Podělíte se o své oblíbené verše? - Diskuze a zkušenosti

Abelas Vladimír Holan

V PELYŇKU

Sunutím zdí a odrhováním
větví, jepic a mraků
našel jsi dnes hřiště po mrtvých dětech...
Bylo už zpustlé, zarostlé a k poslednímu
pochopení, a tím tedy jaksi
menší a jako vehnané do úzkých...
Ale v pelyňku a v hluchavách
dosud ležel zakutálený míč...
A také tam byl perleťový knoflík...
A bylo třeba celé lůny, aby jej ozářila... Neplač...

* * *


V KUCHYNI

Nebyls tu málem rok... Bál ses sem vstoupit..
A jen jsi tak udělal, prázdnota kdysi žadonící
a potom zhrzená zanevřela teď na tebe
a svéhlavě se dožaduje, abys odpykával
svou přítomnost svou přítomností...
Všechno je tady k tvému pohanění:
linoleum, třísky na podpal, vyprahlá moucha,
chlebová plíseň, zabřesklý ocet trhlin
a šťavel skvrn a tříslo staženého vzduchu
a z čihadla koutů prskající pavučiny
a docela vespod ticho, zrovna tam,
kam svítí měsíc jenom ve dne...
Však mezi těmi věcmi spatříš náhle
(s krutou, nejvšednější, a tedy nejtajemnější
a jakoby doživotní určitostí)
kávový šálek a na něm stopy po líčidle,
kde přitiskly se kdysi naposled
rty té, která tě opustila...

* * *


SETKÁNÍ VE ZDVIŽI

Vstoupili jsme do kabiny a byli tam sami dva.
Pohlédli jsme na sebe a už jsme nedělali nic jiného.
Dva životy, okamžik, úplnost, blaženství...
V pátém patře vystoupila a já, který jsem jel dál,
jsem pochopil, že už ji nikdy nespatřím,
že je to setkání jednou pro vždy a už nikdy víc,
že i kdybych šel za ní, šel bych za ní jako mrtvý,
a že i kdyby se ona vrátila ke mně,
vrátila by se už leda jen z onoho světa...

* * *

UŽ BY TU MĚLA BÝT

Vrány táhnou. Pero skřípe.
Déšť překládá oblaka do řeči zdí.
Kůň začíná prsa v hudbě.
Ženy vědí o všech šatech,
které nosily od dětství do panenství
a přes krev dál.
Pád vzbouřených andělů váhá,
co si počít se zmrtvýchvstáním,
jež vyloučilo instinkt hmyzu...
Ale už by tu měla být noc,
neboť pro oči hladových
je lůna lívancem
přes celý plech...

* * *

ZEĎ II.

Tato zeď s rychle uzavřeným
kusem prostoru je také
plná zarudlých trhlin
po mrtvici cihel...
Málo pozorné k nepřítomnosti slunce,
stíny skrývají dorozumění s člověkem
až po úklad...
A zrovna tady jste se mě ptala
je-li život sen, vy,
tak živoucí právě když spíte,
celá ve snu... Ale ta zeď!
Došla k vědomí sebe samé?

* * *