Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Proč narážíme na tyrany - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2025
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2025
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2025
Čínský horoskop 2025
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Proč narážíme na tyrany
15.03.2017 - 13:42
Loreena Mckennitt
Existují laskaví a vlídní lidé žijící podle všech zásad morálky, kteří nikdy nikomu neprovedli nic špatného, přesto však jejich život není šťastný. Příliš často v něm narážejí na tyrany, kteří je využívají pro své cíle a jejich život ničí.
Co je příčinou? Odpověď najdeme v moudrém příběhu…
Přišla žena k Bohu, aby mu položila jednu jedinou otázku:
— Řekni mi, Pane, proč i když se snažím žít podle svého nejlepšího svědomí a zákonů, nikomu neubližuji, ke všem jsem laskavá a přívětivá a usilovně pracuji, nemám žádné štěstí?
— A co ty sama si o tom myslíš? – zeptal se jí Bůh.
—Že je to kvůli mámě. Měla jsem opravdu krutou matku. Nikdy mě nelaskala, nikdy mě nepochválila, nepovzbudila a nepodpořila, věčně mě jen kritizovala, urážela, ponižovala a nadávala mi. Nikdy jsem se jí s ničím nemohla svěřit, jenom se mi vysmívala a má dětská tajemství vykládala každému, doplněná ironickými poznámkami. Ubližovala mi a zahnala mě do tak kruté a přísné klece příkazů a nařízení, že jsem v ní sotva dýchala. Omezovala mou svobodu a neumožnila mi projevit vlastní vůli. Vnucovala mi svá pravidla a všechno mi zakazovala. I plakat jsem měla zakázáno!
— Pokoušela ses s tím vším něco dělat? – se zájmem se ptal Bůh.
—Snažila jsem se, opravdu hodně jsem se snažila, ale teď si myslím, že to všechno bylo marné — odpověděla smutně žena. –Stále jsem se pokoušela mámě dokázat, že hodně umím. Výborně jsem se učila, hodně jsem pracovala, byla jsem svědomitá, pomáhala jsem lidem, ze všech sil jsem se snažila být hodná holčička, aby mě máma ocenila, aby řekla, že jsem dobrá, že je na mě pyšná.
— A podařilo se ti to?
— Ne. Uběhlo mnoho let, ale nezměnilo se nic. Stejně jako dřív je se mnou nespokojená, stále se jen snaží nějak mě zasáhnout, ponížit, vyvést z míry. Je pořád stejná. A její slova a skutky mě zraňují stejně bolestně jako dřív.
— To znamená, že i ty jsi stejná jako dřív — vysvětloval Bůh. – Jakou jsi byla, takovou jsi zůstala. Jsi Oběť. A kde je Oběť, tam se určitě objeví také Tyran. Tuhle roli v tvém životě se uvolila sehrávat tvá matka.
— Ale já přece už nejsem dítě! Jsem dospělá! – namítla zjevně dotčená žena. – A proč mám teď v životě Tyranů ještě víc? Chová se tak ke mně každý, koho to jen napadne: matka, šéf i kolegové v práci!
— Protože stále nechceš přijmout odpovědnost, hledáš viníky, zlobíš se na matku a na mě za to, že jsme tě stvořili slabou. Ale my se nijak neprotivíme – jen se staň silnou!
— Ale já už jsem jiná, prožila jsem půl života, porodila děti, změnila jsem se a dosáhla jistých úspěchů!
— Ne ne, nic se nezměnilo! A všechny ty tvé úspěchy nemají žádnou cenu, protože nepocházejí z čistých úmyslů.
— A z jakých tedy? – uraženě vykřikla zcela ohromená žena.
—Z pýchy. Matka tě ponižovala a tys toužila ukázat jí, že jsi lepší než ona. Kritizovala tě a ty jsi jí chtěla dokázat, že taková nejsi. Necítíš se šťastná, protože tvůj konečný cíl byl zjevně nedostižný. Ty ses nechtěla změnit sama, přála sis, aby se změnila matka.
— Možná máš pravdu — řekla po chvíli přemýšlení žena. – Asi to tak je. Stejně ale nechápu to hlavní: proč se mnou tak zacházela? Za co? Co jsem jí udělala?
— Nic. A v tom to je, že jsi nic neudělala. Nejspíš od tebe čekávala něco zvláštního.
— A co?
— Tak pojď, zeptáme se její Duše! – navrhl Bůh a luskl prsty. Okamžitě se vedle něj zjevil obraz matky, vypadala stejně jako živá, ale obraz byl napůl průzračný. Bůh jí řekl:
— Buď zdráva, Duše. Přišla ke mně tvá dcera. A ptá se: proč jsi ji vychovávala tak, jak jsi ji vychovávala? Cos jí chtěla dát?
— Chtěla jsem jí dát sílu. Byla tak slabá, tak nepřizpůsobivá, neuměla se vůbec hájit. Chtěla jsem, aby se ode mě naučila hájit své hranice, svůj osobní prostor. Chtěla jsem, aby se zocelila, aby si dovolila být tvrdá, když je to třeba, aby se naučila říkat NE a prosazovat své zájmy. Ale dodnes nevidím žádný výsledek. Musím to zkoušet znovu. Je to to jediné, co jí chci předat, aby to ona mohla své dceři a ta zas té své. Aby v našem rodu nikdy nebyly Oběti.
— A nemáš strach, že tě za to bude nenávidět?
— Usiluji o to. Protože když si dovolí nenávidět, naučí se i milovat. Zatím však umí jen litovat. Sebe i jiné, stejně slabé, jako je ona sama. Plýtvá na to všechnu svou životní sílu. Nedovolí si ani postěžovat, hromadí v sobě nevyplakané slzy, a tím je ještě slabší. Co pak předá jako dědictví svým dcerám?
—Co od ní čekáš?
—Čekám, až v odpověď na moje útoky pevně řekne: «Dost už, mami!». Čekám, až dospěje. Až se jí Tyrani budou vyhýbat, protože budou respektovat její hranice. Až si konečně budu moci odpočinout a být maminkou. Prostě jen maminkou…
Proč narážíme na tyrany
Existují laskaví a vlídní lidé žijící podle všech zásad morálky, kteří nikdy nikomu neprovedli nic špatného, přesto však jejich život není šťastný. Příliš často v něm narážejí na tyrany, kteří je využívají pro své cíle a jejich život ničí.
Co je příčinou? Odpověď najdeme v moudrém příběhu…
Přišla žena k Bohu, aby mu položila jednu jedinou otázku:
— Řekni mi, Pane, proč i když se snažím žít podle svého nejlepšího svědomí a zákonů, nikomu neubližuji, ke všem jsem laskavá a přívětivá a usilovně pracuji, nemám žádné štěstí?
— A co ty sama si o tom myslíš? – zeptal se jí Bůh.
—Že je to kvůli mámě. Měla jsem opravdu krutou matku. Nikdy mě nelaskala, nikdy mě nepochválila, nepovzbudila a nepodpořila, věčně mě jen kritizovala, urážela, ponižovala a nadávala mi. Nikdy jsem se jí s ničím nemohla svěřit, jenom se mi vysmívala a má dětská tajemství vykládala každému, doplněná ironickými poznámkami. Ubližovala mi a zahnala mě do tak kruté a přísné klece příkazů a nařízení, že jsem v ní sotva dýchala. Omezovala mou svobodu a neumožnila mi projevit vlastní vůli. Vnucovala mi svá pravidla a všechno mi zakazovala. I plakat jsem měla zakázáno!
— Pokoušela ses s tím vším něco dělat? – se zájmem se ptal Bůh.
—Snažila jsem se, opravdu hodně jsem se snažila, ale teď si myslím, že to všechno bylo marné — odpověděla smutně žena. –Stále jsem se pokoušela mámě dokázat, že hodně umím. Výborně jsem se učila, hodně jsem pracovala, byla jsem svědomitá, pomáhala jsem lidem, ze všech sil jsem se snažila být hodná holčička, aby mě máma ocenila, aby řekla, že jsem dobrá, že je na mě pyšná.
— A podařilo se ti to?
— Ne. Uběhlo mnoho let, ale nezměnilo se nic. Stejně jako dřív je se mnou nespokojená, stále se jen snaží nějak mě zasáhnout, ponížit, vyvést z míry. Je pořád stejná. A její slova a skutky mě zraňují stejně bolestně jako dřív.
— To znamená, že i ty jsi stejná jako dřív — vysvětloval Bůh. – Jakou jsi byla, takovou jsi zůstala. Jsi Oběť. A kde je Oběť, tam se určitě objeví také Tyran. Tuhle roli v tvém životě se uvolila sehrávat tvá matka.
— Ale já přece už nejsem dítě! Jsem dospělá! – namítla zjevně dotčená žena. – A proč mám teď v životě Tyranů ještě víc? Chová se tak ke mně každý, koho to jen napadne: matka, šéf i kolegové v práci!
— Protože stále nechceš přijmout odpovědnost, hledáš viníky, zlobíš se na matku a na mě za to, že jsme tě stvořili slabou. Ale my se nijak neprotivíme – jen se staň silnou!
— Ale já už jsem jiná, prožila jsem půl života, porodila děti, změnila jsem se a dosáhla jistých úspěchů!
— Ne ne, nic se nezměnilo! A všechny ty tvé úspěchy nemají žádnou cenu, protože nepocházejí z čistých úmyslů.
— A z jakých tedy? – uraženě vykřikla zcela ohromená žena.
—Z pýchy. Matka tě ponižovala a tys toužila ukázat jí, že jsi lepší než ona. Kritizovala tě a ty jsi jí chtěla dokázat, že taková nejsi. Necítíš se šťastná, protože tvůj konečný cíl byl zjevně nedostižný. Ty ses nechtěla změnit sama, přála sis, aby se změnila matka.
— Možná máš pravdu — řekla po chvíli přemýšlení žena. – Asi to tak je. Stejně ale nechápu to hlavní: proč se mnou tak zacházela? Za co? Co jsem jí udělala?
— Nic. A v tom to je, že jsi nic neudělala. Nejspíš od tebe čekávala něco zvláštního.
— A co?
— Tak pojď, zeptáme se její Duše! – navrhl Bůh a luskl prsty. Okamžitě se vedle něj zjevil obraz matky, vypadala stejně jako živá, ale obraz byl napůl průzračný. Bůh jí řekl:
— Buď zdráva, Duše. Přišla ke mně tvá dcera. A ptá se: proč jsi ji vychovávala tak, jak jsi ji vychovávala? Cos jí chtěla dát?
— Chtěla jsem jí dát sílu. Byla tak slabá, tak nepřizpůsobivá, neuměla se vůbec hájit. Chtěla jsem, aby se ode mě naučila hájit své hranice, svůj osobní prostor. Chtěla jsem, aby se zocelila, aby si dovolila být tvrdá, když je to třeba, aby se naučila říkat NE a prosazovat své zájmy. Ale dodnes nevidím žádný výsledek. Musím to zkoušet znovu. Je to to jediné, co jí chci předat, aby to ona mohla své dceři a ta zas té své. Aby v našem rodu nikdy nebyly Oběti.
— A nemáš strach, že tě za to bude nenávidět?
— Usiluji o to. Protože když si dovolí nenávidět, naučí se i milovat. Zatím však umí jen litovat. Sebe i jiné, stejně slabé, jako je ona sama. Plýtvá na to všechnu svou životní sílu. Nedovolí si ani postěžovat, hromadí v sobě nevyplakané slzy, a tím je ještě slabší. Co pak předá jako dědictví svým dcerám?
—Co od ní čekáš?
—Čekám, až v odpověď na moje útoky pevně řekne: «Dost už, mami!». Čekám, až dospěje. Až se jí Tyrani budou vyhýbat, protože budou respektovat její hranice. Až si konečně budu moci odpočinout a být maminkou. Prostě jen maminkou…
15.03.2017 - 22:46
| Filtr
Arezet
Upřímě,tomuhle já opravdu nevěřím, mám otce tyrana od dětství jsem semu postavila řekla,co dělá svým chováním a dělám to dote´d, o nje šílený cholerik ač je nemocný a je dlouho doma a by lschopný jen jít na pivo půl kilometru po naší vsi.Nikdy jsme si ho nevážila od takových 11 let k němu cítím hrozný odpor.
Vlastně ho miluji,je to můj otec,ale hrozně ho nenávidím.
Jelikož ,když mu řeknu jemně že se chová špatně neohleduplně,tak začne hned řvát.Nerespektuje mojí matku a mě částečně,jelikož ač nenávidím hádky a agresy,tak si nemůžu pomoct,když se někde děje nespravedlivost.
Ale nebaví mě věčně mu mluvit do toho jak se chovat,je dospělý a měl by to vědět snad sám,přitom je to dobrý člověk,jen je vzteklý z nemoci a že nemůže nic dělat a tu zlost si vybíjí na nás a nejvíc na mé matce:třeba nedávno přestal jíst vše co ona vaří,prý začla jinak vařit a je vše hnusné, nebo mamka řekne,že jí něco vadí a on to dělá naschvál mi příjde, vím že s ní manipuloval od mýho dětství viděla jsem to a dokonce jí to pak i řekla,že na ní hraje někdy habaďůru.
Stydím se za něho,že sousedy bere jak rodinu a je k ním štědrý a mé mámě nekoupí ani dárek k narozeninám a dokonce se stalo,že jí ani nepopřál.
Mě nikdy nepochválil,neřekl že mě má rád, vlastně je mi odporný i kdyby mě teď objal.Často utíkám z jeho dosahu je tak negativistický, jen nadává,hlavně na ženy a nejhorší jeh oslova co mi kdy řekl,když jsem s ním v něčem nesouhlasila,že jsem stejná jako moje matka a já na to: to jsme ráda že to říkáš,ona je mým vzorm totiž a čuměl no.
Má matka je dobrý člověk,jemný citlivý,harmonický,nechce se hádta, jsme si podobné,ale jen ona si neumí dupnout neb osnad j íto za t oani nestojí,ale vidím že trpí,když nejsem u rodičů....příjde mi že se otecchová paranoidně občas, říkala jsme mamce ať se odstěhuje,ale je problém s tím,že splácí střechu,nic nenašetří..prostě takové vězení, jo dá se to brát hmm tak vybrala si muže a já přišla hned na svět cose znali, svým dílem i chápu,že jsem tím proč spolu jsou a cítím,že m ito oba dávají svým spůsobem za vinu, vinu za to,že nebyli oni opatrní.
Pardon,nějak to ve mě te´d vězelo a jak jsem si přečetla tohle všechno,tak to ve mě totálně explodovalo.
Asi jako ten optimismus, 2 roky jsem byla optimistou,všechn ošpatné jsme prostě brala jak je a brala všee,že se děje k mému dobru,musím říct že s tímhle vším je konec,stalo se pár věcí,který mě dostali na takový dno a já se vyčerpávala vsugerováváním a hrání si na optimismus.
Jsem ohledupný člověk,který rád pomáhá a přemýšlí jak svět udělat lepším,tak aby bylo méně utrpení a násilí,cítím poslední dobou že nikdo nedokáže svět spasit,můžem natočit milion filmů ,složit milion písní,cokoliv,hlavně m ipříjde že je svět horší a horší,co svět lidské bytosti,je to te´d jen velká honba za egem,ač se učíme díky různým knihám blogům jak se mít rádi,tak mám pocit,že nám chybí ten střed,bu´d se lidi nemají rádi a ubližují si či ubližují druhým a nebo jsou lhostejní,přece mám své bolesti a problémů dost,nač se poslouchat a pomáhat druhým.
Vím,že z tohoco jsme teď napsala jde hromadu bolesti,ano jde,vidět každý den ty hnusy jak v rodině,tak mezi přáteli,cizími lidmi,na ulici....jako bych ztratila smysl života..... a čím víc hnusu vidím tím víc si přeji brzy odejít a nevidět to.
Nejsem dokonalá a nespolkla jsem moudrost světa, je njsem citlivá a vnímám svět a lidi v něm....řekl by mi někdo jak se z toho nezblánit?Prošel jste někdo něčím podobným?Podobnými myšlenkami?
Dobrou noc všichni a pardon za ten výlet,asi mám životní krizi a mám pocit,že to kolem mě nikdo nevnímá a jediná možnost jak to ze sebe dost je taky a vím,že spousta z vás má dobré názory a kolikrát mi fakt pomůžou.
Vlastně ho miluji,je to můj otec,ale hrozně ho nenávidím.
Jelikož ,když mu řeknu jemně že se chová špatně neohleduplně,tak začne hned řvát.Nerespektuje mojí matku a mě částečně,jelikož ač nenávidím hádky a agresy,tak si nemůžu pomoct,když se někde děje nespravedlivost.
Ale nebaví mě věčně mu mluvit do toho jak se chovat,je dospělý a měl by to vědět snad sám,přitom je to dobrý člověk,jen je vzteklý z nemoci a že nemůže nic dělat a tu zlost si vybíjí na nás a nejvíc na mé matce:třeba nedávno přestal jíst vše co ona vaří,prý začla jinak vařit a je vše hnusné, nebo mamka řekne,že jí něco vadí a on to dělá naschvál mi příjde, vím že s ní manipuloval od mýho dětství viděla jsem to a dokonce jí to pak i řekla,že na ní hraje někdy habaďůru.
Stydím se za něho,že sousedy bere jak rodinu a je k ním štědrý a mé mámě nekoupí ani dárek k narozeninám a dokonce se stalo,že jí ani nepopřál.
Mě nikdy nepochválil,neřekl že mě má rád, vlastně je mi odporný i kdyby mě teď objal.Často utíkám z jeho dosahu je tak negativistický, jen nadává,hlavně na ženy a nejhorší jeh oslova co mi kdy řekl,když jsem s ním v něčem nesouhlasila,že jsem stejná jako moje matka a já na to: to jsme ráda že to říkáš,ona je mým vzorm totiž a čuměl no.
Má matka je dobrý člověk,jemný citlivý,harmonický,nechce se hádta, jsme si podobné,ale jen ona si neumí dupnout neb osnad j íto za t oani nestojí,ale vidím že trpí,když nejsem u rodičů....příjde mi že se otecchová paranoidně občas, říkala jsme mamce ať se odstěhuje,ale je problém s tím,že splácí střechu,nic nenašetří..prostě takové vězení, jo dá se to brát hmm tak vybrala si muže a já přišla hned na svět cose znali, svým dílem i chápu,že jsem tím proč spolu jsou a cítím,že m ito oba dávají svým spůsobem za vinu, vinu za to,že nebyli oni opatrní.
Pardon,nějak to ve mě te´d vězelo a jak jsem si přečetla tohle všechno,tak to ve mě totálně explodovalo.
Asi jako ten optimismus, 2 roky jsem byla optimistou,všechn ošpatné jsme prostě brala jak je a brala všee,že se děje k mému dobru,musím říct že s tímhle vším je konec,stalo se pár věcí,který mě dostali na takový dno a já se vyčerpávala vsugerováváním a hrání si na optimismus.
Jsem ohledupný člověk,který rád pomáhá a přemýšlí jak svět udělat lepším,tak aby bylo méně utrpení a násilí,cítím poslední dobou že nikdo nedokáže svět spasit,můžem natočit milion filmů ,složit milion písní,cokoliv,hlavně m ipříjde že je svět horší a horší,co svět lidské bytosti,je to te´d jen velká honba za egem,ač se učíme díky různým knihám blogům jak se mít rádi,tak mám pocit,že nám chybí ten střed,bu´d se lidi nemají rádi a ubližují si či ubližují druhým a nebo jsou lhostejní,přece mám své bolesti a problémů dost,nač se poslouchat a pomáhat druhým.
Vím,že z tohoco jsme teď napsala jde hromadu bolesti,ano jde,vidět každý den ty hnusy jak v rodině,tak mezi přáteli,cizími lidmi,na ulici....jako bych ztratila smysl života..... a čím víc hnusu vidím tím víc si přeji brzy odejít a nevidět to.
Nejsem dokonalá a nespolkla jsem moudrost světa, je njsem citlivá a vnímám svět a lidi v něm....řekl by mi někdo jak se z toho nezblánit?Prošel jste někdo něčím podobným?Podobnými myšlenkami?
Dobrou noc všichni a pardon za ten výlet,asi mám životní krizi a mám pocit,že to kolem mě nikdo nevnímá a jediná možnost jak to ze sebe dost je taky a vím,že spousta z vás má dobré názory a kolikrát mi fakt pomůžou.
15.03.2017 - 23:09
| Filtr
Loreena Mckennitt
» Arezet
chapem, ako ti je.. tiez som citliva (az prilis).. ale uz som sa naucila, ze zo vsetkeho, co sa deje, sa treba minimalne ponaucit, a spravit, co sa da (a tiez velmi dobre viem, ze niekedy sa toho vela spravit neda; aspon nie vo fyzickom svete).. prostredie, z ktoreho pochadzas poznam velmi dobre (hoci bez alkoholu), takze ti rozumiem, co prezivas..
15.03.2017 - 23:10
| Filtr
Arezet
» Áta22
přesně j ási nedokážu představit,že byc hsvému malýmu uzlíčku dělala to co dělali rodiče mě,jsme jiná než oni a nechovám se jako oni, oni jsou chladný a o mě každý říká,že jsme neskutečně hřejivá a plná lásky a energie,kde to prý beru potom všem no a já jim říkám,prootže jsem zažila tolik trápení a nechci opakovat chyby svých rodičů....ale zase se obávám jen jedný věci abych své děti neudusila svojí láskou,bojím se aby nebyla přehnaná.
15.03.2017 - 23:16
| Filtr
Arezet
» Loreena Mckennitt
dík za ty slova právě,že mě nejvíc ničí,že sama mužu nasobě sebevíc pracovat,ale aby to mělo opravdu nějaký smysl a rozsah,tak by to měl dělat každý,ano nimrat se v tom bolavý a jít do sebe než házet špínu na druhé a sám si říkat já jsem mistr světa a dokonalý.
Někdy si říkám,kdybych se tak mohla odstřihnout od rodiny,ale cítím že když to udělám,že mě to zabije...
Někdy si říkám,kdybych se tak mohla odstřihnout od rodiny,ale cítím že když to udělám,že mě to zabije...
15.03.2017 - 23:16
| Filtr
Najdise.cz
» Arezet
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Je to dlouhý proces to nějak přetavit. Jsi ještě hodně mladá a tohle je běh na dlouhou trať.
Ale v tuhle chvíli ti povím něco, co ti možná bude připadat zvrácené.
Je moc dobře, že se takhle cítíš, že takhle přemýšlíš.
Je to totiž důkaz, že vůbec přemýšlíš a že určitě nepošleš tu "babu" dál.
Zaměř se na to.....já jsem v pořádku, taková zůstanu a moje děti tím pádem jednou nezažijí to, co já
Ono jde právě o to.....přetrhnout ten řetěz. Někdo to udělat musí. A budeš to ty
A to je přece hezký, ne?
=====
Je to dlouhý proces to nějak přetavit. Jsi ještě hodně mladá a tohle je běh na dlouhou trať.
Ale v tuhle chvíli ti povím něco, co ti možná bude připadat zvrácené.
Je moc dobře, že se takhle cítíš, že takhle přemýšlíš.
Je to totiž důkaz, že vůbec přemýšlíš a že určitě nepošleš tu "babu" dál.
Zaměř se na to.....já jsem v pořádku, taková zůstanu a moje děti tím pádem jednou nezažijí to, co já
Ono jde právě o to.....přetrhnout ten řetěz. Někdo to udělat musí. A budeš to ty
A to je přece hezký, ne?
16.03.2017 - 09:47
| Filtr
Najdise.cz
» Arezet
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Uf... jo, prošla jsem si podobným, ne-li stejným. Taky trochu otevřu srdíčko.. Kdyby něco, klidně písni vzkaz.
Táta - alkoholik, paranoik, psychický tyran (ale i fyzicky si občas troufl). Máma byla mladá a slabá, ale jednou prostě sbalila kufry a bylo.
V podstatě jsem přišla o celé dětství. Dokážu si ho spojit jen s křikem, pláčem, bolestí a beznadějí. Spojuji si ho s věčnými otázkami: "Když máma říká, že je táta špatnej, a když táta říká, že je máma špatná, jaká jsem potom já?"
Nemám z něj nic, žádné hezké vzpomínky. Občas si na něco vzpomenu, ale je to tak minimální, že mi to připadá skoro jako závan nějakého ideálního naivního světa, který nikdy neexistoval.
"Dětství" tedy pominulo... No, a co bylo dál? Pak přišla puberta. A co jsem dělala celou pubertu? Řešila svoje dětství, řešila minulost, nemoci. Terapie, terapie, terapie. Neřešila jsem všechno jen kvůli tátovi, to zdaleka ne, ale nabalilo se toho tolik, že člověk prostě musel valit dál, makat a makat a nezastavovat se, jinak by třeba taky nemusel žít. Mamka nemlich totéž. A to nás pak vlastně tak nějak spojilo...
Dá se říct, že nevím, co znamená užívat si života. V mých vrstevnících se moc nevyznám a nechápu je. Žiju v úplně jiném světě. Rozumím si hlavně s lidma, kteří vzali život do svých rukou, což bývá bohužel většinou až v pozdějších letech. Občas mám pocit jakési "ztráty identity", pocit, že nikam moc nezapadám.
V podstatě jsem si vyšlapala vlastní jedinečnou cestu, o které vím, že ji takto dokázal vyšlapat málokdo. Uvědomuju si, že to, čeho jsem dosáhla za poslední roky se někomu nepovede třeba nikdy v životě. Uzdravila jsem sebe, mamku, mám s ní vztah nejkrásnější. Dokonce jsem zvládla uzdravit i vztah s tátou, s kterým vycházím dnes poměrně dobře. Vyhrabala jsem se z nemocí, z kterých jsem se údajně nikdy vyhrabat neměla. Zachránila jsem životy.
Nicméně pořád tam visí to "ale"... Někdy cítím prázdno. Když se na své cestě ohlídnu, vidím to, co jsem už ušla. Jenže široko daleko nikde nikdo. Jsem na té cestě sama.
A teď čekám miminko a sžírá mě pocit, že jsem stále neudělala dost. Že by to chtělo pořešit ještě tohle, ještě tamto... Lidi říkají, že jsem na sebe neskutečně tvrdá. Ale asi je to už můj zvyk. Prostě zatnout zuby a jít dál, i když to prý nejde, a dojít tam, kam se prý dojít nedá. Bořit hranice.
Nehraju si na optimistu. Ale pesimista nejsem. Mým životním pohonem je prostě dřina. Realita toho, že co sama nevydřu (nebo co nedostanu darem), to nemám. Ale to neznamená, že si nedokážu po tom všem život užívat. Dokážu využít naprostých maličkostí a z těch se radovat, protože vím, jak nesmírně vzácné jsou. Ale často mám problém prostě "vypnout a neřešit". To se musím ještě hodně učit.
=====
Uf... jo, prošla jsem si podobným, ne-li stejným. Taky trochu otevřu srdíčko.. Kdyby něco, klidně písni vzkaz.
Táta - alkoholik, paranoik, psychický tyran (ale i fyzicky si občas troufl). Máma byla mladá a slabá, ale jednou prostě sbalila kufry a bylo.
V podstatě jsem přišla o celé dětství. Dokážu si ho spojit jen s křikem, pláčem, bolestí a beznadějí. Spojuji si ho s věčnými otázkami: "Když máma říká, že je táta špatnej, a když táta říká, že je máma špatná, jaká jsem potom já?"
Nemám z něj nic, žádné hezké vzpomínky. Občas si na něco vzpomenu, ale je to tak minimální, že mi to připadá skoro jako závan nějakého ideálního naivního světa, který nikdy neexistoval.
"Dětství" tedy pominulo... No, a co bylo dál? Pak přišla puberta. A co jsem dělala celou pubertu? Řešila svoje dětství, řešila minulost, nemoci. Terapie, terapie, terapie. Neřešila jsem všechno jen kvůli tátovi, to zdaleka ne, ale nabalilo se toho tolik, že člověk prostě musel valit dál, makat a makat a nezastavovat se, jinak by třeba taky nemusel žít. Mamka nemlich totéž. A to nás pak vlastně tak nějak spojilo...
Dá se říct, že nevím, co znamená užívat si života. V mých vrstevnících se moc nevyznám a nechápu je. Žiju v úplně jiném světě. Rozumím si hlavně s lidma, kteří vzali život do svých rukou, což bývá bohužel většinou až v pozdějších letech. Občas mám pocit jakési "ztráty identity", pocit, že nikam moc nezapadám.
V podstatě jsem si vyšlapala vlastní jedinečnou cestu, o které vím, že ji takto dokázal vyšlapat málokdo. Uvědomuju si, že to, čeho jsem dosáhla za poslední roky se někomu nepovede třeba nikdy v životě. Uzdravila jsem sebe, mamku, mám s ní vztah nejkrásnější. Dokonce jsem zvládla uzdravit i vztah s tátou, s kterým vycházím dnes poměrně dobře. Vyhrabala jsem se z nemocí, z kterých jsem se údajně nikdy vyhrabat neměla. Zachránila jsem životy.
Nicméně pořád tam visí to "ale"... Někdy cítím prázdno. Když se na své cestě ohlídnu, vidím to, co jsem už ušla. Jenže široko daleko nikde nikdo. Jsem na té cestě sama.
A teď čekám miminko a sžírá mě pocit, že jsem stále neudělala dost. Že by to chtělo pořešit ještě tohle, ještě tamto... Lidi říkají, že jsem na sebe neskutečně tvrdá. Ale asi je to už můj zvyk. Prostě zatnout zuby a jít dál, i když to prý nejde, a dojít tam, kam se prý dojít nedá. Bořit hranice.
Nehraju si na optimistu. Ale pesimista nejsem. Mým životním pohonem je prostě dřina. Realita toho, že co sama nevydřu (nebo co nedostanu darem), to nemám. Ale to neznamená, že si nedokážu po tom všem život užívat. Dokážu využít naprostých maličkostí a z těch se radovat, protože vím, jak nesmírně vzácné jsou. Ale často mám problém prostě "vypnout a neřešit". To se musím ještě hodně učit.
16.03.2017 - 22:19
| Filtr
Arezet
» .
No musím říct,že jsem zjistila,že vytěsňuji vzpomínky, a dětství si pamatuju jen to hezké co bylo, to špatné jsem radši zapomněla nebýt mamky,která mi občas připomene c ose dělo,když jsem byla malá an beo něco samo vypluje napovrh.
Docela mě to překvapilo,že si něco takového zažila,ale ono to vlatsně překvapivé není že si silná žena,která je na svůj věk velmi moudrá,ono t ovlatsně ani jinak nejde,pokud je člověk silný,tak to zvládne,léčí se a nepoddá se tomu utrpení,že by ho činil sám.
Já řešila svoje sětství,ještě před pár roky a je mi 26, a pořád si mylsím,že je co řešit.S mamkou jsem o všem mluvila,máme lepší vztah s tátou se nedá mluvit,za vše c ose stal oa děje jen obviňuje nás dvě.
Dlouho jsem i přemýšlela,kdy jsem ho začla nenávidět a ja kjsem to vytěsnila,tak nevím co to spustilo.
Myslím,že mě ta výchova natolik ovlivnila, žekdyž jsem měla partnera stavila jsem ho výš než vlastní rodiče.
Třeba příklad toho,že jsem nebyla chválena,ale spíš kritizována,že když mě někdo pochválí tak se tetlím blahem,vlatsně přestanu ovládat vlastní ego a to mi vyroste do neuvěřitelných výšin.
Krom vztahů, hledala jsem partnery,kteří mě ignorovali jako má rodina,čím víc mě partner ignoroval tím víc jsem ho chtěla a nechala se sebou manipulovat.Učit se sebelásce, to dělám nějako udobu,je to lepší než dříve, vidím ty výsledky na lidech jak se ke mě chovají, je nmě zaráží proč má někdo potřebu ubližovat a týrat druhé,když sám byl týran,tak by měl přeci soucítit a neděla tto co jeho bolelo ne?
Užívání života, n oto jsem dlouho nevěděla co to je.Vlastně u nás byl problém s penězi,takže jsem velmi skromná a zybtečně neutrácím.
Co jsme začla pracovat,jak jsem se začla učit si užívat.
S lidmi mého věk usi nerozumím a už ve svých 13 letech má nejlepší přítelkyně byla trenérka,které bylo 50 let já si mezi lidmi mého věku připadala jako mimozemťan a doteď to mám a mám pocit čímdál větší že to není o věku,ale o uvažování,ale přiznám se průměrný věk mých přátel je 35 a výš můj nejbližší člověk je starý 45 let.
Mám ráda starší lidi a ráda poslouchám o jejich životě a zkušenostech.
Díky vám tady všem jsem konečně nasebe začla nahlížet jako dokonalou nedokonalou bytost a začla s muzikou a tvořením
Můj první diskuze byla tu byla před několika lety a měla jsme pocit,že mi ujel vlak,že jsem k ničemu a díky příspěvkům všech tady se ve mě něco změnilo a začla jsem pracovat na sobě,na vztazích,prostě začla si věřit
To prázdno znám a ještě te´d mě chytne někdy panika,že jsme na tý cestě sama.
Chápu to jak píšeš o tom být tvrdá,já byla do nedávna a pak se zhroutila a došlo mi,že jsem žena jemná a citlivá anemá cen usi nechávat vše pro sebe.
Já byla pesimista hodně velký,pak jsem se naučila optimismu a te´d jsme u realismu,ač idealista bych taky byla
Vypnou a neřešit jóo to bych taky ráda uměla, nevím jestli znáš třeba probděné noci,kdy myšlenky lítají v hlavě a nedovolí ti spát,s tím mám hodně problém.
Děkuji za tvé vyprávění Khalii
Docela mě to překvapilo,že si něco takového zažila,ale ono to vlatsně překvapivé není že si silná žena,která je na svůj věk velmi moudrá,ono t ovlatsně ani jinak nejde,pokud je člověk silný,tak to zvládne,léčí se a nepoddá se tomu utrpení,že by ho činil sám.
Já řešila svoje sětství,ještě před pár roky a je mi 26, a pořád si mylsím,že je co řešit.S mamkou jsem o všem mluvila,máme lepší vztah s tátou se nedá mluvit,za vše c ose stal oa děje jen obviňuje nás dvě.
Dlouho jsem i přemýšlela,kdy jsem ho začla nenávidět a ja kjsem to vytěsnila,tak nevím co to spustilo.
Myslím,že mě ta výchova natolik ovlivnila, žekdyž jsem měla partnera stavila jsem ho výš než vlastní rodiče.
Třeba příklad toho,že jsem nebyla chválena,ale spíš kritizována,že když mě někdo pochválí tak se tetlím blahem,vlatsně přestanu ovládat vlastní ego a to mi vyroste do neuvěřitelných výšin.
Krom vztahů, hledala jsem partnery,kteří mě ignorovali jako má rodina,čím víc mě partner ignoroval tím víc jsem ho chtěla a nechala se sebou manipulovat.Učit se sebelásce, to dělám nějako udobu,je to lepší než dříve, vidím ty výsledky na lidech jak se ke mě chovají, je nmě zaráží proč má někdo potřebu ubližovat a týrat druhé,když sám byl týran,tak by měl přeci soucítit a neděla tto co jeho bolelo ne?
Užívání života, n oto jsem dlouho nevěděla co to je.Vlastně u nás byl problém s penězi,takže jsem velmi skromná a zybtečně neutrácím.
Co jsme začla pracovat,jak jsem se začla učit si užívat.
S lidmi mého věk usi nerozumím a už ve svých 13 letech má nejlepší přítelkyně byla trenérka,které bylo 50 let já si mezi lidmi mého věku připadala jako mimozemťan a doteď to mám a mám pocit čímdál větší že to není o věku,ale o uvažování,ale přiznám se průměrný věk mých přátel je 35 a výš můj nejbližší člověk je starý 45 let.
Mám ráda starší lidi a ráda poslouchám o jejich životě a zkušenostech.
Díky vám tady všem jsem konečně nasebe začla nahlížet jako dokonalou nedokonalou bytost a začla s muzikou a tvořením
Můj první diskuze byla tu byla před několika lety a měla jsme pocit,že mi ujel vlak,že jsem k ničemu a díky příspěvkům všech tady se ve mě něco změnilo a začla jsem pracovat na sobě,na vztazích,prostě začla si věřit
To prázdno znám a ještě te´d mě chytne někdy panika,že jsme na tý cestě sama.
Chápu to jak píšeš o tom být tvrdá,já byla do nedávna a pak se zhroutila a došlo mi,že jsem žena jemná a citlivá anemá cen usi nechávat vše pro sebe.
Já byla pesimista hodně velký,pak jsem se naučila optimismu a te´d jsme u realismu,ač idealista bych taky byla
Vypnou a neřešit jóo to bych taky ráda uměla, nevím jestli znáš třeba probděné noci,kdy myšlenky lítají v hlavě a nedovolí ti spát,s tím mám hodně problém.
Děkuji za tvé vyprávění Khalii
16.03.2017 - 22:22
| Filtr
Arezet
» Mici Angóra
tak určitě,často cítím z její strany manipulaci skrz hraní oběti o tom vím a občas jí nastavuju zrcadlo a nebo jí řeknu,že toho mám dost.
Ale zajímá mě co si tam prosím vyčetla?
datum mé matky je 4.12.1964 Lanškroun 00:15
Ale zajímá mě co si tam prosím vyčetla?
datum mé matky je 4.12.1964 Lanškroun 00:15
© 2007-2024 Najdise.cz