Viem, už to tu bolo milionkrát spomínané...ale zaujíma ma, či ste sa naučili postupom času nežiarliť, osvojili ste si nejakú teóriu, ktorá vám v tom pomáha...atď?Ja mám pocit, že sa to učím, dosť som v tom pokročila. Aj keď, možno je to len moja ilúzia, lebo som po dlhodobom vzťahu a teraz začínam spoznávať nového človeka.Skôr sa mi to strieda, že keď ho dlhšie nevidím, tak sem tam hútam o tých jeho kamoškách, ale po stretku s ním som úplne v pohode a nič a nikto mi nevadí (akoby mi dobil baterky a tým, že mi vždy venuje maximálnu pozornosť:D Vždy si predstavím, aké by to bolo, keby mňa v tom niekto obmedzoval (čo som aj zažila)a potom sa vrátim k tomu neriešeniu.ďalej ma zaujíma, čo si myslíte o tom, keď s tým druhým hráte scénku a on vyjadruje cez tú fiktívnu osobu nejaký svoj názor (na žiarlivosť, neveru). Myslíte, že ide len o fantáziu, alebo to môže byť jeho skutočný osobný názor (skrytý za nejakú postavu, ktorú hrá?)?
Háňa*
Já mám tu výhodu, že se žárlivosti odnaučovat nemusím - nikdy jsem touto "nemocí" netrpěla.
Ale bohužel, občas jsem se setkala s žárlivými partnery - ať už kamarádkami nebo muži - nápadníky. Zjistila jsem, že snažit se jim od žárlivosti pomoci tím, že jim k ní za žádnou cenu nedám žádný důvod, se míjí účinkem - oni si vždycky nějaký najdou a ničím, potlačuji a otravuji tím jen sebe, když pořád dumám o tom, jak se tvářit, co říkat, co dělat, nedělat. Když žiji v napětí, co zase bude problém.
Takže jsem dospěla časem do stádia, že žárlivé projevy ignoruji nebo na ně reaguji stylem "problém máš Ty"