Láska, a přeci něco jiného. Když z vás někdo udělá lepšího člověka - Diskuze a zkušenosti

Je to poprvé, co to sdílím takhle "veřejně". A dělám to proto, že si moc nevím rady a že tu pár moudrých lidí, kteří třeba v tom mém příběhu spatří něco, NĚCO, cokoliv, čeho bych se měla chytit.

Před pěti lety jsem se zamilovala do muže. Byl jiný, než všechny ty, které jsem do té doby a i doteď potkala. Byl svůj, věděl co chce, měl odvahu, byl inteligentní, fascinující, vtipný a pro mě opravdový chlap. Ne chlap ve smyslu tvrďáka, vůbec ne, spíš takový ten chlap, který ví, že tvrdostí toho moc nezmůže.
Rozumněli jsme si opravdu hodně, sedli jsme si i jako lidé. Moc mi pomohl, i když by se to kvůli jeho pozici dalo očekávat, ale věděla jsem, že některé věci by dělat nemusel.

Když jsem se dozvěděla, že má přítelkyni, stáhla jsem se. Nerada se pletu do takových věcí. Vyhýbala jsem se potom místu, kde pracoval, snažila jsem se žít svůj život a byla jsem vděčná, že jsem potkala někoho, jako je on. Strašně špatně se to vysvěltuje, prožila jsem si x zamilování, ale tohle bylo jiné, nebyl v tom žádný chtíč, ani růžové brýle, spíš jenom silná pozitivní energie.
V době, kdy jsem ho poznala a vídala ho (byl mým učitelem), jsem měla prorocké sny, které se opravdu vyplnily. Byla jsem "vibračně" snad na svém životním maximu, dokonce jsem chvílema viděla svoji auru. Byla jsem naprosto šťastná, zářila jsem, ale nebylo to jen nějakou zamilovaností (prvních pár měsíců mi vůbec nedošlo, že jsem se zamilovala), byl to tím, že on ve mně nějakým způsobem tohle světlo rozsvěcel. Když jsme si povídali, tak to bylo, jako když kolem mě svítí tisíc sluncí. Připadala jsem si, jak když je nade mnou trvale nějaká záře a ta trvala týdny po tom, co jsem ho někde viděla.

Pak jsem potkala bývalého, byl to hrozný vztah a skoro mě zničil (+ já se skoro zničila). Nejhorší chvíle jsem vydržela díky tomu, že jsem myslela na toho muže. Řekla jsem si, že nebudu s jiným, než s takovým, který ve mně probudí to, co on. to jsem neměla dělat, protože jsem potkala takového, který se ZDÁL, že je podobný, ale ukázalo se, že je všechno jinak.

Před rokem a něco jsme se viděli znovu a bylo to tu opět - záře, slunce. On ze mně jakoby tahá to nejlepší, co ve mně je. S žádným jiným člověkem se necítím tak přirozeně. Nejde tam o žádné vzrušení, pobláznění atp. Je to vyloženě svatý klid a plynutí.

Stačí, když teď vidím jeho fotku/video a cítím, jak se ve mně všechny ty šrámy rovnají. On ze mě tenkrát udělal lepšího člověka, jenom tím, že byl. Já jsem za to vděčná, ale zároveň se od té doby, co z mého života odešel, hrozně plácám, včetně vztahů. Chci se vrátit na tu rovinu, na tu vibraci, na které jsem byla, když jsem ho vídala. Ale místo toho potkávám zvláštní individua, které ze mě sají, jsou jeho pravým opakem a já jsem nějak mimo.

Nevím, co mi je. Nechávám si líbit věci, které bych si dřív líbit nenechala. Nevím ani, proč to dělám. Rezignace, protože nemůžu být. s člověkem, se kterým mi bylo ze všech nejlíp? Co se tenkrát stalo a co se děje teď? Jsem trochu (víc) ztracená....