Kniha o budhismu - Diskuze a zkušenosti

Hustokrutě obscénní Morti Mam DVD z edice Svetova nabozenstvi ocima profesora Hanse Künga...úroveň neposoudim ale klidně pucim

charri » Hustokrutě obscénní Morti nepučíš, chci to jako

Hustokrutě obscénní Morti » charri Jo tak to nic nebude.

charri » Hustokrutě obscénní Morti Tvoje rady jsou zadarmo drahé

Hustokrutě obscénní Morti » charri Nebrec furt...ostatni na tebe kaslou, ja si ti vjenuju a este je ti to málo.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Argyll, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
https://www.kosmas.cz/knihy/192245/…

Nebál bych se toho jména jednoho z autorů, ačkoli jeden z místních jogínů mu svého času dělal solidní promo Dobrá kniha, u Minaříka mívám pocit, že i přes tu akademickou mluvu dobře ví o čem píše.

THX1138 U nás vyšlo několik knih od Lamy Ole Nydahla. Buddhismus popisuje z úrovně Vadžrajány. Například:

Jak se věci mají (to je úvod do buddhismu), Buddha a láska, O smrti a znovuzrození…

Četl jsem jako první knihu o buddhismu „Velkou pečeť“ a ta mi hodně zrychlila tep :) Je to o nahlížení na svět z úrovně osvícení. Avšak je tam hodně buddhistických termínů s minimálním vysvětlením. Takže pro začátečníka není úplně vhodná. Ale pokud chceš pocítit příchuť buddhismu, tak množství zprostředkované svobody a radosti je tu naprosto fenomenální :)

A pokud sáhneš po něčem od Dalajlamy, tak určitě neuděláš chybu.

Imho, pro děti a pro dospělé, co to raději odlehčeně, tak je tu kniha „Dalajlamova kočka“, nebo „Kojabaši, kočičí mistr zenu“ :)))

Buddha/2 » charri Tak v tomhle případě snad ještě platí pravidlo o darovaném koni

jako fakt záleží na tom komu, abys ho zbytečně nepodarovala "slabikářem"

Crumb Doporučuji knihu Dhammapadam (Cesta k pravdě), kterou přeložil a komentářem opatřil dr. Karel Werner. Jde o sbírku kanonických průpovídek, která je vysoce ceněna v celém buddhistickém světě. Líbí se mi také kniha Buddhismus, kterou napsal prof. Vincenc Lesný. V té je podán přehled buddhismu v celém jeho vývoji.

charri » Hustokrutě obscénní Morti nekašlou, jen přišli později ale i tak ti děkuju

charri » Argyll Díky, kouknu a uvidím

charri » THX1138 Paráda, to je informací děkuji

charri » Buddha/2 Neboj opičáku je to pro dospjelého, který má zájem přečíst si o všem a dělá si názor.....pak mi to převypráví, pač já mám raději zábavnou literaturu anebo jsem pohodlná

charri » Crumb Díky díky, mám z čeho vybírat

Ase Ahoj, ako vážne sa zaujímaš? Zaujíma ťa nejaká konkrétna línia, alebo história, alebo chceš budhismu pochopiť ako náuke a niečo si aj skúsiť, začať praktikovať?

Ase Ak ťa zaujíma náuka, existujú dve velmi vhodné knižky pre začiatočníkov. Jedna u nás asi málo známa, veľmi čtivá knižka Úvod do dharmy od geše Rabtena. Velmi jednoducho vysvetluje súvislosti, ale budeš musieť zhánať, možno nájdeš len v knihovne. Je to z prednášky, ktorú usporiadal pre európanov.
http://www.dharmagaia.cz/kniha/…

Druhá veľmi dobrá kniha je aj od Dalajlamy o štyroch vznešených pravdách:
http://pragma.cz/kniha/…

Tretia knižka, ktorú považujem za dobrú, je napríklad Kořeny dobrého a zlého od Nyánaponiky, dá sa stiahnuť z internetu:
http://bodhipraha.cz/index.php/…

U línie pod vedením lamy Oleho by som základy budhismu nehladal. U jeho žiakov som narážal na to, že hlbšie pochopenie štyroch vznešených právd a ich aplikovanie na život im chýba, a nenašiel som dostatočné vysvetlenie ani v jeho knihách, čo bolo pre mňa prekvapením.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Janíčko Skútrista, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
ZAKLADNY NAHLAD NA BUDDHOVO UCENIE :

Buddhovo učení, buddhismus, vznikl za života Siddhárty
Gautamy. Tento historický Buddha se narodil 563 př. Kr. na území
dnešního Nepálu v podhůří Himálaje v malém indickém knížectví
jako syn knížete z rodu Šákjů. Ve 29 letech se vzdal trůnu, aby jako
žebravý mnich nalezl smysl života odříkáním se světa. Byl ovlivněn
tehdy vládnoucím názorem, že k dosažení poznání a spásy
vede pouze askeze. Té se Siddhárta Gautama podrobil v plném
rozsahu, když opustil své první dva dřívější učitele, askety, protože
už nedoufal, že by kdy pod jejich vedením získal uspokojující
poznání. Uchýlil se tedy ještě s pěti jinými hledajícími mnichy do
samoty a vymýšlel si askezi, při níž jeho tělo zhubenělo tak, že
když se dotkl páteře, nahmatal si kůži břicha. Chlupy jeho těla prý
vypadávaly – vyhnilé – z kořínků, když si chtěl tělo posílit třením.
A protože – jak se domníval – askeze, které se oddal, nebyla už
nikým překonatelná, usoudil, že askeze k poznání nevede.
Aniž opustil původní úmysl dosáhnout poznání, vrátil se zase
k požívání potravy v přiměřených dávkách a uvažoval, zda ho
k poznání nedovedou ony blahé pocity, které se ho zmocnily, když
ještě byl u svého otce. Tehdy, jak si vzpomínal, seděl v chladném
stínu jabloně oproštěn duševně od všech přání a neblahých věcí;
to poznal jako pramen takto blahých pocitů. Vrátil se tedy k tomuto
stavu a postupně ho rozvinul do čtyř vnorů, stupňovaných od prosté jakoby dětské blaženosti až k naprosté apatii vůči zevnímu
světu. To byly předpoklady, které ho pak dovedly k poznání
strasti a bludu, jakož i jejich vzniku, zániku a metody vedoucí
k jejich ustání.

To vše učinilo Siddhártu Gautamu Buddhou, osvíceným, ve
věku pětatřiceti let. Tolik tedy o historických datech Buddhy
a jeho nauky.
Psychologicky toto poznání pramenilo především z hlubokého
ponoření myslí ve vlastní bytost, odkud se mu pomalu vynořovala
i vzpomínka na minulé životy, které podle jeho úsudku přímo
předcházely jeho současnou existenci; za druhé pramenilo také
z odhalení příčin sociálního i duchovního rozvoje a úpadku všech
tvorů. Současně s tím se mu formulovaly čtyři základní buddhistické
pravdy: o strasti, o vzniku strasti, o zániku strasti a o cestě
vedoucí k zániku strasti.

Z našeho stanoviska a v našem pojetí chceme tvrdit, že uvedené
čtyři pravdy nejsou zvláštním poznáním pouze samého Buddhy.
Ony se totiž vynořují vždycky, když se zcela utišenou myslí se
ponoříme do vlastní bytosti. Tam totiž musíme narazit na psychologické
vrstvy, které překlenují i údobí našeho zrodu, na ony
atavistické, tj. po vzdálených předcích zděděné kvality a hodnoty,
které jsou příčinnými energiemi, v nichž tkví nejen podmínky
sociálního a duševního vzestupu bytostí, nýbrž i hnací síly, které
ovlivňují hodnoty reinkarnační, tj. vedoucí ke znovuzrozování.
Ale systém ponořování do vlastní bytosti s dobře utišenou myslí
v nejlepší možné formě si může přivlastňovat snad právě jen
buddhismus, a proto se tvrdí, že poznání čtyř Buddhových pravd
a poznání pravých příčin sociálního a intelektuálního vzestupu
a sestupu bytostí je poznáním buddhistickým. A za buddhistické
se může považovat i to, jestliže příčiny sociálního a intelektuálního
(duchovního) vzestupu a vybavení bytostí neklademe do jejich
současnosti, nýbrž do dlouhodobého životního procesu, jehož je
naše současné bytí pouze jednotlivým článkem. A když se současné
bytí hodnotí jako strastné, nemá to být považováno za učení
pesimistické, jak se to o buddhismu často tvrdí, nýbrž za pouhé
konstatování holých faktů. Neboť podle buddhismu je strastí zrození,
stáří, nemoc, smrt, starost, nářek, bolest, hoře, zoufalství,
spojení s nemilým, odloučení od milého i nedosažení toho, po
čem toužíme.

Zrození se v buddhismu chápe jako základní příčina všech dalších
strastných stavů, a proto buddhismus myslí na jeho znemožnění.
Toho je možno dosáhnout jedině vyhasnutím vůle k životu
a zřeknutím se všech smyslových požitků. Tyto požitky totiž hlad
po prožívání neukájejí, nýbrž naopak činí setrvačným; jestliže se
jich člověk vzdá, nebude mít potomky a životní síla se už nebude
v nich moci vybíjet ani se dynamizovat a pak působit jako činitel
vyvolávající zapřádání životních energií – jimiž vlastně je bytost –
do nových okolností individuálního života.
V buddhismu se nevěří, že to, co se zrodí jakožto následek dynamizovaných
a přilnavých energií, je právě ta bytost, která zde
zemřela a jinde se narodila. Ony energie jsou pouze podmínkou
nebo předpokladem vzniku nového tvora, který je karmicky
a psychicky v příbuzenském poměru k zemřelé bytosti, která
jej povolala k životu svou vlastní vůlí být a žít. Buddhismus zde
totiž vychází z analýzy psychických funkcí a vitálních energií
člověka. Když buddhista při dobré analýze energetických jevů
ve vlastní bytosti najde všechno, co tam je jakožto energie ve
funkci, pozná, že je vetkán jak do minulosti přesahující okamžik
vlastního zrodu, tak i do budoucnosti, v níž jeho vlastní
smrt je pouze dosti málo významnou epizodou, článkem, který
nenarušuje řadu jevů, které nejen už byly, ale i budou živými
tvory. Tak v buddhistovi vyvstává poznání reinkarnačního procesu,
do něhož je každý jedinec vetkán a v němž osobní vědomí
vystupuje pouze jako registrující činitel, který – podle prohloubeného
poznání buddhistů tzv. severní školy – má ovšem na
vybranou, zda chce sledovat zřetězení různých psychologických
vrstev v bytosti, z nichž každá má svou ucelenou osudovou a reinkarnační
řadu.

Protože buddhismus je duchovní nauka pozitivní, chce do tohoto
psychicko-fyziologického vzdouvání vnitřní příčinnosti
zasáhnout. Aby to mohl učinit, musí se opřít o druhou Buddhovu
pravdu, o spásnou pravdu o vzniku strasti. Strast vzniká z oné
žízně vyvolávající znovuvtělování, které je doprovázeno rozkoší
a oblibou různých věcí, kochající se brzy zde, brzy tam, tedy z žízně
pocházející ze smyslových chtíčů, životní žízně, touhy po blahobytu.
Tato žízeň pramení z konečných výsledků reflexivní činnosti
smyslů. Oko, ucho, nos, jazyk, schopnost hmatu a myšlení
umožňují nalézat ve světě obšťastňující momenty, které probouzejí
touhu opakovat dotyky smyslů, vjemy, a tím si vlastně klestit
cestu k útrapám. Touhy totiž postupně převyšují možnosti smyslového
ukájení a tu již člověk začíná trpět nejen tím, že své touhy
neukojí, ale i tím, že se jeho psychická soustava rozechvívá, což
je příčinou strastných stavů v podobě nemocí, rychlého stárnutí
a předčasné smrti. Čím méně je tužeb, tím více se oddaluje stárnutí
i smrt – ale vcelku se tím stejně nic neřeší. Proto buddhismus
myslí na definitivní zničení strasti. A zde je vodítkem třetí spásná
pravda Buddhova, spásná pravda o zániku strasti.

Strast zaniká ovládnutím nebo potlačením reflexní funkce
smyslů, pokud nám zprostředkují obšťastňující momenty; tedy
reflexní funkce očí zprostředkují vidění lákavých věcí, funkce uší
zprostředkují lahodné zvuky, funkce nosu zprostředkují dotyky
příjemných pachů, funkce jazyka umožňují něco vychutnávat,
funkce hmatu zprostředkují fyzická vzrušování a funkce myšlení
vyvolávají naděje v cokoli dobrého i strach před čímsi zlým.
Lze snad buddhismus pro toto strohé konstatování objektivních
faktů považovat za učení pesimistické? – Zdá se, že se namáháme
propracovat k racionálnímu postoji k životu, ale pro naši polovičatost
v této snaze nás buddhismus v cestě k skutečnému štěstí předstihl
už před staletími. Ve smyslových požitcích nespatřuje totiž
nic jiného než prosté smyslové funkce, jejichž účelem je vzrušovat
tělo, což je z reálného hlediska prázdné, a proto i zbytečné; ale je
dokonce i problematické, má-li se to považovat za řešení životních
problémů.

Leží-li před námi problém poznat a tím se i duševně osvobodit,
pak zřeknutí se nebo překonání tělesných vzruchů způsobovaných
smyslovými funkcemi má vyvolat nezaujaté a citově nepodbarvené
vnímání, což je zase předpoklad pro vývoj od bytí citového k rozumovému.
Protože však poučení o zániku strasti není ještě návodem
jak se ze strasti vymanit, stanovil Buddha čtvrtou spásnou
pravdu, spásnou pravdu o cestě vedoucí k zániku strasti.
Cestou vedoucí k zániku strasti je tzv. osmidílná cesta. Je to:
správné nazírání, správné rozhodování, správná mluva, správné
jednání, správná životospráva, správné snažení, správné zvnitřnění,
správné vhroužení. Za správné nazírání se považuje pohled
na svět z hlediska čtyř spásných Buddhových pravd. Správným
rozhodováním je rozhodnutí k odříkání, rozhodování bez nenávisti
a rozhodování, které žádnému tvoru nezpůsobí bolest. Za
správnou mluvu se považuje pravdomluvnost, zanechání pomluv,
utrhačných řečí a ješitného žvástu. Za správné konání se pokládá
nezabíjení, nekradení, cudnost. Za správnou životosprávu pak
vyhýbat se jakékoli nestřídmosti a všem věcem, které člověk nepotřebuje
k prostému životu. Správné snažení je vylučovat a vykořeňovat
všechny zlé duševní stavy, jako je zlost, pochmurná
a pokleslá nálada, skepse zaměřená proti dobru a pesimismus
vůbec. Proti tomu působí rozvíjení přejícnosti, optimistické nálady,
činorodé energie a tendence spíše k veselosti než k chmurné
vážnosti. Za správné zvnitřnění se považuje pozorování těla, aby
člověk mohl ovládnout slast i strast, dále pozorování pocitů, procesu
myšlení a duševních stavů. Za správné vhroužení se pokládá
spočívání mysli v nitru za vyloučení vnitřního nepokoje, žádostí,
nadějí, stesku a tuposti.

Tato osmidílná cesta vede k duševnímu ozdravění a k blahodárnému
vnitřnímu klidu, který se rozšiřuje i na tělo. Tento klid zdokonaluje
smyslové postřehy, takže pak už člověku neuniká poznání,
že celý život s veškerými jeho osudy je podmíněn nesčetnými
příčinami, které kotví v jednání, chování i pociťování; člověk již
nepropadá omylu, že právě ti druzí a nikoli on sám jsou příčinou
osudů, na něž si stěžuje.
Buddhismus je tedy učení, které nekonstruuje teoretické a filozofické
názory na život, nýbrž otevírá člověku oči, aby sám viděl
a tak se sám poučil o tom, jak musí jednat, aby se vyhnul strasti.
A s prohlubujícím se vnitřním klidem se postřehovací schopnost
rozvíjí dále, do sféry myšlení, která už je oblastí zázraků; z nich
nejvyšším zázrakem je umění úplně se vykoupit z každé strasti na
všechny časy. Buddhismus také neobsahuje učení o duši, metafyziku
vysvětlující život a jeho problematiku. Uznává pouze vědomí
oka, ucha, nosu, jazyka, hmatu a myšlení; těmito druhy vědomí se
vyčerpává celá problematika strastí. Zázraky, o nichž buddhismus
mluví, pocházejí z odvíjení energetických uzlin bytí, které se ubírá
po týchž drahách jako zavíjení, které souvisí se zázraky postupných
skladeb v tvůrčím procesu. Tyto zázraky však pozornost buddhisty
neupoutávají, buddhista se nezdržuje reakcí na tyto vjemy a tím se
dostává až za kritickou mez samočinného strhávání pozornosti nějakými
ději. Takto se buddhista stává pouhým pozorovatelem dění,
které je vždycky zázračné, což ovšem nevidí nikdo z těch, kdož jsou
schopni reagovat pouze na povrch jevů a nikoli na jejich pozadí.
Správná zdrženlivost se začíná cvičit a také se prohlubuje dokonalým
pozorováním všeho, co člověk činí. Člověk má vědět, že si právě
sedá, vstává, jde, jí a koná jednotlivé denní úkony. Když se toto sebepozorování
a tím i zdržování se reflexivních akcí stane základem
našeho života, stane se mysl schopnou analyzovat všechny jemné
změny, k nimž dochází na duševní úrovni. Toto je cesta k poznání
příčin dění a dále pak k odlišení dění od klidu, k poznání kvalit za
všemi protiklady, k nalezení stálosti, která už nemůže být narušena
žádným ze zázraků tvůrčího procesu přírody. V osobním smyslu je
tato stálost klidem, který není narušitelný podněty ani zevními, ani
vnitřními, ani atavistickými. A to se považuje za spásu.
Této spásy, tohoto duševního stavu, se nemusí nikdo obávat.
Neznamená totiž rozvinutou neschopnost chápat se toho, o čem
je člověk přesvědčen, že ukojí jeho smyslové touhy. Nedotčenost
touhami je vyloučena úměrně tomu, jak dalece je člověk
schopen zdržet se reakcí na zevní svět. Když už na něj člověk
nereaguje, tvář toho, co láká, se změní. Žádoucí věci se stávají
nežádoucími proto, že se už nezdají krásné, nýbrž jsou pouze
děním, které mění v krátké době tvářnost asi tak jako sesku73
pování mračen. To je pak nepřímým důkazem, že zdrženlivost
pozměňuje i čas, který je vždycky jen subjektivním faktorem,
který nezdrženlivým lidem představuje okamžitou situaci jako
trvalou, kdežto zdrženlivým ukazuje jevy jako procesy co chvíli
měnící stavy okamžiku.

Teprve vlivem zdrženlivosti stupňované pozorováním všech
úkonů našeho bytí, pozorováním našeho vlastního jednání, cítění,
myšlení a duševních stavů se člověku začne objevovat transcendentní
svět, ale stanovisko vyjádřené zříkáním se světa, které je
zase opřeno o sebepozorování, buddhistu k žádnému mimořádnému
poměru k transcendentnímu světu vést nesmí. Všechno
tedy buddhistovi zůstává děním na fyzické úrovni nezázračným,
na úrovni nadfyzické zázračným, ale v obou případech jsou to
pouze osidla, jejichž svody mizí proto, že se sebepozorováním
buddhista stává světem pro sebe, světem, v němž je stále skryto
jak otroctví, tak i osvobození, spása.

Prax prime stezky 3, KVETOSLAV MINARIK

Hustokrutě obscénní Morti Ja to tusila uz když Charri tu diskuzi napsala... ze kde se vzal tu se vzal... ...misto doporuceni knihy sahodlouhe promo ala Minarik

terere a taky hezká je Tibetská kniha o životě a smrti-Sogjal Rinpočhe
jedna z recenzí-jako průvodce tibetskou tradicí a jejím chápáním života a smrti nemá Soggjal-rinpoče sobě rovného.. mě se líbila a dost často se k ní vracím...

tiferett BUDHA / Život s působení připravovatele cesty v Indii

charri Děkuji za příspěvky, již mám na výběr dostatek informací

Martin108 Doporučuji Dzongsar Jamyang Khyentse: Co z vás (ne)dělá buddhistu

vladomach hej hej hej, Mnich, který prodal svoje ferrari ;) :) nejlepší nenásilně psaná o buddhismu, jakou jsem četl :)

movvin Sice to není kniha, ale myslím, že se to hodí k tématu Daršan Paramahamsy Šrí Svámího Vishwanandy v Praze
http://bhaktimarga.cz/darsan-parama…