V komunikaci s ostatními lidmi si buď vůbec na nic nemusíme dávat pozor - víme, že jejich "egometr" nemáme šanci vytočit do červeného pole (typicky lidé se silnou sebereflexí a zadravým přístupem k životu) - anebo naopak si na to musíme dávat dost velký pozor (typicky lidé s různými poruchami osobnosti anebo s nějakou určující mocensky-společenskou funkcí), protože explodují při prvním náznaku zásahu.
Tohle si tu teď budu rozvíjet a pak to dám do příslušné souvislosti. Diskuze možná, ale omezeně. Můj blacklist je celkem dobře nastavený, takže není nutné se obávat reakcí notorických "ke všemu musím něco napsat, jen abych byl(a) vidět". Pište pouze kdo k tomu má skutečně něco zásadního anebo vás to prostě silně oslovuje.
EDIT: jednotky na egometru budou nejspíše objemové (resp. "prostorové", kde prostorem je i nehmotná oblast) a rozlišují se v klidovém a ve vytočeném stavu - jedná se o velikost hájeného osobního prostoru
player
Já jsem dělal od malička dvě věci. Hudbu a kolektivní sporty. Takže logicky - navíc coby vůdce smečky , tam ego hrálo velkou roli. Byl jsem vůdčí osobnost. Nenechal jsem si do díla kecat. Ješitnost? Ani moc ne , pokora tam vždycky byla , ale za to jsem nesměl nikde chybět. Jakmile mě někdo někam nepozval , mojeho ega se to dotklo.
Jenže - jak šel život , to ego se rozteklo v gospelech. i nadále vedu kapely , ale už si ze všeho dělám šoufky a už dávno pradávno se mě něco dotklo...
Na druhou stranu - v civilní profesi jsem v podřízené funkci , ale nadrřízený jsem vždycky bral , jako kamarády , teda - taky , po třicítce. Do třicítky jsem byl takovej...jinej , no. Takovej suverén.