(Ne)zapadající slunce - Diskuze a zkušenosti

Jednoho krásného slunného dne se sešli Amad a Ena na břehu moře. Slunce prozařovalo vše kolem a oni byli tak šťastní. Drželi se za ruce a rozhodli se, že spolu poplavou přes moře až do místa, kde slunce zapadá za obzor, aby stále mohli vidět slunce a aby jim bylo stále tak krásně. I postavili spolu pohodlnou prostornou loď a pojmenovali ji AMADENA. Nelitovali námahy, potu a krve, protože se těšili na společnou plavbu za sluncem, protože toužili být spolu tam, kde slunce už nezapadá a kde je vše neustále krásné a zářivě barevné. Nevadilo jim, že slunce mnohokrát zapadlo než postavili loď, protože se na cestu teprve chystali. Konečně nadešla chvíle, kdy jejich loď mohla vyplout na společnou cestu. Ena se starala o útulnost na lodi a o společné jídlo, Amad ze všech sil vesloval po oslnivě lesklé hladině moře. Avšak přestože vyrazili za ranního svítání, nepodařilo se jim do večera dorazit do místa, kde už slunce nezapadá, kde svítí pořád. Mrzelo je to, ale pevně věřili, že snad zítra svého cíle dosáhnou. Noc na moři nebyla příjemnou, ale dobře věděli, že zase přijde ráno, slunce vyjde a oni poplují dál až do míst, kde slunce nezapadá. A kdo ví, snad už zítra dorazí do cíle. Takto uplynulo mnoho dní. Síly i zásoby se tenčily. Nepozorovaně však začala slábnout také jejich naděje, že jednou skutečně dosáhnou svého cíle, vysněného místa, kde slunce nezapadá a kde je pořád jen prosluněný den. Jejich prostorná loď jim začala být stále těsnější a těsnější, stále obtížnější bylo vidět jen a jen jeden druhého, celý den slyšet totéž a večer znovu zakoušet stmívání a čekat celou noc na rozednění. "Ta loď mne svazuje, nemám žádný prostor, dusím se tady", řekl jednoho dne Amad a vzal sekeru a zlostně prorazil dno lodi. Ena byla zprvu vyděšená, ale pak přiskočila a rychle díru ucpala a pluli dál. Za několik dní se situace opakovala. A tu Ena ztratila trpělivost a na druhém konci lodě rozdělala ohýnek z vesel, která jim dříve tak dobře sloužila. Amad vztekle vysekal díru v lodi ještě větší. Ena přiložila na oheň jejich improvizovaný stůl z velké bedny, kolem kterého sedávali u společného jídla a s divokou nenávistí sledovala, jak jej olizují plameny. Amad s neskrývanou zuřivostí vysekal kousek vedle další díru. Ena přiložila na nenasytný oheň i lehátka, na kterých denně spolu odpočívali a spřádali své sny. A tak zatímco jeden konec lodě se nenávratně potápěl do hlubin, na druhé konci oheň pojídal všechno to, co pro ně bylo dříve posvátné. Jaká škoda, že oheň a voda se ne vždy vzájemně doplní nebo vyruší. Jaká škoda, že oheň a voda ne vždy jen slouží. Možná, kdyby vydrželi Amad a Ena ještě několik dní, pochopili by, že den s nocí se střídá pravidelně na všech místech světa. A kdyby toto pochopili, možná mohli společně jednoho dne dojet až tam, kde slunce skutečně nezapadá.