AC - astrální cestování - Diskuze a zkušenosti

Twiggina AC - 2
Po prvním výletu jsem si řekla, že když to šlo jednou půjde to znovu. A zase jsem se tvrdošíjně snažila, a ono nic. Asi po týdnu mi konečně došlo, že dělám stejnou chybu jako na začátku. Tak jsem to pustila z mysli a dala jsem si pauzu.
Asi za měsíc na to jsem šmejdila v knihovně, do čeho bych se začetla a padla mi do ruky kniha o józe. Když jsem v ní došla k pozici mrtvoly, docvaklo mi, že to by mohla být ta správná cesta k AC. Zdaleka to nebylo tak rychlé, jak si možná myslíte. Zhruba za čtyři měsíce jsem zvládala navodit si polohu mrtvoly během 2-3 minut.
A jednoho večera jsem najednou byla opět u stropu. Koukám na sebe dolů a zase ten nádherný pocit volnosti a lehkosti. Opět ta stříbrná šňůra mezi mnou a tělem na posteli. Zvedla jsem ruku ke stropu a opět to samé, ruka ve stropě. V tu chvíli jsem si představila naší půdu, se vším tím haraburdím, které se na ní nachází a ejhe byla jsem tam ani nevím jak. Vzpomněla jsem si na své tělo dole a šup jsem opět pod stropem a vidím sama sebe. V tu chvíli mi došlo, že když budu chtít cestovat, tak je to otázka myšlenky. Řekla jsem si, to musím ověřit a pak už jen následovalo: půda, strop, půda, strop ani nevím kolikrát. Moje radost byla taková, že jsem nahlas chtěla zařvat hurá a šup, a už jsem byla zase v sobě. Tentokrát jsem neměla na sebe zlost. Je fakt že jsem nemohla dlouho usnout a hromada myšlenek mi letěla hlavou jak splašení koně.
Tak to byl můj druhý výlet skoro po půl roce.

Twiggina » Twiggina AC – 3
Když jsem se vrátila z druhého AC, měla jsem krásný pocit a začala jsem přemýšlet o dalším výletu. Samozřejmě, že jsem chtěla někam dál, ale také jsem se bála co to se mnou udělá.
V té době jsem bydlela v centru Českých Budějovic. Měli jsme poměrně velký byt ve starém domě. Můj tehdejší manžel byl malíř a bývalo dost časté, že zůstal dlouho do noci v ateliéru a pak tam i přespával aby mě nerušil uprostřed noci. Přiznám se, že mi to vyhovovalo, neboť on měl legraci z toho, že já někde po nocích lítám v astrálu a hlavně tomu odmítal uvěřit. Dalším členem rodiny byl už jen kocour Mates, černý siamák. Kvůli Matesovi se u nás nezavírali dveře, aby se mohl pohodně dostat všude, tam kam chtěl. Samozřejmě i ke mně do postele.
Jednou večer mi opět manžel oznámil, že zůstane v atelieru a ani Mates si nepřišel ke mně lehnout, protože jsem mu na něco tenkrát vyčinila a on uražen, hrdě zůstal spát v obýváku na sedačce. Takže pro mě ideální stav k provozování AC. I to, že po celodenním zápřahu jsem byla utahaná jako kotě, přispělo k tomu, že se mi výstup podařil. Zase jsem se absolutně volná vznášela u stropu a uvažovala jestli se mám pustit někam dál. V tu chvíli mě napadlo, co takhle do městských sadů. A než by řekl švec, tak jsem tam byla. Přesně na tom místě kam jsem občas chodila s Matesem na procházky. Stála jsem u lavičky na které sedávám, když se kocour prohání po okolních stromech, nebo hledá myši v křovinách.
Byla jsem tam opravdu krátce, když tu vidím přicházet staršího pána se psem. Pomalu se ke mně blížili a když přišli skoro na úroveň lavičky a mě, tak pes najednou zbystřil a zůstal stát. Zíral na lavičku a začal velice jemně a potichu kňučet. Pán se také zastavil, koukl na lavičku, pak na psa a povídá, „co blbneš brachu, nikdo tu není. Pojď, jdeme domů, je zima.“ Pes se zvedl, obešel mě velkým obloukem a rozběhl se před pánem. Po celou tu dobu, co tam byli, jsem měla pocit, že mě ten pes vidí. Tím jak jsem myslela na psa, jsem si v zápětí vzpomněla na Matesa. A šup, stála jsem v obýváku u nás doma. Kocour ležel pořád ještě na sedačce a spal. Naklonila jsem se nad ním a pokoušela jsem se ho pohladit. Necítila jsem dotek, jen teplo jeho těla. Ovšem jeho to okamžitě probudilo. Kouká na mě, já na něj a v tu chvíli jsem byla zpátky v těle.
Až následně jsem si uvědomila, že mi prolétla hlavou myšlenka, musím sem pro tebe dojít a vzít si tě do postele. Nemusela jsem nikam chodit, přišel v zápětí sám.
Všechny zvířata jsou neuvěřitelně citlivá k těmto věcem, dnes vím, že i rybičky v akváriu, křeček, potkan i had a určitě i další jsou v tomhle, na tom lépe, než mi lidé.
To víte že po tomto zážitku jsem měla mnoho dní o čem přemýšlet.
Sice jsem nazvala tento výlet jako AC – 3, ale mezi ním a těmi předešlými bylo mnoho pokusů z části úspěšných, z části neúspěšných které se táhly v rozmezí asi jeden a půl roku.

A co vy na to, nemáte pocit, že pro takovéto zážitky by stálo za to, obětovat čas a mít trochu trpělivosti?
Píšu zde o věcech, které jsou součástí mého soukromí. Třeba vám to bude k něčemu dobré. Když ne k vlastnímu AC, tak aspoň budete vědět, že je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které ještě zdaleka neznáme, a že existuje možnost něco z toho poznat už během života.

lotty22 » Twiggina Ahojky,
to jsou zajímavé příspěvky Já se už dost těším jak si prvně zalítám Teda spíš podruhé Obětovat čas a trpělivost za něco takového určitě stojí, jen mít tu vůli se dostat někam dál a až se dostanete dál tak to půjde skoro samo, nemám pravdu? A asi si začnu hlídat i svoje myšlenky, to přece k tomu taky patří, že. A příspěvky jsou to krásné, už se opravdu moc těším na další AC
Hezký den
lotty

Twiggina » marik@ Neexistuje se nevrátit! Nelze zůstat v astrálu.

Twiggina » lotty22 Ano, je třeba si v AC hlídat myšlenky, protože stačí jen pomyslet a jsi tam na co právě myslíš.
Také se mi ze začátku stávalo, že jsem v rychlém sledu prošla několik různých míst. Není to moc příjemné, protože mozek nestačí pojímat a zpracovat ty rychlé přesuny a následný chaos tě vyhodí zpět do těla. Pak sedíš na posteli a nevíš kde ti hlava stojí.
Když se naučíš hlídat si své myšlenky v reálu, pak nehrozí ten chaos v astrálu.

- E - » Twiggina všechno jde

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Sem.miš, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Je to nádherná představa a taky jsem to už zkoušela - bez úspěchu. Jediné, co se mi pravdpodobně podařilo, bylo něco úplně jiného. Někde jsem četla, že k telepatii se můžem vrátit, když se naučíme jednoduchou věc: tak dlouho myslet na něco nebo někoho, představovat si ho, vžít se do něj, stát se jím, až skutečně poznáš, že najednou vnímáš jako on. Ne jako on, že prostě jsi do něj jakoby vcucnutá a slyšíš, cítíš i vnímáš vše jako on. Ačkoli je úplně někde jinde a nebo i spí, tak Ty vnímáš okolí z jeho těla. A promluvíš-li v tu chvíli - v duchu, on to slyší. Pokud je to ve spánku, má pocit, žes ho navštívila ve snu. Ale pokud je to v bdělém stavu, slyší v sobě tvůj hlas a kolikrát se stane, že se až ohlédne, jak je to realistické, protože má pocit, že ten hlas slyšel ušima.
Dlouho ( měsíce )jsem se snažila se takhle "vcucnout" do jednoho člověka, abych mu řekla, že mi na něm záleží a nemám jinou možnost, než tuto. A já se dostala do stavu, že jsem najednou byla někdo jiný, já cítila takový stres, takovou depresi, takové zoufalství a bezvýchodnost v situaci, která tohle všechno způsobila.... Bylo mi fakt hrozně, začala mě třeštit hlava a snažila se pochopit, o co jde. Byl to stav, ve kterém se ten "můj" člověk nacházel. Nikdo to nevěděl, navenek působil normálně, všechno v sobě dusil. Ani já to nevěděla. A najednou tohle. V tu chvíli jsem jen stačila říct: "Jestli mě potřebuješ, jsem tu pro Tebe.." Nic víc, protože jsem se fakt honem snažila se z tohoto stavu dostat pryč.. Jakmile jsem byla sama sebou, všechny ty pocity marnosti a zoufalství byly pryč. Zůstala jen lítost, že nevím, jak pomoct a tolik bych chtěla !!
A druhý den mě pozval na pokec.
Neumí si to vysvětlit. Slyšel mě.
Všechno mi řekl a našli jsme spolu cestu, jak z toho ven.

Ale já dneska mám pocit, že cítit to, co prožívá druhý, není žádný med. A nějak o to fakt nestojím. Jestli se to dá takhle naučit, pak by se to mělo vyučovat už na základce, protože pak by fungovalo kolektivní vědomí ( nikdo by nenapovídal, všichni by věděli ) a zmizela by šikana, protože by ji všichni odhalili už v zárodku. Nedocházelo by k nedorozumění, protože slova nedokáží mnohdy říct to, co člověk prožívá. A nebylo by křivých "přátel", protože by jejich pravé úmysly nebylo možno skrýt a přetvařovat se.
Jestli tohle umění ovládají děti do těch tří let, než začnou mluvit a myslet a pak to zapomenou, tak je to fakt velká škoda.

Twiggina » Sem.miš Ahoj semíšku,
to jsi popsala nádherně.
Máš pravdu, není tu někdy žádný med vědět myšlenky a pocity druhých.
Jsou ale vzácné situace, kdy se takto vcítíš to člověka, který tě miluje a pak máš nádherný pocit naplnění. A ne jen to. Dodá to důvěru a sílu k tomu, být také takovým. Drobné neshody se stávají bezvýznamnými a soužití je o úplně něčem jiném.
Všichni jak jsme zde máme tyto dispozice v sobě, jen je probudit a vůbec by nebylo od věci je vyučovat.
Rů

Twiggina » - E - Jo

Najdise.cz » Twiggina Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Sem.miš, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Ahoj Rů,
jó, to máš svatou pravdu, Twiggi, tak jak už nestojím o ty hrozné pocity, tak naopak bych brala častěji ty krásné. Je to super, když si na něj najednou vzpomenu, zavřu oči a prostě si moooc přeju být s ním, být s ním jedno tělo, jedna duše. A najednou mám jakoby prázdno v hlavě, ale světlo a slyším: Michalko... Kolikrát se mi stalo, že jsem tak seděla, v hlavě tenhle pocit... a vymyslela nějakou pěknou sms. A pak mi řekl, že ta sms přišla přesně ve chvíli, kdy se mu po mě nejvíc stýskalo, ale nevěděl, jak to napsat - chlap, no ! Ale je to fajn pocit. Myslím, že se to stává opravdu hlavn lidem zamilovaným nebo v rodině, když lidem na sobě opravdu záleží a mají k sobě blízko. Lidem, co jsou si šumafuk se takovýhle věci nedějou.

alassea Ahoj Twiggina,mňa by zaujímalo/priznávam,že zo zvedavosti,či si niekedy neskúšala astrálne cestovanie s niekým spolu,napr.s tvojím mužom,malo by to ísť?nie? B.

Japa » Twiggina Ahojky
Já si dnes zdřimla po obědě se synem a zdal se mi sen... že jsme jeli autem a bližili se k velké hromadne havarce,ja včas uhla s cesty na lesní pěšínku,ale v momentě se na nas řítil autobus,tak jsem vzala syna a běžela přez les do pole do bezpečí,potom jsem se vratila k autu,kam se mi posadili dva mladici,byli v pohodě,pustili mě zpět do meho auta a ja si sedla a neměla jsem nohy...ja se je pokoušela nahmatat a byli tam,ale okem jsem je neviděla ... ja se o AC zatim nepokouším,ale mám lítací sny,kde ovladam sve lety kam chcu,ale jen prostřednictvím snu - vím že je to sen,když se mi to zda a proto si to taky užívám, nikdy jsem neviděla , jak vzlítám - z meho těla.... jen už prostě vždycky letím. A tak mne napadlo,jestli ten sen - nebylo něco z AC ??? poradíš mi ?
Díky

Twiggina » alassea Ahoj Beo,
nezkoušela. Jára dělá jógu skoro 30 let a netouží po AC. Dělá si svoje prožitkové meditace. Každý máme v tomto trochu jinou cestu a navzájem se respektujeme. Rů

Twiggina » Japa Ahoj Japo,
to co se ti děje jsou tzv. lucidní sny (zkráceně LD = Lucid Dreams) kdy víš, že sníš a ovládáš děj.
Zde si můžeš přečíst něco jak o AC, tak o LD:
http://www.acld.mysteria.cz/
Rů

vrabčáček » Twiggina Ahojky,díky za odkaz,ráda se tam podívám.Sluničko v duši.

Twiggina » vrabčáček Není zač.
Hezký den Rů