Láska s velkým L - Diskuze a zkušenosti

Dovolil jsem si sesumírovat, co se mi tady v diskuzích sečetlo, co mi došlo, měl jsem tu potřebu. Nečiním si nárok na Pravdu, jsou to jen mé názory, aktuální pohledy.

Láska s velkým L je Láska k sobě a tím k celému světu, vzniklá přirozeně uvnitř čistého, vyčištěného, žitého Já. Vzniká sama u lidí, kteří odstranili všechny své bariéry v sobě - brzdící naučené emoce, alespoň si to myslím. V tomto stavu ale není mnoho lidí, zvláště mužů, většina je buď na cestě tímto směrem (očistec), nebo na něj dávno rezignovali a topí se v pekle mezi vlastníma ušima.

Povědomí o tom, co Láska je zač ale má snad každý, protože se setkal s přívlastkovými láskami, neúplnými formami. Zištná láska je láska ne k člověku, ale k penězům, majetku, Strýček Skrblík, zlatokopky. Jakmile je majitel chudý, láska mizí. Samozřejmě existuje i žádná láska, lhostejnost, tak ničivá pro děti, které se jakkoliv ohnou, aby si ji zasloužily (a nerespektování sebe vydrží třeba nafurt). Platonická láska ještě není láska k člověku, ale k představě člověka, jak ho milující vnímá, a jde o jednostrannou zamilovanost. Ten druhý třeba o tom ani neví, může být silná, jak tu někdo napsal, tak krásné utrpení. Rytířská láska (jediná společensky přípustná od níže postaveného rytíře k urozenější dámě), nebo moderněji romantická láska, kdy muž své srdce věnuje dámě a obdivuje jí. Sám na své srdce kašle a hltá střípky přízně paní jeho srdce, které k ní zašantročil. Nechci urazit křesťany, ale láska k Bohu mi také sem zapadá - Kristus za nás vykonal oběť nejvyšší a my mu jsme vděčni, cítíme k němu lásku. Vděčnost mi překáží, ale je to můj osobní pocit. Partnerská láska je už oboustranná, oba partneři obdivují to, co sami nemají, je to náklonnost v míře vlastní prázdnoty a častá situace v partnerských vztazích - člověk nechce být sám a tak dostává dočasného, stejně postiženého spolupoutníka na cestě. Partnerský vztah je potřeba, dva milenci do sebe zaklesnutí si jsou vzájemnou oporou (sami o sobě by spadli, potřebují se). Zamilovanost je hezkým povzbuzením, ale ne konečnou stanicí, ostatně za čas zmizí a buď se promění na Lásku a nebo ne. Partneři mají vše společné, dohromady součtem dvou já tvoří jedno My, kde chybějící nebo zamčené části se neprojevují. Vnímám také Lásku částečnou, kdy člověk už podstatný kus sebe poznal, vyčistil, přijal jak to je a září kolem sebe jako poloslunce. Na okolí působí dvojznačně - rozdává to hezké ze sebe a současně zápasí se zbylými problémy v sobě. Čím méně toho zbývá k opravě, tím obtížněji se problémy hledají. Čím více toho zbývá, tím snadněji se dělají první kroky. Sám sobě se takový člověk líbí, má sebe rád jaký je, je to pocit, ne rozhodnutí. Ta již hotová část se obtiskuje do světa například tvorbou, uměním. Začíná se rozlišovat co je moje a co tvoje - co vzniká z příčin u každého samostatně. Například nadávka je svědectvím o stavu mluvčího, nic o objektu jeho zájmu. Žena i muž vyklouzávají ze společenských stereotypů, žena nevaří pro muže jestliže to nedělá ráda a muž není instalatér, když ho to nebaví a neočekávají ani už od druhého, že bude dělat, co ho nebaví. V něčem ale stále vládnou bloky v sobě, vzniká nějaké dusno, úlety, slzy, potlačování, nucení, nepřirozenost, stín Slunce.

Člověk, který zažívá Lásku už tím Sluncem je. Působí tak na ostatní, rozdává teplo kolem sebe pro ty, kterým je zima, nemůže jinak. Zná sebe jaký je, miluje sebe, je zcela sám sebou. Nevadí mu být sám, protože to není osamění. Partnera hledá podobného, ne už doplňkového, protože se nekácí, stojí pevně. Plno pojmů v Lásce ztrácí obsah. Ve včerejší diskuzi mi došlo, že uvnitř takového člověka například mizí různé duality, jako je dobro/zlo. Slunce podle mého není dobro, protože neexistuje k němu protikladné zlo, řeči o vynechme. Zlo vychází z té části člověka, která není zasažena Láskou, je to bolest vykřičená do okolí. Lidé, kteří zlo šíří, jsou vesměs lidé nešťastní, nespokojení, frustrovaní, obtiskávají sebe do okolí. Mizí asi i vděčnost, dávání není dar, ale existence, sám život, potřeby zalíbit se, zasloužit, možná mizí strach, naděje, očekávání... Nejsem v téhle fázi, je to jen má představa, neumím to popsat jako pocit. Nemusí žít s partnerem, je otevřený a nic ho nezraňuje, intimita je spíš volba druhého, jak hodně snese se přiblížit, Slunce je horké. Respektování vlastních potřeb je na čelním místě - a není to sobectví, protože součástí je i respektování potřeb druhých (nikdy ale na svůj úkor). Asi by se mělo už dále nezhoršovat zdraví, ale zatím nevěřím na schopnost uzdravování Lazarů.

Nejlepší předpoklady k posunu k Lásce nemá kupodivu biblický chudý. Spíš ten, kdo má hodně napěťových aspektů v rodném horoskopu, které ho nutí celoživotně na sobě pracovat, pak ten kdo zažívá těžké tranzity a obecně jsou dobrým školitelem těžké životní situace.

Vztahy jsou zcela závislé na tom, v jaké fázi cesty k Lásce jsme. V počáteční fázi platí "Kdo má málo, bude mu vzato i to málo" protože život je pro něj džungle s právem silnějšího, chytřejšího, svět kořisti a lovce, pak "protivy se přitahují" kde bezpečí vzniká silným My a pak "vrána k vráně sedá" kde pojítkem je to krásné, klidně s mnoha lidmi, s každým něco jiného.