Tak som premýšľala nad tým, že vplyvom rýchlo meniacich sa vzťahov jak rodinných tak partnerských, dochádza k tomu že rodičia sú zaneprázdnený prácou aby stíhali ako tak všetko vyplatiť a následne z nedostatku financií vznikajú aj problémy s rodičmi. Keďže pre mladých je často osamostatnenie sa vykúpením, hneď ani nepostrehnu, že babka je veľkým prínosom v učení a komunikácií pre rast dieťaťa. Seniory, na dôchodku sa často cítia sami, nepotrebný a odkladný. Na druhej strane, si veľa mladých nemôže dovoliť ísť do práce lebo nemá kto zostať s detmi, alebo si dať zaplatiť opatrovateľku. Takto by sa zabylo jednou ranou 2muchy.Dôchodcovia by sa venovali deťom, deti by sa zo skúseností seniorov veľa naučili a ony by sa cítili potrebný, milovaný a veselší. Ako to vidíte vy? Vopred ďakujem za všetky váše názory a reakcie.
Háňa*
Já to vidím tak, že jsem si svoje dítě vychovala, babičky si ho občas vzaly na víkend nebo na pár dnů o prázdninách a jinak si žili své životy, což považuji za ideální. Až budu v důchodu já, taky chci mít svůj klid a rozhodně nestojím o to, vychovávat další várku dětí. Jo, někdy pohlídat, potěšit se s vnoučaty občas o víkendu nebo týden o prázdninách, prosím, proti tomu nic, to bude pro mě jistě radost. Ale žádnou trvalou péči rozhodně neplánuji. Mám svůj život, své poslání matky už jsem s láskou a radostí naplnila a až mi skončí i poslání pracujícího a budu mít víc času na svoje žití, budu se hlavně rýpat v zahrádce, krmit sýkorky, chodit na procházky přírodou a do klubu důchodců na kursy drhání, odpolední promítání filmů pro pamětníky, ...
Nemohou si dovolit chodit do práce, když mají děti .... to je směšné. Co je svět světem, vždycky rodiče do práce chodili a žádný se z toho nekácel - považovali to za naprosto běžnou normální věc. Tři roky se uskromnit, když se žije z jednoho platu, a pak šupajdá do rachoty, co by tomu mělo bránit ? Teď najednou mají lidé se vším problém. Berou děti jako nějakou zátěž. Pro koho to není přirozenost, mít děti, nebo se na to necítí, mít je nemusí, není to povinné.