příběh, proč se asi chodí na zem, asi minulácký život - Diskuze a zkušenosti

Zkusím něco napsat, co se mi ráno vyprodukovalo. Je to jen takové obrysové, třeba to bude ke čtení nijaké, já to zkusím.

Ve snaze uzdravit se pátrám po zdrojích, událostech, smyslu, kdy to ještě bylo v pořádku.
Střih:
Žila jsem mezi nudlovitě protaženými bytostmi, je to tam různorodé, žijeme bez těl. Zajímavé, že spodek –„ jakoby nohy“ nebo to protažení dolů- můžou být dlouhé a sahat hluboko dolů, aniž by je někdo napadl nebo ohrožoval břicho. Pohoda, nikdo nikoho nenapadá.
Můj problém tady je, že cítím hluboký mráz v kostrči, který mě škubnutím budí v noci, omrzám pod peřinami večer v posteli, je to tak otravné, že se člověku nechce nic dělat, jen nebýt a přečkat to do rána a nasedají na to nemoci. Takové bezedné mučeníčko.
No a tam to nebylo, nešla žádná zima do páteře.
Nějaký výsadek – pár nás se šlo podívat na Zemi. Jak jsme se navtělili, tak jsme ucítili, jak to vše jde ztuha, moc se toho nedá používat, musíš se držet těla, je to svázané, zatuhlé divné a nepříjemné, když člověk není zvyklý. Nebylo jasné, k čemu to slouží, žít takhle omezeně v tělech a kymácet s nimi pomalu odněkud někam. Bylo srandovní, jak vypadáme – říkali jsme si-ty ale vypadáš cha cha. Jak když si člověk vymyslí nějaký strandovní nick na PC v nějaké hře.
No ale když se přichází na Zem, tak ona člověka vítá a vyživuje. Prostě ta obrovská koule se toho ujme a je mateřská. To je ten zážitek, to je něco. Ten pocit v nohách, to uvítání, spolupráce. To je asi ten zážitek, proč se sem chodí. Tam, kde jsme byli nudlovití, tam jsme každý sám za sebe.
Byli jsme na té Zemi v tom místě (písčitém spíš) rodina rod- bylo dost místa, země se stříbřitě leskla energiemi a my jsme nohovali – cítili se dobře při tom spojení nohama, byli jsme tu dobrovolně a byla tam i láska v srdci – větší než tam, kde jsme byli nudlovití, asi proto – no jak když kolektiv stmelí společný adrenalinový zážitek, když to vše bylo nové a spolupracovali jsme. Byli jsme tam my noví a myslím i původní místní.
Je to pro mě z dnešního rána prazáklad, jak to může vypadat, když to dobře funguje, je dobré to vědět.
No a tehdy nám všem někdo řekl: otočte se a nastavte mi zadky, já si z vás vezmu energii (z páteře), protože mi ten pozemek patří. Nějak jsme nedošli nevím proč k tomu, jak ho vyš´touchat nebo to ignorovat. Volba byla tak podle té vize ho zabít nebo odejít se se Zemí pospojovat někam jinam. Tak jsme odešli, žádný vývar to nebyl, asi 2 nebo 3 a někde jsme byli.
Sice jsme se pak na nějakém místě zase spojili se zemí, ale bylo to takové bezdomovecké, nebyli jsme tam tak moc doma, byli jsme sami, smutek, tak jsme brzo umřeli, protože nás to tolik neba.
Má to další 2 díly, více a více drsnější, ve snaze jak to řešit – uf uf.
Co myslíte, dá se to číst?