Kdy jste v sobě objevili víru v Boha? - Diskuze a zkušenosti

Tyna_Tynka Tak něco málo už v dětství, ale to asi nic moc. První velký předěl začal v pubertě okolo 14. roku života. Najednou jsem se začala zajímat o různé věci, co je po smrti atd., ale bylo to samozřejmě dost "neohrabané". V té době jsem taky poprvé pocítila, že bych si chtěla přečíst Bibli, což např. moje okolí dost tenkrát překvapilo, protože rodiče nejsou věřící a vůbec v okolí jsem neměla nikoho, kdo by se se mnou o Bohu nebo podobně bavil (i přesto, že jedna moje babička je opravdově věřící a nádherná bytost, ale to naplno vidím až teď nějakou dobu, protože slovy o tom nikdy nemluvila a dříve jsem tak jasně "neviděla"). Ale začala jsem číst Starý Zákon a vůbec jsem nechápala, takže jsem to nechala být. Ovšem přesto to byl začátek. A pak přišel obrovský přelom okolo 19., 20. roku mého života - začala jsem se hodně otvírat, začala jsem daleko víc cítit a tím potkávat lidi, knihy atd. kteří/ré mi začali odpovídat na otázky, které jsem v sobě měla už dávno a sama jsem začala nalézat i další odpovědi pak už i "v sobě" a z "prostoru" a cítit další věci a úplně se mi změnil život. Zajímavé, že u mě to nebylo vůbec jako po, či kvůli nějaké události, ale skoro tak zčistajasna "samo od sebe" a sílilo to a sílilo a stále sílí a sílí. Jaká nesmírná milost, když si to tak uvědomím...
Snad bych to ani nenazývala, že jsem věřící, spíše možná přesvědčená, ale úplně nejradši říkám, že jsem prostě člověkem.
Kéž zazáří mnoho Světla do života všech.

Najdise.cz » Tyna_Tynka Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====

Tyna_Tynka » Pan Božský Nesympatický "Věřící lidi beru jako sobě rovné, jen měli jinou výchovu, v té mé mi nikdo víru nenabídl a nikdo mě k ní nenutil a nikdo mi o ní neřekl, necítím tedy potřebu se obracet na někoho vyššího."
========================================

Na toto zareaguji, protože u mě to bylo úplně stejně, přesto "věřící" jsem (i když, jak jsem řekla, nerada používám termín "věřící"). Takže není to jen výchovou, může to být i něčím úplně jiným. Nikdo (tedy z lidí) mi taky víru nenabídl, ani nenutil, ani mi o ní neřekl (samozřejmě jsem měla jen obecné povědomí, jako každý), nikdy jsem nechodila do kostela nebo něco podobného, přesto jsem začala cítit. Ano, máš pravdu, že výchova může hodně ovlivnit, někdy pravě, někdy k pouze "naučenému náboženství", které vlastně nemá hodnotu, to jen to cítěné, někdy k ateismu, ale někdy na výchově nezáleží. To asi když si člověk nenechá úplně ubít ostatními, co k němu přichází z a přes jeho vlastní nitro...
Takže nemusí to být ani výchovou, ani kvůli nějaké události, ale prostě jinak.

Jen to jsem chtěla podotknout, jinak samozřejmě souhlasím, každému, co jeho jest a určitě nikoho nehodnotit (nesoudit), každý je zodpovědný sám za sebe a svůj život.