Indigové děti - Diskuze a zkušenosti

Lynette Normálně ho vést jako to neindigové dítko, nedělat z něho poloboha.

Elatka » Lynette Poloboha určitě ne. Ale takové dítě potřebuje mnohem víc porozumění a souznění s matkou. Mnohem víc citů. Klasické normální styly výchovy těmto dětem většinou ubližují. Já jsem se se svojí dcerou v jejím roce mohla zhádat do krve, když jsem jí vybrala oblečení, na které neměla náladu. Od roka si vybírá oblečení sama, ve všem se rozhoduje sama. Když se nerozhodne sama je zle. Nedejbože, když jí něco koupím, aniž by si to sama nevybrala. Prostě si to na sebe nevezme (pokud na tom nejsou její princezny, to by mi i nohy líbala). :D Ty děti jsou prostě jiné. Potřebují jiný přístup. Potřebují přijímat lásku jako za dvě děti a potřebují mít svůj prostor jako dospělý. Když s ní jednám jako s dospělou, s úctou, dávám jí najevo, že má své možnosti, tak spolu vycházíme bez jediného problému za den. Jakmile pocítí, že mi došli nervy a začínám se stavět do typické role "matka autorita", je zle, zatvrdí se a máme oheň na střeše.

Lynette » Elatka Hmm, já Ti nevím, moc tomu nevěřím /indigové děti/, protože to co tady popisuješ, takových dětí bylo hafo už v mé generaci a to indigové dítě nejsem... Jak tady popisuješ chování své dcerky, takto přesně se choval i můj o dva roky starší bratr, takhle se chovala prý zamala i moje mamča i její mamka byla v dětství stejná. To je prostě genetika - jistá tvrdohlavost, neschopnost přijímat autority, manipulace, v některých případech i rozmazlenost...

Elatka » Lynette :) Indigové děti se rodí od osmdesátých let. Vyjímky jsou i starší.

Rozmazlenost.. podle toho, co považuješ za rozmazlenost. Na tohle tema jsem se teď pohádala s mojí naprosto necitlivou matkou, když jsem řekla, že Ellu si vybrala nové papučky se Sněhurkou. Máti se do mě pustila, že ji rozmazluju. Nevím, co je na tom k rozmazlení. Odpověděla jsem jí otázkou. Kdyby si měla vybrat mezi třemi páry papučí ve stejné ceně, z čehož jedny by byli o ničem, další by byli strašné a třetí by byli dle jejích představ. Jestli by si koupila ty strašné, jen proto, aby se nerozmazlila, nebo by si koupila dle svého svobodného výběru ty, které se jí líbí. Já osobně nevím, proč bych měla své dítě omezovat v čemkoli. Copak se dospělý člověk v něčem nějak omezuje? Copak všichni dospělí zapoměli, jak se cítili jako děti? Omezovaní, bez svých práv, bez svobody, bez možnosti rozvoje? Indigové děti prostě potřebují citlivý přístup,možnost ukázat, že mají svoji vůli, svoje rozhodnutí. Každé dítě má svoji hlavu, ale na některé děti zabírá ta "klasická výchova" protože nemají ještě tu ingidovou duši, nejsou vnitřně tak vyspělé a tedy jsou snadněji ovlivnitelné.

Lynette » Elatka Jo, taky se mi nelíbí taková ta výchova generace našich rodičů a prarodičů "já jsem tvůj rodič tak budeš poslouchat, jinak ti nařežu na zadek" , zrovna dnes jsem měla o tom takovou rozmluvu s mou mamkou.., tohle je taky strašnej přístup, to z člověka vychová jenom otloukánka se sebevědomím na bodě mrazu, kterej si pak max. v dospělosti ty svý křivdy z dětství a mládí snaží vybíjet opět na svých nejbližších.. Takže je to takovej začarovanej kruh, jen si vem, jak se tady chovají učitelé a profesoři k dětem už od školek, vždyť je to hnus. Takže nejsem zastánkyní této metody výchovy, ale nejsem ani zastánkyní liberální výchovy /což je naprosto běžné v západních zemích/, dítě si nechat přerůst totálně přes hlavu.. Já jsem pro zlatou střední cestu - nechat dítěti svobodnej výběr /ať si vybírá co se mu líbí, jaké záliby ho budou bavit - pokud to ekonomicky utáhnu, ráda mu to dopřeju/, určitě bych své dítě nehonila do aktivit, které by ho nebavily jen proto, abych si na něm plnila své nenaplněné ambice, jako to dnes ostatně dělá spoustu rodičů.. Zároveň se musí ale dětem i vysvětlovat, že pokud překročí určité meze a udělají průšvih, přijde trest, takhle to totiž v životě chodí. I my dospělí když uděláme přestupek, přijde trest. Já nejsem zastánkyní fyz. trestů, snažila bych se nejdříve věci řešit vysvětlováním, domluvou.. Takže asi tak.

Elatka » Lynette Přesně tak. Souhlasím. I když v tom bodě koloběhhu výchovy nesouhlasím. Mně si moji rodiče nevšímali. Otec vůbec a matka stylem "teď ne, teď vařím, teď žehlím, teď dělám tohle, pak tamto".. a když už přišel průšvih, tak mě akorát zmlátili a mysleli si, jak na mě nevyzráli. Nějak si nevšimli, že jsem se akorát utvrdila ve svém a stáhla se do sebe. A oni si myslela, jak jsem začala být hodná. Pak přišla puberta a strašně se divili, proč je ze mě to, co se ze mě atd.. A když jsem otěhotněla, tak jsem se zapřisáhla, že nikdy nebudu jako oni. Už v porodnici první den jsem to slíbila svojí dceři, že na sebe budeme hodné a budeme si o všem povídat a budeme kamarádky a všechno spolu vyřešíme. A jde nám to. Máme sice svoje dny, ale kdo ne.. Párkrát mi ruka ujela, ale to bylo už opravdu v extremním období, kdy po mně třeba házela věci, nenechala si to vysvětlit normálně, křikem.. nijak, tak mi ujela ruka, stejně to nezabralo, tak jsem se složila, že jsem ji praštila, rozbrečela jsem se a ona si sedla ke mně, omluvila se, hladila mě po vlasech, donesla mi kapesník a řekla, že už bude hodná. To bylo tak hezké. :) Jinak přesně, jak jsi psala. My o všem mluvíme, všechno spolu řešíme, ona má svoji svobodu výběru, podporuju ji ve všem o co jeví zájem a má k tomu vlohy /čehož je sakra moc/, ale hranice a pravidla máme. Jdu jí příkladem, takže se těmi pravidli sama znatelně řídím a už nemám žádný problém. Jen čas od času, při těch "našich dnech" se trochu poštěkáme. :)