Žili spolu kohoutek a slepička. Původně dvě roztomilá kuřátka se poznala na stejném dvorečku a bylo jim spolu moc fajn. Ale čím déle spolu byli, tím víc se lišili. Ze stejných žluťoučkých kuřátek vyrostl kohoutek s velikými barevnými péry a silným hlasem a nenápadná slepička. Začal se lišit také jejich pracovní den. Zatímco slepička hledala zrníčka pro oba dva a snaživě snášela vajíčka, kohoutek se celý den naparoval, zobal to, co mu slepička připravila a pracovat ho ani nenapadlo. Slepičce ale vždycky vysvětlil, že to tak má být, že to tak je odjakživa a že on se stará, aby jí nikdo neublížil. To jeho starání spočívalo v tom, že dával pozor, aby jí nikdo nezdržoval od práce a aby se v její blízkosti nevyskytl jiný kohout. Zato on se ostatním slepičkám nevyhýbal ani náhodou. A slepička mu ještě byla vděčná a neodvažovala se ani pípnout. Akorát „šťastná“ moc nebyla.To není konec pohádky, ale nechám také na dalších z vás aby v pohádce pokračovali. Já také nějaké pokračování postupně zkusím doplnit. Možná vám ještě postupně napíšu, co všechno ještě slepičku potkalo, co všechno musela (nebo nemusela?) vydržel a jak to nakonec vše dopadlo. Ale proč z toho neudělat seriál a nedat prostor vám ostatním.
váha
» RenorKdyž bude slepička pozorovat sousední dvorek dostatečně dlouho, uvidí tam jiné slepičky, které snáší cizímu kohoutkovi potravu, pečují o kuřátka a trpně snášejí svůj úděl. Kdyby prolezla dírou v plotě, patrně jí vyškubou peříčka, protože slepice to tak dělají. A kohoutek? Asi vyhlíží za dalším plotem nové slepičky.