Překročit stín a v dálce nechat zemi.Stulit se v teple jako v náruči.Únavu cítil a žít mu byla tíže...Chtěl se jen vznášet-jak křídel mávnutí...Cesta co vybral si,příliš šerá byla. A na ní bolest jako kamení.Chapadly svými ducha obklíčila.Nesměl se vznést,však ani vrátit na zemi.Zatracen bloudil...Když u rakve jsem stála.Když květy pro něho se mi zlomily...Úlevu cítil,když jsem mu je dala.V tu chvíli spolu naše duše mluvily...-------------------Pak odešla jsem.A hledala ho všude!Bez něho pusté zdálo se mi žít.Trvalo dlouho, než navrátil se-pro mne!-Proč odmítla jsem tenkrát odejít?Co zdrželo mne?Snad pohlazení letmé.Snad dětství mé,jak odlesk Nirvány.Na malou chvíli zalesklo se ve mně.Vlahý obklad mi dalo na rány.Zmizelo s ním...A já dále žila..Je smutné z povinnosti zůstat jen.Věřit jsem chtěla Oshovi,když říkal:-Ty můžeš odejít!Co sám chceš je zákonem!Však pouta přetrhnout už zdálo se mi těžké.Způsobit žal?Či s rudým ledem žít?A Cheron čekal!Já rozhodla se náhle!Na druhý břeh se nechat přeplavit...Byla jsem na cestě,když potkala jsem - TEBE!Paprsek slunce led chce rozpustit.Chvěje se vzduch.....Však ponuré je nebe.Kde čekala jsem rosu,jen mráz už může být???
Zitto
Čekáš rosu a je tam jinovatka srdce zebe a přimrzá pevně ke skále chceš se vrátit a je tam křižovatka osud serval z tvého krku korále podáváš ruku a toužíš po polibku a led se propadá a topíš se chceš vyrýt něco do náhrobku a sama v davu dusíš se však jdeš dál pomalu a malinko pozvedneš oči srdce jak v důlním závalu a svět se klidně točí Zkusíš úsměv divně bolí malý úspěch voní soli a přijde nové ráno