Jak zapomenout? - Diskuze a zkušenosti

Nabi* Na těchhle zkušenostech je nejbolestivější to, že se člověk cítí bezmocně, bezmocně ve svých pocitech, bezmocně ve svém vzteku. Nechce to cítit (protože "je to špatné"), zároveň je to nutkání tak silné, že bys tomu člověku nejraději otřískala něco o hlavu. Pak když už to z člověka vyleze tak má pocity viny, že to "asi přehnal".
Zapomenout nelze, teda podle mě ne bezpečně a bez následků. Můžeš to max pohřbít někde do nevědomí, naučit se to ignorovat. Pak je všechno "krásné", no jenže to má jednu malilinkatou nevýhodu a tou je, že to 100% vyleze a většinou v nejmíň vhodnou dobu.
Jak tu psala Khali a Bitch , největší vztek máme většinou na sebe, i když si to neuvědomujeme. "Jak jsem to mohla dovolit?"... No, jenže vtip je většinou v tom, že tyhle věci se MUSELY stát. Zvlášť když se tyhle věci jeví jako, že ani vlastně nevíme jak k tomu mohlo dojít, jak jsme se do TÉHLE situace mohli vůbec dostat...
Lítost z tvého příspěvku necítím a to je dobře. To je podle mě jedna z nejmíň konstruktivních emocí. Myslím, že jediné co můžeš teď dělat je autentické vyjádření toho co cítíš, alespoň sama před sebou. Tyhle věci se (aha! a teď jsem si něco sama uvědomila ) nedějí lidem, kteří mají jasno v tom, jak se druzí můžou nebo nemůžou chovat (respektive, co si necháme líbit a co ne). Je to fakt o sebehodnotě. Vesmír bude vždycky zkoušet, posílat výzvy a vždycky nám hodí nějakou "závěrečnou" zkoušku jestli teda UŽ! Paradoxně největší manipulátoři chodí lidem, kteří mají silný soucit pro druhé a velkou empatii. Jenže i v tomhle je třeba najít rovnováhu. Vesmír nám dává signály kdy se z dobrých vlastností stal extrém a pro další rozvoj je žádoucí se naučit něco z toho druhého. Já jsem vždycky obdivovala lidi, co si jdou za svým, co stojí pevně na zemi a nedají se zmást (případně vydírat) druhými nějakými pocity viny. Protože to je ten největší paradox. U velkých manipulátorů se člověk nelogicky cítí jako by to všechno byla vlastně jeho vina. Ve skutečnosti je to jen hra energií. Potencionálně ti vlastně nikdo nechce ublížit, je ti jen poslán něco ukázat. Což jako chápu, že ti asi v téhle naštvané situaci nepomůže, ale možná časem...
Pro mě tahle zkušenost obnášela to, že jsem se musela naučit se tvrdě vymezit, což bylo pro mě obrovsky nepřirozené a těžké. A hlavně, BEZ CENZURY vyjadřovat myšlenky a pocity k druhému. Zvlášť ty myšlenky, o kterých jsem si myslela, že to není správné je takhle říkat, dyť přece ubližuju. A pak jsem si řekla a dost, kašlu na to, je mi to jedno jestli mu to něco udělá nebo ne. A světe div se, autentičnost (po nějakém období "boje" se sebou i druhým) přinesla ovoce. Jako malou mě učili potlačovat hněv a pláč a pak se není čemu divit, že jsem potkávala lidi, kteří mě "nutili" tyhle emoce projevit.
Tak si to prostě dovol. Nějakou dobu si to dovol, být nasraná, být šílená, být cokoliv z toho všeho co jsi potlačovala a co se teď objevuje. Možná je to ten tranzitní Neptun co ti vytahuje tyhle věci z podvědomí, tak se tomu nebraň a pozoruj to. Teď je ta možnost a ty si jí můžeš vzít pro svůj užitek.... Takže go on!

player » Nabi* No a naučili tě potlačit hněv? On - pokud už přijde , je pouze zakonzervovatelný , že se člověk ovládne. Ale potlačení hněvu asi naučit lze , ale v podstatě osvícením.

Když mi bylo 18 , hněval jsem se každou chvíli. Na spoluhráče na sportovišti. Řval jem na ně , byl jsem sprostej ,až se dnes divím , že je rodiče vůbec se mnou na to sportoviště pouštěli, ale zvykli si. Mimo tuhle oblast jsem se nasral maximálně na sebe , když mi něco nešlo.

Dneska? Flagmouš. Všechno vidím jako zábavný divadlo.Včetně harakiri vztahů.Dokud to není rakovina kostí...nějaký rozchody , příchody , vchody a odchody - vždyť o co vlastně jde?

Ale tvou poznámku o lidech , kteří si jdou za svým a tyhle věci upozadí - tam vidím ten zásah do černýho.

Najdise.cz » Nabi* Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele :):):), který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Hezky jsi to popsala . Já sice jsem se svým vlastním vztekem vůči tomu muži na tom nebyla až tak, ale jako styl "ty hajzle" ,ve mně samozřejmě bublal a myslím, že jsem jemu ve svém zoufalství prohodila cosi o kreténovi .Ovšem mám pocit, že sebelitování je ještě větší průšvih.Ale nevím, ona emoce vzteku nebo lítosti je v těle časovaná bomba, když se nedostane ven.Babrala jsem se v tom docela dlouho.
Pomohlo až to pochopení, proč se mi to dělo a že od sebe musím začít.Je pravdou, že jsem vždy dělala více pro druhé, než sebe...