jsem spíš chlapečkovského pohlaví),
Ručičky – prstíčky mám měkké žabí vodnaťoučké.

Srdce – vpáčené dovnitř, kolem srdce zvenčí ho sleduje ryba, chtěla by ho šssslp..vysrknout, tak mi ani nebije ani nezáří, imituje, že není, mám strach, ona ho pozoruje.
Jediné, co můžu je pozorovat to vědomím a nic jiného, žádné ohnání se, akce, je to podobné jako vize, kdy je člověk upevněn u kůlu a bude snášet, co udělají. Připevnění a kolem ty řasy a kalná rybniční voda.

Bříško je nafouklé. Žije v něm ryba, něco jak sumeček, pleská sebou, je kluzká, musím ji vyživovat, je temná, studí to. Ryba někdy vypluje pochvou ven a vrátí se zas zpátky, musím to snášet. Je to temné, v břiše je kvůli tomu zima a tma a není tam život.
Když se narodím jako holka, tak mi tam můžou dát na pokusy takovou rybu, to není moc dobré.
Ryba jsou oni, mezi ně já nepatřím. Ucvakávají čakry nad hlavou a dole a vyžírají bříška, to je jejich metoda.

Chvíli mi to přirození, břicho a srdce hoří nepěkným ohněm nesouhlasu.
Vzadu po páteři přichází spojení. My (?) jsme s tebou, teče páteří světlo. Volám na ně: ale já tu mám takový strach.
Teče dolů páteří skrz pánev a je to domov, když jsme žili pěkně a ve smečce bylo vše dobré. Pěkné světlo, domov.
Ke konci páteře dole je zúžení. Jsou tam zemřelí, co se nesmířili, děti od matek, které je rozšlapaly, jdeme si pro vás, abyste se mohli smířit, abyste tam neleželi. Ovšem nejde to zatím rozsvítit, ale chceme.

Pálení v chodidlech, stát na zemi jak na rozžhavené pánvičce.
27.04.2020 - 13:11 | Filtr
(Panna) Wiké
VERNIX CASEOSA 10M
Lavička září, přichází to až teď v mých 53 letech, je to něco důvěrného, co mě vrátí k sobě.
Je mi příjemně v břiše.
Čakry nad hlavou.
11 čakra možná se pročistíme a bude k nám a našim dětem procházet láska
10 nenašla jsem tu zázemí v nějaké práci, co by mě bavila, nenalezání
9 cítím se víc zesíťovaná s těmi, co půjdou taky na svět, už nebudu tak oddělaná v díře, vím, že jdu do díry, ale důvěra, že se nám rozlepí oči a poznáme se, že se proberu
8 země, jsem spojena s obalem země, chci spolupracovat na tom s Míšou, ona chce být spojena s obalem země
7 bylo tam pronásledování, bolest v srdci za mnoho pronásledování

Levé oko, kdysi tam bylo něco příjemně ženského, kolečko, v něm výstřižek středu růže, vše ve vizi dnes má zastřené pastelové barvy růžovo pískové
Pravé oko muž nezávisí na ženě, je mu více jedno, jaká je, může se dívat na mraky do dáli
Pravá ruka obrovská hloubka, kdy byl muž sebrán sám sobě matkou, kdysi ve vesmíru, byla stvořena světla, ale jaký smysl má tak obrovský palčivý nedostatek matky, takový ocas dolů, který on nemůže nikdy naplnit a za trest se nikdy vrátit k sobě, jakoby muž byl postaven na pranýř za to, že kdysi bylo světlo a opakem toho je teď je hlad ve tmě hluboko daleko od něho
Levá ruka konečky prstů mají světelkující růžově, ale pocit, že my ženy jsme se přestaly, zapoměly propojovat se starým světlem
Oba pocity vedou do obrovské hloubky, kdy Jeníček a Mařenka sobě rovni se propadli hluboko do tmy, ale budou spolupracovat.
Srdce někdo přináší pochodeň a les hoří, půda už nemůže dávat život a je černá, sytý dým dusí vše na hrudi, mezi černými ohořelými kmeny stromů se objevují žvířata, zvlášť vlk, který se dívá jedním okem, druhé je popálené, zvířata se dívají, proč jsou popálená,
I když je takový obraz, někde je důvěra, že v lese lze zahlédnout okraj zeleného srdce

V břichu je pelíšek pískový pro lvy, tam to začne světlat

Vaječníky – černé a bílé kuličky, strašlivá ruská ruleta bez zodpovědnosti, černá zahyne, bílá bude žít. Žena, která má moc nad tím – já- já - já – to stvořím nebo zabiju, opájí se tím, strach všech – i těch, co budou zabiti i těch, co přežijí.
Ona není spojená s ničím, černá a bílá, je vytržená z kontextu úplně.

Vaječníky se mohou položit do pouště a kolem nich jsou netřesky a spojují se s krajinou, pastelové, prachem zastřené barvy, sice nikde nikdo, samota, ale důvěra

Z jeskyně vede východ k moři do písku, tam si Jeníček a Mařenka můžou hrát, jsou úplně sami, ale není tam ta ruská ruleta

Záda jo jo jo
Spodek zad – rozšiřuje se, základna, pěkně to jde
Bod dole na páteři – ten je ohromně „zábavný“, sportovní, vystřeluje do vesmíru, může hořet.

Vidím, jak mě to bere ze země pryč, ještě vidím cestu s povozem, ale hned je spleť cest a pak i zeměkoule maličká, ještě jsem nebyla tak natáhlá, je to náročné a taky nějaké nepřirozené, nemůžu se vrátit do noh.
Nohy jsou šedé, jsou fajn jako vždycky, ale nejsem v nich, nějaký strach, který se ani neukázal, mi nedovolí se vrátit na zem a do nich.

To nevadí, budou další dějství, hlavní je dojem důvěry.


Aktuální postavení planet
Aktuální
postavení planet
ukázat planety »
Lunární kalendář 2024
Lunární kalendář
Luna ve Lev Lvu
ukázat kalendář »