Podělíte se o své oblíbené verše? - Diskuze a zkušenosti

Hel Můj oblíbenec ... Jan Skácel

a jedna z mnoha; úryvek ze Sonetu o lásce a Modrém Portugalu:

A přece láska jako modrá skalice
ta krásná dřina k uzoufání
nás zachránila Dozrál vinohrad
pod tíhou hroznů čas se sklání

Zas konec léta Zas je blízko k vínu
a čistý vítr zpívá o podzimu
tak jako tenkrát dávno kdysi

Ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými lisy

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

Najdise.cz » Hel Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====



OVEČKY

Dny mizí jako odfouknuté květy šafránu.

Ještě že občas krutá pýcha vína

dolehne na krev a v poškozeném boku

propukne zahrada.


Nemáme dávno nic, ba ani pustou lež.

Do naha svlékáme se v kopřivách

a s hlavou v černobýlu

strážíme blízko zakázaných cest,


kde ťapou ovečky: Ovečky tak kruté.

Hel » Klaret ve mně z Hraběte nejčastěji zní:

Noc.
Celá v černém.
Prší na neony.
Mám zplihlé vlasy, horkou mokrou tvář.
Svatozář
luceren velebně pluje kalužemi
a noc se otvírá
jak panoptikum, kterým procházejí
voskové podobizny lidských osudů.
Portrét ženy nakreslený uhlem
na stěnu jeskyně,
vynález ohně,
první člověk zabitý nevinně,
naivní revolucionář narozený mezi pastýři,
básníci, vojevůdcové a šarlatáni,
ohně a kacíři,
bída a smutek hrdinů, o který neví historie,
něžné madony z předměstí Florencie,
hlad, civilizace, starý sen o svobodě.
To vše je možno uvidět v noci, když prší,
v kalné vodě. ...

Najdise.cz » Hel Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====




Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.

Bohuslav Reynek

Najdise.cz » Hel Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Samota

Samota jest dívka, která má oči jako lampy rozžhaveny touhou a vlasy předlouhé a černé smutkem. Jest žertvou na oltáři chrámu Ticha, jehož základové jsou z bolestí a zdi, žebra, klenby a věž z nadějí a rozbité vitraje z útěch. Sama pak též jest ticha jako perla, a byť byla spalována, skoná teprve v Den poslední. A takovýto chrám chová každý ve své duši, kdo poznal, že jest sám, podle obrazu Toho, Jenž Jest. V každém tom chrámě, jako v arše na vodách opuštění, jsou duše zvířat, a věrně se klanějí Tvůrci. Vedle žertvené dívky pak jest z jedné strany Anděl, z druhé Satan zápasí o ni, někdy podléhá ten, podruhé onen, ale druh druha zahubiti nemůže.
Reynek

Však pojme li dívka úctu k oběma a pozná, že posilnit jí oba přišli, pak její chrám rozzáří se tisícem voskovic, které od předešlých poutnic pokorných se v duši sešly

Hel » il*ča

Hel Koňský pach zavoněl
jak keře černého rybízu
a příkop plný vody blíží se kvapem
A jezdci kterým zatuhla v patách
myšlenka na smrt
v duchu si opakují staré pravidlo
Nejdříve to chce přehodit přes překážku srdce
Mnozí tak učiní
a když se přenesou obloukem přes příkop
nemají čas ohlédnout se zpátky
Čas nazpátek je v zakázaném směru
Na třešních zatím vzlétá krev
a zabití vlaje jako prapor
Závod je u konce i léto skončilo
nastal zas klidný trochu tmavší podzim
A jezdci kteří překonali překážku
pěšky vracejí se k místu kde zahodili srdce dopředu
a se skloněnou hlavou v trávě hledají
Možná že naleznou
A možná také ne

Najdise.cz » Hel Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Klaret, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====


Mé bohémství

ARTHUR RIMBAUD

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala! co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu,
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci.

(překlad: Karel Čapek)