Láska nerovná se vztah? aneb proč milujeme ty, se kterými nemůžeme být a jsme s těmi, které máme &qu

Když to tak kolem sebe pozoruji, připadá mi, že docela hodně vztahů existuje jen tak, aby se neřeklo, na oko, ze zvyku. Občas si pročítám diskuze na jiných diskuzních portálech, určených hlavně ženám, a tam se dozvídám dost smutné věci. Například to, že spousta žen má dlouholetý vztah nebo jsou dokonce vdané a mají rodinu, svého manžela mají rády, ale milují někoho jiného. Ať už je to bývalá láska, nebo muž, se kterým vztah nedopadl, nebo kolega z práce. Takovým ženám pak ostatní radí, že si radši mají vážit toho co mají (manžela, přítele, rodiny) a nemyslet na někoho jiného, a že toho jiného stejně ani nemilují, že pouze milují jenom představu o něm, a že kdyby ho poznaly, třeba by s ním nakonec být nechtěly.Možná, že ve většině případů tohle platí, ale vím moc dobře, že jsou opravdu takové ženy, které poslechly "hlas" většinové společnosti, usadily se s hodným mužem, který se pro vztah hodí, ale v hloubi srdce a duše milují někoho jiného. Ale nemohou být s ním, protože.......A já se ptám, proč tomu tak je? Proč je někdy život takový? Proč potkáme někoho, kdo nám to srdce celé obsadí a už ho z něj nemůžeme dostat, i když víme, že s tím člověkem nemůžeme být? A jak se s tím dá naložit? Vůbec teď nemám na mysli takové to sebemrskačství, kdy se někteří jedinci zásadně zamilovávají do lidí, se kterými nemohou být.