POHÁDKA/Y - Diskuze a zkušenosti

Twiggina Honza filuta.
V jedné nejmenované šumavské vesnici žil sedlák Jakub se svou ženou Barborou. Měli hospodářství, které čítalo několik samostatných políček, dva volky na orání, dvě kravky s telátkem, kozu s kůzlaty, králíky, drůbež a psa Sultána, který vše pečlivě hlídal. Protože byl Jakub sedlák soudný, a věděl, že by to vše jeho žena těžko zastala, přibral na práci Honzu ze sousední vsi. Říkalo se sice o něm, že je to morous a ne- mluva, ale na to Jakub nedal. Potřeboval Honzu na práci, ne na rozpravy.
Jednoho rána povídá Jakub svojí ženě, „tak Barboro dnes jedu do města na nákupy. Nachystej mi sebou kus chleba se špekem, budu tam celý den. Dobře tady s Honzou všechno popravte, já se vrátím až na noc“.
Barbora se v duchu zaradovala, nebývalo časté, že by sedlák jel do města na tak dlouhou dobu. A už kula plány jak nejlíp využít získaného dne.
Jen za Jakubem zapadly dveře, selka vyskočila a běžela na faru za kostelníkem Josefem. „Josífku“, povídá „dnes odpoledne se zastav, sedlák jel do města a vrátí se až na večer“.
Kostelník se zaradoval, že se zase poměje. Barbora byla moc dobrá kuchařka a i do milování byla jako drak.
Selka ovšem zapomněla, že není doma sama a vůbec si nevšimla toho, že Honza leží na peci a vše pozorně sleduje.
Josef s Barborou si užívali, jak jeden druhého, tak i dobrot které selka navařila. K večeru se domluvili, že na druhý den půjde kostelník orat farářovo pole na Červený vrch a na voli si dá bílé plachetky, aby ho selka už z dálky poznala, až mu ponese k obědu pečená kuřátka.
To všechno ovšem viděl a slyšel Honza na peci a při tom se poťouchle usmíval. „Jen počkej potvoro, já ti ty avantýry osladím, to budeš koukat“.
Když se sedlák večer vrátil z města a ptal se jak bylo, Honza nic neprozradil, jen pokrčil rameny a zabručel, „tak, tak“.
Hned po ránu se začali chystat na pole. Honza říká, „dneska by jsme měli jet orat na Červený vrch“. Sedlák nic nenamítal, a tak Honza přehodil přes volky bílé plachetky řka, „k polednímu bude připalovat“ a vyjeli.
Když se přiblížilo poledne, selka nabalila koš pečenými kuřátky i víno přidala, dala vše do nůše a se sklopenou hlavou spěchala na Červený vrch. Z dálky zahlédla voli s bílými plachetkami a už se těšila jak bude Josífek vychvalovat její kuchařské umění (a to on, na rozdíl od sedláka, uměl).
Ovšem ouha, jaké bylo její překvapení, když zjistila, že došla k vlastnímu muži. Už se ale nemohla vrátit, a tak s milým úsměvem povídá sedlákovi, „víš mužíčku, už jsem ti dlouho nepřinesla nic dobrého k obědu a tak ti to chci dnes vynahradit. Sedlák jen pokýval hlavou a spolu s Honzou se pustili do těch dobrot.
Po chvíli selka povídá, „podívej Jakube, támhle oře kostelník a jistě má také hlad, pošleme Honzu ať mu tam donese kousek kuřátka. Sedlák řekl, „ale jen mu pošli máme dost“. Honza vzal kuřátko, ale hned po cestě se do něj pustil a kosti zahazoval. Když došel k Josefovi povídá, „kostelníku, sedlák se dozvěděl, že mu chodíte za ženou a vzkazuje, že si to s vámi vyřídí“. Josef se roztřásl hrůzou, znal sedláka, že pro ránu nechodí daleko.
Honza se mezitím vrátil a říká sedlákovi, „pantáto, kostelník Vás prosí, jestli byste nevzal sekeru a nešel mu opravit něco na pluhu“. Sedlák kývl, vzal sekeru a šel.
Jakmile ho kostelník uviděl, vzal nohy na ramena a utekl do křoví. Sedlákovi to napřed bylo divné, ale pak si řekl, „není zvyklí na tak mastná jídla a asi ho to kuřátko trochu prohání“, došel k pluhu, oklepává ho, hledá závadu, ale nic nenachází. Kostelník se na to z křoví kouká a říká si, „ještě že jsem utekl, panečku, ten do toho pluhu mlátí, ten by mi jich nandal!“
Sedlák se pomalu vrací a tu si všimne rozházených kostí na cestě. A protože je to člověk spořivý, začne je sbírat s tím, že je donese psovi k večeři.
V tom si selka všimla, že Jakub něco sbírá a otočí se k Honzovi. „Ty Honzo, co to ten můj muž dělá?“ A Honza odvětí, „to on sbírá kameny na Vás selka, protože se dozvěděl, že mu zahýbáte s kostelníkem, jo, jo je to tak“.
Selka se tak vylekala, že v první chvíli ji nenapadlo nic lepšího, než běžet k sedlákovi a prosit o odpuštění. Už po cestě volala, „mužíčku můj drahý, odpusť mi to, že jsem se tajně scházela s kostelníkem, já už to víckrát neudělám!“
Sedlák jak to uslyšel chytil selku, přehnul si jí přes koleno a naplácal jí, co se do ní vešlo.
A jestlipak víte kdo byl nejvíc spokojen? No přeci Honza. Nemusel na selku žalovat, byl z obliga a přece se vše vyřídilo.

Tak jako z každé pohádky, tak i s této plyne poučení. Když pomineme ty zavedená, jako „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne, nebo Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, tak já bych si dovolila přispět svým vlastním, „Žij v pravdě, už pro klid vlastní duše“.
Hezký večer Rů

- E - » Twiggina dobrý

Janina21 » Twiggina Móóóc fajná pohádka!!!

elaviel » Twiggina Jj,vazne poucne Pro zaletniky by z toho taky mohlo vyplynout jedno pouceni, a to: kdyz uz podvadis, tak hlavne nenapadne Ja zkusim zapojit fantazii a taky neco vymyslim, jo

atraM » Twiggina Ta byla super!!!

Mám moc ráda pohádky J.Š.Kubína ( obzvlášť z knížky Strakatý Máslo, neznáte to někdo?) Tahle by mezi ně mohla docela směle prokličkovat...
Tos teda, Twiggino, nasadila pěkně vysokou laťku!

jantarra » Twiggina supéér tak jsem dočetla a jdu na kutě, přeji ničím nerušenou noc a hezký začátek nového týdne

Twiggina Dík všem
Moje zásluha minimální, jen jsem posbírala střípky vzpomínek. Sama jsem ji nevymyslela.

Pište také, vymýšlejte příběhy, ať je nám veselo.

Petr9 » Twiggina super ...a k tomu pouceni bych jeste doplnil, ze se Honza navic dobre najedl :)))

Nuna ..aneb tuhle jsem napsala pro mé školou povinné dítě...


Jak písmenka cestují? Přeci pod našimi prsty,které běhají sem a tam po klávesnici a dotýkají se jednotlivých čtverečků tak,aby z toho byla slova,kterým všichni rozumí. Někdy se naše prsty ovšem zblázní a písmenka se vydají na cestu úplně jinou. Nemají batůžky,jaké máme na cesty my, nemají sebou fotáčky ani poznámkové bloky,ani žádné další vybavení,ale přesto si svoji cestu užívají! Pro písmenka je každý výlet „za hranice všedních slov„ - stejně jako pro nás ten „za hranice všedních dnů“ vyjímečný a krásný. Libují si v novém prostředí a v novém uspořádání a my se můžeme kochat tím,čeho všeho jsou vlastně schopna. Když mi písmena utekla naposledy,vrátila se s novými názvy pro slovní druhy. Místo „podstatného jména“ přišel „podstatník“. Místo přídavného jména „přídavník“ a hned se tito dva „pánové“ začli hádat,který z nich je krásnější a důležitější ! „Beze mě bys byl jen ubohá holá věc“ mračí se přídavník na podstatníka … „a Ty beze mě vůbec nic…jak můžou lidé mluvit o něčem krásném,když neví,o čem to vlastně mluví“..vzteká se podstatník. „Měli byste si spíše podat ruce pánové“ Usmívá se šibalsky „slovesník“..“beze mě byste nebyli k ničemu ani jeden z vás, protože teprve já vás činím užitečnými“..naparuje se! „A co já? Co já? „ křičí nejmenší „spojovník“..“já přeci dělám věty krásnými,beze mě by to byla nuda“ Hlasy písmenek sílí a za chvilku přes ty jejich hádky není slyšet ani moje vlastní myšlenka. Tak mám pocit, že je nejvyšší čas zasáhnout! Zavřu oči nad tím, co to na tom svém výletu Ti blázni vyvedli a pokusím se tenhle spor rozsoudit! Myslím, že všechna písmenka jsou důležitá! Jsou důležitá i všechna slova a jsou o to důležitější,když se sejdou pěkně pohromadě a může vzniknout nějaké pěkné spojení. Jedno sousloví,nebo celá věta. „Krásná růže „ nám napoví víc,než jenom slovo „růže“ a „Krásná růže voní“ už je opravdu sdělení,které nám něco řekne. Jedno slovo bez druhého by samo o sobě nemělo takový zvuk a někdy ta slova i pomáhají. Napsána, viděna,čtena! Všechna jsou důležitá,zvolí li se pro ně správné místo a správný čas. Takže mám řešení! Až se budou moje písmenka zase hádat, sednu a napíšu dlouhou větu,ve které budou zastoupeny všechny slovní druhy. Zkuste to se mnou ! Dřív,než vám písmenka utečou ;)

Nuna Vysypala se mi před pár dny v rukách krabička s knoflíky. Vykutálelo se z ní asi 15 různě velikých, různě barevných a různě krásných „koleček“. A s nimi tahle pohádka :



V království za devatero horami a devatero řekami nestál zámek, jak to běžně v královstvích bývá,ale domeček. Vlastně dům. Vlastně dost velký dům, no spíše minitovárna. Tak jako tak to bylo místo, kde se vyráběli…no neuhodli byste..knoflíci! Taková malá niterná věc,která sama o sobě nemá příliš hodnotu, není nijak užitečná a její krásou se taky není možno kochat tolik,jako třeba krásou obrazů. Ale je li takový knoflík použit na správném místě ve správný čas, je nenahraditelný.

Pohádka začíná ve velké hale malé továrny, kde sedí všichni knoflíčky pěkně pospolu vedle sebe,povídají si a spřádají plány o tom, kde který z nich bude zdobit šat ! „Já budu určitě tím hlavním knoflíkem na vojenské uniformě“ pyšní se zelený cvoček. „Budou na Tebe křičet neustále,abys se zapnul, hlupáku“ oponuje mu červený, zářivý knoflík,lemovaný zlatým proužkem. „To já budu určitě zdobit šaty nějaké princezny“ pyšně se natřásá. „Princezny už dneska nejsou“ ohrnuje nos blankytně modrý knoflíček velikosti nehtu. „Leda v pohádkách a pohádky jsou na draka“ mračí se. „ Na draka, na draka“ směje se cvoček! „ Mohli by mě použít na nějakou hračku pro děti. Třeba na draka. Víte přece, že knoflíci se našívají na hračky jako oči“ Ostatní knoflíci neví. Mlčí a přemýšlejí, jestli to tak opravdu může být. Jestli by mohli opravdu být očima nějakého zvířátka. Nakonec to je přeci možná to nejhezčí poslání,které by mohli mít. Ale hlodají v nich pochybnosti. „ A co když se hračka dostane do ruky nějakému zlobivému klukovi,který chudákovi drakovi očičko vydloubne? „ ptá se červený knoflík. „Tak mu ho může maminka toho kluka zase přišít…třeba“ Mumlají ostatní,ale moc jistě to nezní. „ A co když se třeba někde ztratím? „ nesměle špitne modrý knoflíček. „Z toho mám strach. Že budu ležet někde zakutálený pod postelí a nikdo o mě nebude vědět a i když třeba budu někomu chybět, tak mě nebude moct najít…“ natahuje a už se mu po modré tvářičce koulí slzy. Hala ztichla a jen sem tam je slyšet pofňukávání. Toho, že bude jednou ztracen, se bojí každý knoflík. Všichni si uvědomují, že i když se o tom krásně sní, není nutné,aby zdobili ten naprosto nejdůležitější, nejkrásnější a nejhonosnější oblek, šaty, nebo i věc. Nikdo nechce být sám a ztracený.

„Tak už toho nechte“ Vztyčí se najednou velký černý knoflík,který je malinko jiný než ostatní. Je hranatý a semišový a tak je jasné, že jako takový,bude mít funkci zcela vyjímečnou. „Každého jednou někdo najde! I ztracený knoflík se někdy najde! Třeba při stěhování! Lidé se stěhují víte? Čas od času posbírají své věci a jdou bydlet někam jinam. Na jiné místo,kde by se jim mohlo více líbit. A při takovém stěhování se najde plno „ztracených“ věcí. I zatoulaní knoflíci. No a ty potom jejich majitelé seberou, dají do krabičky a časem vrátí na své místo ! Na oblek, na šaty, nebo přišijí zpátky zvířátkám jako oči“ ukloní se a zatleská. Ostatní knoflíci sice zpočátku koukají nevěřícně, ale na tvářičkách se jim objevují úsměvy, osychají slzy a za chvilku už se halou zase nese ruch a šum. „ To já bych byl stejně nejradši knoflíkem na té uniformě….“ řehtá se cvoček. „Ale kuš… „ smějí se ostatní. A zase je v hale veselo….



No a to je konec pohádky. A já jdu ty vysypané knoflíky posbírat. Aby se mi žádný neztratil. Protože nikdo by neměl být sám ;-)

Twiggina » Nuna Jéééje, ty máš neuvěřitelnou fantazii.
Díky moc, hezky jsem si početla.
A ještě k něčemu se ti přiznám. Předevčírem mi upadl knoflík u domácí košile, která už je pěkně letitá a nosím ji jen na zahradu protože má velké kapsy do kterých se vejdou všelijaké důležité lecos. Ten knoflík jsem odložila na parapet okna a zapomněla jsem na něj. Po přečtení tvé pohádky jsem pro něj došla (v 11 v noci), omluvila se mu a přišila ho, aby mu nebylo smutno.
Jsem cvok, viď? Za to vlastně můžeš ty.

Nuna » Twiggina Tak to je hezké. Já věřím, že i věci mají svoji duši. Obrečím každej rozbitej hrneček a dovedeš si představit, jak to u nás asi musí vypadat,když nejsem schopna vyhodit žádnej "krám" ... jo a ještě ráda píšu. Kdyby tak bylo více inspirace! Já milovala slohovky ve škole, protože jsme dostali téma a poperte se s ním, to jsem se vyřádila. Dneska mi ta témata chybí...

Twiggina » Nuna Jen nám ji sem dej, prosím, prosím.
Nejen úsměvem živ je člověk.
Přeji hezký den Rů

Twiggina » Nuna Taky věřím, že věci mají duši. Povídám si i s autem a když začne haprovat, tak ho hladím po volantu a slibuju, že už to je domů jen malej kousek.
A s tím, že nic nevyhodíš bysme si mohli notovat. Já si pořídila baráček už proto, abych to vše měla kam dát.
Tak si říkám: až jednou odkráčím do jiné dimenze, chudáci děti. Ty mě budou nenávidět, až to tu budou vyklízet, hihihi.