Sebeúcta jako onanie? - Diskuze a zkušenosti

poustevník » Buh je tlak Děkuji za tento příspěvek :) V podstatě se dá říct, že mi mluvíš z duše. Myšlenky se mi na toto téma rozvíjí a odkrývají se po rozmanitých vrstvách jako geologické vrstvy při vykopávkách.


Moderní doba nabízí mnoho komerčně atraktivních metod sebe-koučinku, sebe-rozvoje, posilování sebevědomí (méně už sebe-vědomí ale k tomu později). Je to proto, že pocit výjimečnosti, moci, pozitivního pocitu ze sebe sama, pocit mít společensky vyšší status než ostatní atd., je něco, po čem máme biologicky vrozenou potřebu a touhu.

Stejně jako toužíme po zábavě, jídlu, sexu, prostředcích (materiálních i nemateriálních), toužíme také po sebe-vyzdvižení nad ostatní. Proto se to tak snadno prodává.


Myslím si ale, že techniky a koučinky se kterými se roztrhl pytel v drtivé většině nenabízí nic, co by se dalo přirovnat ke zdravému sebe-přijetí sebe-hodnocení a sebe-úctě.
Naopak. Obvykle jsou to techniky, které člověka více a více zamotávají do spleti různých druhů dogmat, požadavků na okolí, nevědomosti a ne-pochopení vlastního já. Toho, "kdo je Já?".


Věřím tomu, že existuje něco, jako vědomí skutečné sebehodnoty i možnost nalezení toho pravého místa v nás samých. Záměrně říkám vědomí sebehodnoty, protože to s pocity vlastně moc nesouvisí. Toto vědomí nevychází ze znalostí žádných technik a není závislé na poučkách jakéhokoliv guru. Toto vědomí vzniká z největší části přirozeně v nás a z nás, protože my sami sebe hodnotíme. Vědomě i podvědomě neustále přehodnocujeme svůj charakter, svoje činy, svoje motivace a záměry. Nikdo, kdo o sobě ví, že je lump, parazit, podvodník atp. nikdo takový nemůže mít z principu zdravé sebe-vědomí, protože (obrazně řečeno) jeho duše, mysl a úmysly nejsou zdravé. To se nedá nijak obejít. Maximálně se člověk může "snažit" si něco namlouvat, že to tak hrozné není atp. jen ale stejně uvnitř ví, jaké to fakt je. Děláme to v něčem někdy všichni, úplně každý, a to jen proto, abychom nemuseli něco měnit a přijít o své výhody.

Každý na sebe ví všechno co špatného udělal, proto jsme sami sobě nejlepším soudcem. Na rovině vědomé můžeme maximálně pracovat na tom, abychom zkvalitnili to co opravdu žijeme, čím zaměstáváme svou mysl ve volných chvílích, kým jsme tu pro druhé, jaké ovoce po nás zůstává. Musíme se ale snažit i o to, abychom více zobjektivizovali svoje sebehodnocení. Protože většina z nás ho má sebehodnocení vysoké a tak se nedíváme na svoje názory dostatečně kriticky a vyzdvihujeme je nad názory ostatních.

Nespojujte to prosím s tím, když o někom říkáme, že má velké / malé sebevědomí. To je něco odlišného. Není netypické, že člověk s vysokým sebehodnocením budí zdání, že má malé sebevědomí. Možná i má, ale ani to není jisté a nedá se to posoudit jen z "jedné vrstvy". Být v roli člověka s malým sebevědomím je v dnešním době docela in a plyne z toho pro daného jedince mnoho, mnoho výhod. Nafoukaný lidi nemá nikdo rád, dokonce ani ty, kteří mají "zdravé sebevědomí" a naopak člověka s "nízkým sebevědomím" politujeme, snažíme se ho podpořit, leccos mu odpustíme atd. Sebevědomí, ať už malé nebo velké, stává se komoditou.


Poměřování našich osobností, schopností, kvalit, krásy, moci, majetku atd. s ostatními je zase trochu něco jiného. To je v naše živočišná složka, kdy ti, kteří mají "barevnější peří a mohutnější tělo" mají v hledání partnera potenciálně zásadně lepší vyhlídky na úspěch, budou si moci vybírat, budou mít více partnerů a více potomků. Nemůžeme se na sebe za to zlobit, je to pud. Ale můžeme být nad věcí, tak aby naše touhy a pudy netvořili naši osobnost.

Věřím v duši, psyché, ducha... jakkoliv to chceme nezvat. Věřím i v ego. Ale ani pud, ani ego nepovažuji za něco nežádoucího. Jako to špatné a nežádoucí vitím to, když nás pudy, touhy a ego ovládají. Protože tak nemůžeme mít svůj život vůbec pod kontrolou. Tím pádem nemůžeme být šťastní. Z duchovního hlediska se dá říct, že pokud duch, nevládne tělu, je něco špatně.


Pracujeme-li na sobě, abychom byli lepší než ostatní, je něco špatně. Pracujeme-li na sobě, abychom ze sebe měli lepší pocit, je něco špatně. Abychom si něco dokázali? - taky špatně. A takhle mohu pokračovat velmi dlouho a něco z toho už bylo i v tomto fóru zmíněno.

Přirozená, z hodnot našeho ducha vycházející ne-násilná, sebe-kontrola je sama o sobě tím osobním rozvojem. Přesměrovat pozornost na tyto hodnoty je tím co nám umožňuje růst. Ochota přistoupit na zdravé sebe-hodnocení a pře-hodnocení našeho života, postojů a návyků je tím nezbytným krokem k duchovnímu růstu. A vnímat a žít rovnost mezi námi a lidmi kolem nás je základ. Názory a poznatky druhých, pro nás mohou být stejně důležité a klíčové, jako ty naše - pokud je naše mysl otevřená.


Mnoho z nás bláhových se stále domnívá, že kontrola nad okolím, nad lidmi a situacemi komlem nás je tím co nám dá štěstí, pocit uspokojení. Nebo že to dokonce potřebujeme... Ne ne. Absolutně nikoli. To je špatná motivace, špatný postoj.

Pokud člověk chce opravdu dobře rozlišovat mezi svou špatnou a svou dobrou motivací, pak se to postupně učí už tím, že si na to dává pozor - poznává se. Poznává svoje slabiny, poznává i své silné stránky. A to vede čím dál více poznávání a vědomí toho "Kdo jsem". Takto se člověk přibližuje k dobrému sebe-vědomí, jakožto samotnému vědomí sebe sama a poznání sebe sama.

Pak může žít harmonii sám se sebou a v míru s okolním světem. Je více šťastný, může svobodněji růst.
Je to prostě fajn.