Sosna zvlčelý (* 4.1.1979)
Muž
Možná je to tím, že já jsem se smrtí naprosto smířený. Vím, že všichni mí blízcí mi jednou zemřou. A když to nestihnou oni dřív, tak to bude na mně. No a? Lámat si nad tím hlavu? A změním tím něco? Ne. Změnit můžu to, že v okamžiku smrti si řeknu: "ale stálo to za to!"
Jestli si toto řeknu, až budu umírat, ovlivní jen a pouze můj život. Jak ho prožiju, jak s ním naložím. Svým životem si tvořím i to, co přijde po té. Proto se zaměřuji na život.
Takže kdyby bylo na mně, potkat zítra zubatou, no bóže, co nadělám. Ale stálo to za to!

(Ssssss.....štve mně na tom akorát to, že co když se nedozvím, jak to všechno dopadlo?

Já jsem totiž náramně zvědavej.)
Už rozumíš, co jsem se tím snažil říct? Já nemám nic proti tomu, jak to zde prezentuješ ty. Ano, smířit se se smrtí. Každý to dělá po svém. Ale člověk by měl být skutečně připraven, protože se se smrtí setkáváme. Zaskočí to, protože nikdy nevíme, kdy, kde, kdo...
Jenže jsou tu i tací, kteří se ve smrti šťourají natolik, že zapomínají žít. Snaží se vidět tam dál, kam stejně dohlédnout nelze. A co mají přímo u nosu, to přehlíží. A myslím, že tomu nahoře to vadí více, než to, že občas někdo se přežírá a podobně. Ale to je jen můj názor. Ale myslím, že jo.

Můj přístup není šuplíkový - co se mi nehodí, to schovám. Když to neuvidím, ono to třeba zmizí. Kdepak. Ale zase to nevytahuji za každou cenu. Tak to dělám já.