Nejkrásnější sny - Diskuze a zkušenosti

Sosna zvlčelý Vlaštovky

Mám rád vlaštovky a jejich veselé švitoření. Zatímco na jaře přilétají postupně, na podzim mi zmizí v jeden jediný den. Najednou je ticho a smutno po nich, ale o to víc se těším na jaro, až zaslechnu známé volání. Rozhlédnu se po obloze a nedám pokoj, dokud tu první vlaštovku nezaostřím. Pokaždé ji oslovím holka, i kdyby to byl sameček, a mám radost, že jsou zase zpět. A tak to jde rok co rok.
Jak je na jaře vítám, na podzim jsem se nikdy nerozloučil. Jeden den ještě sedí na drátech a druhý den tam není jediná. Nečekají, až jim popřeji šťastnou cestu. A já se nechci loučit předčasně, ale neznám jejich letový řád, tak mi prostě frnknou bez loučení. Až loni jsem tuto možnost dostal, ač trochu jinak, netradičně.

Byl už listopad a vlaštovky byly už druhý měsíc fuč. A mně se zdál sen, že jsem se procházel v polích a lukách kousek za vesničkou v Železných horách, kde to znám. Udělal se krásný listopadový den, kdy slunko na kusy rozsápalo mlhu i mraky, až se zcela rozpustily. Pole hnědá zoraná, obloha bezmračná azurová, listí ze stromů opadané, jen tu a tam suché na dubech šustilo ve větru. Když jsem zavřel v tom snu oči a nastavil slunku tvář, ještě hřálo. Sice nesměle, listopadově, ale hřálo, zatímco větřík chladil.
A najednou jsem uslyšel švitoření. Vlaštovky! Otevřel jsem oči a rozhlédl se po obloze. Přesně tak, jako to dělávám na jaře. A hle, fakt tu byly. Kroužily mi nad hlavou, nelétaly nikam daleko, jen poblíž mne. Nebylo jich moc, možná pět? Nevím, v tom snu jsem je nepočítal.
„Holky,“ oslovil jsem je s radostí, „tak vy jste mi ještě neuletěly! Přiletěly jste se ještě rozloučit. To jsem rád! Ale teď už leťte, zima je na krku a přes Alpy musíte ještě přeletět!“ A snad jsem jim i zamával, to nevím jistě. Ony zakroužily ještě kolem a pak odlétly. A bylo ticho... I v mé duši. Ticho a mír.

A ten mír přetrvával pak docela dlouho. A cítím ho i nyní, když si na ten sen vzpomínám.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nejkrásnější sny, no... Nějaké mám zapsané, co se mi zdály před 5 a více lety. Pamatuju si je živě dodnes. Možná bych ještě dohledala ty soubory, některý mají i deset stran
____________________________________________

Tak aspoň nějaké symboly, které považuji za nejsilnější:

Krájení chleba, na krajících je symbol Květu života.
***
Bílý lev (já) odlétající na bílém drakovi z dračí války.
***
Armáda tisíců a tisíců bytostí, proti kterým bojuje 9 osob - včetně mě. Vyvolávám bílého lva - ochránce, který mi vytryskne z dlaně v podobě světla. Létám nad planinou, v dálce hoří les s nesmírně vysokými stromy, vítězíme.
***
Cesta s mým kmenem (asi 50 lidí) na horu nejzazšího severu. Tam si mě vybere Vládce Země - Král. Je to lev obrovský jako hora sama. V takového se následně měním a nastupuji na jeho místo...
***
Dva měsíce na obloze. Jeden z nich je falešný.

____________________________________________

To poslední nebylo pocitově pozitivní. Ale něco mě dohnalo to sem napsat...


Napiš ten svůj se žirafou

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Sen o vládci světa (asi 2013-14?)
________________________________________________

Sněhová vánice. Hory. Hodně vysoké hory. Mlha. Je tohle vůbec Země?

Já a můj kmen asi o 40-50 lidech včetně dětí, oblečení do hustých zvířecích kůží, jsme se vydali na předlouhou pouť do těch nejvyšších míst, které jsme znali, kde není nic než zima a sníh.

Ale právě v této nehostinné oblasti o několikamílové rozloze sídlí vládce planety. Vládce, kterého mohou lidé spatřit jen jednou za tisíce let - a to při příležitosti zvolení nového panovníka.

Naši lidé se nedožívají mnoho let, proto většina z nich slyší o Královi jen z legend a bájí. Je to bytost, jež si vydobyla největší respekt, která je ctěna jako nic jiného, co známe, jelikož i když z ní jde strach, jsme si jistí, že nám ublížit nemůže.

Stráží totiž harmonii všeho na planetě. Je to vládce všeho a všech, co tu žije.
Přesné sídlo Krále však nikdo nezná. Nejen proto, že bloudit míle ve vánici a zimě se nikomu nechce, ale také kvůli tomu, že sídlo údajně nesmí spatřit lidské oko - člověk by totiž takový nápor energie nepřežil a místo by bylo znesvěceno.
Vítr fouká stále silněji a naše cesta je opravdu složitá, nikdo nás nevede, stoupáme hromadně do nekonečných výšin. Jsem jedna z těch, co jdou vpředu. Závěje mi sahají po kolena. Nohy mám holé do půli lýtek, zimu však necítím. Nemám ani omrzliny. Šlape se těžce, ale síly mi nedocházejí.

Když se tak zamýšlím, v podstatě nikdo z nás nevěděl, kam přesně jdeme. Před volbou nového Krále víme jen jedno. Že musíme jít co nejvýš do hor. Ano, bylo by jednodušší, kdyby vládce přišel za námi (on totiž vždycky ví, kde se jaká bytost na planetě právě nachází), ale naše cesta je projevem nejhlubší úcty k tomu, co nás čeká. Ta pouť je i sama o sobě pro nás darem.

Náhle se průvod zastavil. Všichni jsme se postavili do řady asi necelých 10 metrů od převisu. Pod námi byla propast a o něco dál za ní špička hory. Čekali jsme. Vítr, sníh ani mráz nepolevovali.

Najednou se z dálky ozval neskutečně mocný a hlasitý řev. Lví řev. Cítila jsem, jak se země pod mýma nohama zachvěla. Já se však ani trochu nebála. Ostatní počali cítit hlubokou úctu a respekt, který by někteří zaměnili s termínem strach. Strach jako takový to však nebyl. Nevím, jak to jinak popsat. Já však cítila jen neskutečné vzrušení a tak silné natěšení, jako nikdy v životě. Věděla jsem, že lev si vybere za nového Krále jednoho z nás.

Nikdo nikdy nezjistil, podle čeho si vládce vybírá svého nástupce. Proto se nikdo nikdy nemohl na tuto událost připravit, či nějak ovlivnit, aby byl zvolen on. Údajně však budoucí následník "trůnu" zjistí svůj osud těsně před zvolením.
Ty příběhy měly pravdu. Cítila jsem se najednou.. jako "nadčlověk"..? Nechci, aby to vyznělo, že jsem byla něco víc. Jen jsem se cítila na zcela odlišné vlně a měla jsem k blížícímu se lvu naprosto jiný vztah, něž ostatní. Přišlo to zcela náhle.

Na vrcholek hory skočil svalnatý, obrovský lev. Podotýkám, že byl fakt obrovský. Skoro jako hora sama. Byl hnědý, jednobarevný. Nikdy jsem nic epičtějšího, silnějšího ani krásnějšího neviděla. Nic, co by mne dokázalo takhle oslnit, v čem bych viděla tak neskutečně intenzivní, pulzující energii, jako v tom "zvířeti", jsem jakživ nepotkala. Ani představit jsem si to do příchodu tohoto snu nedokázala. A žádný obraz, naprosto nic nedokáže vyjádřit to, co jsem viděla a cítila v té chvíli.

Řval na nás téměř ohlušujícím hlasem, sekal po nás tlapou a spousta z nás včetně mě ustupovala dozadu. Nechtěl nám ublížit, jen si vydobýval respekt. Zkrátka přirozené chování. Koneckonců je to nezkrotný duch celé planety. A ukazuje nám, že je opravdu takový, jak se o něm povídá.

V momentě se zaměřil na mě. Nic zvláštního neudělal, jen se mi na vteřinu podíval do očí. Vybral si mě. A já to skutečně věděla v osudnou chvíli předtím. Cítila jsem, jak se mi mění fyzické tělo. Jak rostu do výšky, jak mi nabývají svaly. Lidé kolem mě se začali zmenšovat a já začínám nabývat velikosti Krále. Je ze mě lev.

O něco menší, než bývalý panovník, ale vím, že do jeho velikosti dorostu už sama.

Beze slov a bez jakýchkoliv dalších znamení se starý Král mlčky obrátil a skočil pryč. Ztratil se v mlze a nezůstalo po něm ani památky. Nikdo neví, kam vysloužilí panovníci odcházejí...

Vnímám svou novou podobu. Jsem hnědý, mohutný lev s modrou hřívou a špička ocásku je také modrá. Můj kmen se ode mě vzdaluje a dělají mi místo. Neví, co ode mě čekat. Já se cítila naprosto svobodná a ničím neomezená. Z plných plic jsem zařvala. Některé z lidí to až skoro odhodilo o kus dozadu. Po chvilce testování své nové síly jsem skočila na horu, kde předtím stál můj předchůdce. Zavrčela jsem a promluvila lidským - nicméně velmi hlubokým - hlasem: "Tak kdo je váš král?!"

A následně opět zařvala, jak nejvíc jsem dokázala. Hlas, kterým jsem promluvila, ten jen tak popsat opravdu neumím. Ve své intenzitě a hloubce skrýval energii celé země, jako by skrze můj hlas promlouvalo všechno, co zde existuje. A se mnou promlouvala celá planeta. Má slova, hudba těchto slov, ty vibrace zarezonovaly skrze všechno kolem.

Mohla jsem skákat, jak vysoko jsem chtěla. Běhat, jak rychle jsem si jen přála. Hopsat z jednoho vrchu hory na druhý, mohla jsem zastavit vánici (to jsem taky udělala), zbytek se mi však líbil. Zima mi vyhovovala. Ten hřejivý pocit - ten oheň, kterým jsem se cítila být - všechen chlad kompenzoval a vyvažoval. Lidi jsem opustila a užívala si nového spojení s Bytím.

Dokonce jsem měla tu čest vidět ve snu i Sídlo Králů. Byli tam všichni Králové minulosti. Jak bych to jen popsala - něco jako vysoký převis, který sahal až na druhou, o něco nižší horu, tudíž tvořil cosi jako tunel. V tunelu se nacházela lávová jezírka, kameny a vůbec to byla jaksi vůči té zimě okolo celkem příjemná změna. Vládce, jenž před chvílí předal pomyslné žezlo mně, spal na vyhřívané zemi z lávových kamenů, mezi kterými unikala pára. Několik králů si jen tak hovělo a "povídalo si"...

Nebyla to lidská řeč, ani telepatie, ani lví vrčení, ale rozuměla jsem tomu, aniž bych to byla schopná teď interpretovat slovy. Vysvětlit si to skoro nedokážu. Je to umění, je to pocit, který na této úrovni vědomí snad ani nelze uskutečnit. Ani nevím, jak to pojmenovat.
Na tenhle sen asi jen tak nezapomenu ^^
________________________________________________

player » Sosna zvlčelý Za spánku nějaké s humornými gagy , jednou jsem se probudil v záchvatu smíchu.

A pokud nespím , sním o co nejrychlejším odchodu do důchodu , včera bylo pozdě.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele koczka.zlobywa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Není to asi nejkrásnější, ale rozhodně osvobozující sen. Bylo to něco jako manipulace ve snu, překonání sebe sama, strachu.


Dlouhodobě mě provázel jeden sen, zdál se mi asi 5-7x, v rozmezí cca 15 let.

Původní sen: V rodném domě, kde jsme měli patro, kam vedly dřevěné vrzavé schody. Po těch schodech se s hrozným rámusem něco řítí. Tuším, že to je něco zlého, duch nebo temnota ... Utíkám pryč z domu, běžím ulicí.

Probuzení z tohoto snu bylo velmi nepříjemné, jako leknutí, delší špatný pocit, asi znáte

Jednou v dospělosti se mi to opět zdálo a já si ve snu řekla že dost, že neuteču, a že prostě počkám co bude. Hrozný strach smíšený s odhodláním holt zemřít, jen už se konečně dovědět pravdu, prostě nezdrhnout. Dopadlo to zajímavě. Ten hrozný rámus dělalo úplně malé usměvavé strašidlo ve tvaru polštáře. Přiletělo a prý "Ahoj, já jsem tu tak samo, nechceš si hrát?"

Od té doby se mi ten sen nezdál.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele koczka.zlobywa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Hezké sny se mi nezdají nebo si je nepamatuju. Jen že něco hledám, nestíhám, řeším či ty o strachu.

Vlastně kdysi jsem ve snu celkem slušně létala. Tu techniku bych asi mohla oprášit

Sosna zvlčelý » player Hele, jednou se mi zdálo, jak náš náročný šéf nás v práci všechny chválil a sám od sebe povídal, jak nám všem přidá na dvojnásobek. Což bylo i na sen příliš a já si ještě ve snu povídal: "To je blbost, tohle by nikdy neřek´." A rozesmál jsem se.
A jak jsem se v tom snu smál, tak jsem se z toho probudil a v reálu jsem si řekl: "To je blbost, tohle by nikdy neřek´." A rozchechtal jsem se už doopravdy.

Sosna zvlčelý » . Žirafu zas někdy příště.

Sosna zvlčelý » koczka.zlobywa Největší bitvy někdy bojujeme ve svých snech. A ty jsi zvítězila.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nejkrásnější sny se mi zdávají i o moři.

Tuhle si pamatuju jeden, asi z nějaké jiné planety. Žila jsem s rodinou a spoustou dalších lidí v nějaké podvodní rostlině, která rostla do spirály. V podstatě tvořila takové malinké byty (byli jsme v tom snu velcí asi tak jako teď můj palec).

Taky se mi strašně často zdává, že jsem zvíře. Drtivá většina takových snů je krásná Nejčastěji to bývá sova, lev nebo vlk, ale už byla i srna. A dneska kočka.

A pak samozřejmě Vlxové. Okřídlení mohutní vlci, co žijí ve stromových sídlech nebo palácích. Buď je vidím, nebo mám zase jejich tělo.

tronco Litam si tak nad krajinou. Pode mnou je nadherne upravena japonska zahrada nekde na nahorni planine, v povzdali hory se zasnezenymi vrcholy, ale je tu takove klidne, hrejive podnebi. Jakoby to mohlo byt babi leto. Cisty teply horsky vzduch osvezen zaroven rickami a jezirky pode mnou. Rozhlizim se kolem a pritom periferne zahlednu az na pestrobarevny konec svych nadhernych bilych kridel. Stejne dlouhe mam perute i na ocasu, snad jsem nejaky poloalbinovity druh pava, nevim, jen vnimam, ze se citim kralovsky a z te vysky se mi zachce ponorit se do jedne pruzracne tune plne prevazne oranzovych ryb s dlouhymi zavojemi na ploutvich a s krasnyma ocima. Tak si sklopim kridla a stremhlav si to vlitnu zkrze hladinu do hluboke vody. Uplne neuveritelne, jak hladina vody transformuje me ptaci telo na rybi. Kousek po kousku a pritom ve zlomku vteriny a... Uao. Vyvalene oci a rybi tlamicka. A pozoruji ten svet pod hladinou. Cely ten sen jsem mel neuveritelny pocit souzneni a bezpeci s tou krajinou a zadnou myslenku na nejake nebezpeci. Nepopsatelne. Nejkrasnejsi sen v zivote. Uplne rajsky a samozrejme jsem tam nebyl jediny. Kazdy ptak a zvirata vcetne tech ryb a nejdrobnejsich tvorecku byli osobiti a jedinecni. Kazdy si to vychutnaval po svem a pritom tam bylo nehmatatelne a laskyplne pouto pratelstvi. Hotovy raj.

tronco Jeden byl tuze silny. Kdyz jsem byl asi desaty den na ceste bez jidla a padl jsem hubou primo do hliny pod olivu s roztazenyma rukama. Usl jsem takto asi napul a mel jsem pocit, ze objimam celou planetu Zemi. Ty jo, rozpeti rukou pres 40000 km! To jde. A citil jsem tu zenskou a zaroven jsem do ni vstoupil doslova penetracne. Neuveritelne prolnuti. Takovou silu zcela urcite umocnenou temi koreny olivovniku. Uau.
Dalsi dny jsem pak mel sny vestecke a videl jsem v nich svoji budoucnost na tri dny, tri mesice a tri roky dopredu ;)

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Buh je tlak, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
nejkrásnější sny jsou tak krásný, že bych je na sebe v internetový hospodě nikdy neprásk..to si nechám pro někoho..

zkrátka někoho

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele koczka.zlobywa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Já jsem nedokázala být ve snu nevěrná. Občas se mi zdálo, že mě nějaký muž láká, no vždy jsem se omluvila, že nemůžu, že jsem vdaná

Jednou jsme si o tom povídaly baby v kanclu a sekretářka, taková svobodná čtyřicítka s hospodskou průpravou, mi natvrdo řekla, ať nejsem blblá, že kdy jindy než ve snu mám být nevěrná. Heh. V příštím snu jsem si na to vzpomněla, a ne že by to byl sen nejlepší, ovšem úplně špatný nebyl I když obsazení bylo poněkud svérázné, a to herec, který ztvárnil Billa v Kill Bill

Marhon já hezký sny nemívám.

hezký sny se mi začali zdát až tak před deseti lety. vlastně to máme plus mínus přesně v datumu přihlášení tady.
(otázka je, co je "hezký" sen.)
jednou se mi zdálo, že sem šla po cestě v lese. taková ta hezká lesní cestička, duby na mezi, slunce svítí, dobrý pocit a když sem vystoupila na tu mez a dala ruku před sebe, tak se objevilo něco jako rozvlněná voda. kdo viděl hvězdnou bránu, tak přesně to. prošla sem tím a tam tam byla louka plná bílých velkých květů a jasně modrý nebe. šla sem po těch květech a bála se, že je pošlapu, ale nic jim nebylo, říkala sem si, že je to nádhera a pak klasicky přišel strach, co když se nebudu moct vrátit, co když mě ta brána už nepustí domu? něco tak krásnýho... v tom přece musí být nějaký háček a pak sem se vzbudila. a už nikdy mě to na louku nepustilo.
následoval stříbrný rytíř. to byl sen o hradu, něco jako Hluboká. bílý zdi, kolem kovaný plot porostlý břečťanem, vsazený do kamenných bílých sloupů a dvě krásný kovaný brány. já uvnitř a z venkovního sadu přijížděl rytíř ve stříbrný zbroji na bílým koni. já běžela zavřít tu bránu, že nás chce přepadnout a pak mi došlo, že je tam ještě ta druhá brána, tak sem běžela k tý druhý, že jí zavřu. pocit z toho byl, že já sem po... z nějakýho neexistujícího přepadení a rytíř si ze mě dělá a hraje si na honěnou. ale i tak to byl hezký, barevný sen. kdyby opět nepřišel strach, mohla sem si to hezky užít.
pak to byl sen s mým dědou. když umřel, brzy na to se mi o něm zdálo. usmíval se a všechno bylo v pořádku. a pak mi najednou došlo, že vlastně umřel a vzbudila sem se. i tak mi zůstal ten hezký pocit, že je všechno v pořádku.

no a pak sou ty smějící se sny. ty mam ráda. vůbec nevim o čem sou, ale chechtám. ne moc často, ale nějaký už takový byl.

Marhon » Sosna zvlčelý vlaštovky miluju od dětství. měli sme je v maštali u babičky.
ale jak píšeš, vlaštovky se skutečně loučí. hlavně u jiřiček je to vidět, těch je hodně. před odletem dlouho houfně posedávají po drátech. normálně tam sedí jedna dvě, ale to je jich tam víc. pak se zvednou, zaletí nad dvůr, chvíli nad ním krouží a pak odletí. přesně jak se ti to zdálo. jde to poznat, kdy se chystají k odletu.

Marhon když to tak pročítám, jednou to byl sen o naší planetě ve vesmíru. prostě klasika, vesmír Slunce a naše Země, jenže naše modrozelená planeta měla hubičku, očičko, ocásek a ploutvičky. prostě modrozelená kulatá rybička. dodnes nevim co to mělo znamenat.

player Když jsme s Tulačkou prováděli statistiku , tak ona má zajímavé , výpravné , já méně , ale mám hezké. Na jeden blbej se mi zdá 20 hezkejch. Ale jsou to teda hámotiny , to se musí nechat.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele AL8EX, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Když jsem byl prďolín, zdával se mi stále dokola sen - krásný jezírko s labutí...skočím do něj a jako trychtýřem se propadnu do prostoru kde se dá lítat...a vše ovládá myšlenka ...nedávno mi věnovala k narozkám dárek dcerka od mého společníka...a bylo to jezírko s labutí -přesně takové jako se mi vždy zdávalo

jinak miluju hafo moc lítací sny..prostě boží

Onirique Ja rada spomínam na jeden sen, ktorý sa mi sníval cca 2-3 roky späť: Vzdušný veľký drevený dom...vnútri sneží...ja potichu, pomaly a s úctou kráčam hore zasneženým dreveným schodiskom...v snehu nie sú zatiaľ žiadne stopy, moje sú prvé. Potom vychádzam hore cez akýsi balkón na prechod do druhej časti budovy...zrazu je to kamenný stredoveký hrad...stále sneží a všade je krásne bielo...chcem vojsť do ďalšej časti hradu (je to veža) ale ťažké drevené dvere s kovaním sú zamknuté. Pri dverách je výklenok a v ňom je kľúč, chcem ho vziať, no v tom sa zhrozím, pretože kľúč stráži veľký pavúk (asi čierna vdova). Zhnusene odtiahnem ruku, kľúč nechám tam. Cez kľúčovú dierku vidím vnútro miestnosti...je tam šero a tesne vedľa seba spí asi 10 mužov...uvedomujem si, že keby sa prebudili, tak bude zle...pomaly sa vzďaľujem...a prebúdzam sa...
Z toho zasneženého domu mám tak šťastný pocit na ktorý nikdy nezabudnem a vždy si ho viem v sebe tým obrazom vyvolať

Sosna zvlčelý Žirafa

Byl jsem tam naprosto sám. Ani ptáci nezpívali. Snad jsem se ocitl na nějakém zapomenutém místě.
V tom snu jsem stál na nějaké terase několik metrů nad zemí. Nevím, zda šlo o terasu budovy, nebo nějakou přírodní terasu, protože jsem se koukal jen před sebe na starý divoký park plný vzrostlých stromů.
Najednou se mezi stromy objevila žirafa. A další a další... Několik žiraf kráčelo parkem svojí ladnou žirafí chůzí. Nijak nepospíchaly, zastavovaly se a spásaly listí stromů, zvolna se blížíce.
Stál jsem naprosto tiše, abych je nevyplašil. Ale ony nejevily žádný strach, naprosto bezstarostně se věnovali své činnosti, až došly ke krajním stromům. Jedna žirafa se přiblížila asi na 10 metrů ode mne a spatřila mne. Dlouze se na mne zadívala a já k ní natáhl ruku. Dosáhnout jsem na ni nemohl, ale tou nataženou paží jsem se k ní přiblížil. Zatoužil jsem, aby přišla blíže. Její zvědavost zvítězila a pomalu od stromu zamířila ke mně. Rozvážně, jako by chtěla ukázat, že má dost času.
Měl jsem ruku stále nataženu k ní, když už byla blízko. Zastavila se. Její hlava byla právě ve výši mé hlavy. Pak udělala ještě pár kroků a upřeně se mi zahleděla přímo do očí asi z metrové vzdálenosti.
Nádherné oči. Pamatuji si její řasy. Tím pohledem z očí do očí jsme se provázali. Já hleděl do jejích očí, ona do mých, dlouze, čas plynul... Pocítil jsem nesmírné nutkání ji pohladit. A ona to nutkavé přání vyslyšela a přiblížila se na dosah.
Pohladil jsem ji zprvu zlehka na „tváři“. Zlehka se zachvěla, měl jsem pocit, že ucukne, ale držela. Tak jsem jí hladil po celé hlavě, i pod bradou a cítil, jak naše mysli se propojují. A přece mne najednou překvapila, když udělala ještě krok blíže a položila si svoji hlavu na moje rameno. Měla tu bednu docela těžkou. Hladil jsem ji od uší dolů po krku, jako bych ji objímal a byl jsem naprosto šťastný...


(Několik dnů po tomto snu jsem byl ve zvláštní euforii. Nebylo nic, co by mne mohlo vykolejit z mého klidu a štěstí. Kdo ví, kde jsem se to ve snu beze slov toulal? A byl to jen sen...?)

Marhon něco ti sem přidám. právě sem se vzbudila ze sna, kdy sme byly někde venku s holkama z práce a ta jedna přišla, že se našel pes. byl to starý krátkosrstý pes, nějaká směs, bez zadní nohy. malej teda nebyl, ale olizoval mi tvář a chtěl s někým být, tak sem ho přinesla, kdy mě stihl počurat a že ho vezmu k veterináři, jestli je zdraví. pořád se ke mě tulil a olizoval mi tváře a i já sem ho pořád držela v náručí a říkala sem si, že si ho nechám.
no, tak žirafa to sice nebyla, ale jinak to bylo něco podobnýho.

Sosna zvlčelý Rozloučení s babičkou

Zemřela mi babička. Ne ve snu, v reálu. A já jsem byl z rodiny poslední, kdo ji ještě viděl živou. Bohužel již to byl stav, kdy to nebylo zcela důstojné, lékaři se ji snažili probudit za každou cenu, když ona se již brala jinam... V jejím věku člověk věděl i s ohledem na její zdravotní stave, že to přijde každou chvíli, s tím smířeit se problém nebyl. Ale ten konec nebyl úplně důstojný a rozhodně ne klidný pro umírajícího člověka. A právě to na mne sedlo svojí tíhou nejvíc.

Asi tři týdny po smrti za mnou babička přišla do snu. Vím, že mne to velmi překvapilo, protože byla přece zpopelněna. A nebyla duch, měla své tělo. Když jsem se jí na to ptal, jen se tak šibalsky usmívala a nikdy neodpověděla. Ale rovnou mi řekla, že má jen omezený čas a pak bude muset odejít skutečně navždy.
A pak jsem ji ve snu vzal na hory, odkud pocházela a kde to milovala. A chtěla do Babiččina údolí, pak na nějaký hrad (nevím jaký), na chalupu... Dost jsme toho stihli. Vezl jsem ji autem všude, kam chtěla i kam jsem sám vymyslel, že by tam chtěla. A k tomu jsme dělali vycházky, pamatuji jednu takovou alejí s jeřabinami, slunce hřálo, obloha se modrala... Pak jsme někde seděli v trávě pod lípou a povídali si. Nevím o čem, to mi v paměti do probuzení nezůstalo.
Pak byla noc, asi jsme byli doma. A když jsem ráno vešel do babiččina pokoje, byla pryč. Úplně, beze stopy. Věděl jsem, že to tak má být. A necítil jsem smutek, že odešla, ale radost, že jsem s ní strávil tak krásný den, že nebyl posledním setkáním ten okamžik v nemocnici.

Po probuzení mi bylo zvláštně hezky. Taková ta hořkost ze způsobu její smrti se vytratila. Člověk by s tím stejně nic nenadělal, ale ten sen to odvanul. Jestli to byl sen...
Bylo to tak osobní, že jsem si ho nechal pro sebe. Až dnes...

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nevím, proč jsem si na to vzpomněla (až) teď, ale před lety se mi zdálo o obrovské jeskyni. Uvnitř byla tak velká, že působila spíš jako nějaké město nebo jiný svět. Celá byla z vybroušeného lesklého růženínu. Bylo tam mnoho, mnoho pater, různé mosty z jednoho místa do druhého, ale vše jen z růženínu, z jednoho kusu kamene celá jeskyně... a spousta světla - nahoru jsem nedohlédla, ale odkudsi shora zářilo bílé světlo. Pamatuji si jen tento výjev, nic k tomu...

Najdise.cz » Sosna zvlčelý Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele koczka.zlobywa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Mně zemřel bratranec. Spáchal sebevraždu v cca 25 letech. V dětství jsem ho asi trochu milovala, rozhodně moc zbožňovala, bydlel daleko a vídali jsme se jen o letních prázdninách. Důvod činu jsem se nedozvěděla, rodina o tom mlčela.

Byla jsem z toho dost špatná, z jeho bezmoci, že se nesvěřil či si neřekl o pomoc, proč sakra .... Klasické otázky.

Po cca 2 měsících od tragédie za mnou přišel do snu. Usmíval se a říkal ať neblbnu, že mu je fajn a že nás má všechny rád. Ráno jsem se probudila smířená, bez otázek, bez falešných výčitek. Prostě klid v duši. Moc jsem to chtěla zatelefonovat tetě, jeho matce, ale nenašla jsem tenkrát odvahu, protože oni o něm vůbec nechtěli mluvit.

Byl to nádherný sen, asi můj nejkrásnější. Mi jdou slzy do očí i po těch cca 20 letech.

vzpomínám