Je mi 40 a po 8 letém vztahu ,který se nikam neposunoval jsem neplánovaně po nemoci otěhotněla.Prosadila jsem si narození Elišky přez veškeré komplikace.Partner se ode mne snažil odejít, ale asi nás má rád a nedokáže to.Vidím na něm vyhaslé oči a nechuť k životu.A já si zase sama v noci sním, že jsme šťastná rodina .Ty zmáčené polštáře nepočítám. Co mám dělat Trvá to už skoro 2 roky a dochází mi síly.Cítím deprese a mám pocit, že už to sama nezvládnu.Tolik jsem si holčičku přála a teď jen mechanicky dělám běžné denní úkony. Bez radosti.Co mám změnit ve svém životě?Dochází mi síly.Má někdo podobnou zkušenost?
player
Ono se to lehce říká,ale jsou tu také stránky zabezpečení a dítěte bez otce a tak.Je to smutný příběh. Já bych to zkusil takhle: že má vyhaslý pohled (a přepokládám,že v posteli se moc nepotkáváte) znamená,že si to vnitřně srovnal jako svoji určitou prohru.S tím v tuto chvili nenaděláš nic.Ale z fotografií soudím,že ti to stále ještě sluší,takže-zkusil bych s ním nahodit tolerantní kamaračoft.Nic moc po něm nechtěj (v tuto chvíli) a věnuj se mimču.Udělej z něj kamaráda.On-jak píšeš- vás asi rád má.Dopřej mu volnost,ať sám postupně zvolí.Jak malé poroste,začne ho to bavit více a možná,že nakonec se vrátí i harmonie.Když ne-odejít může vždycky.Netrap se minulostí ani současností.nemá to smysl.Vzít musíš věci tak,jak lsou.Ale naděje umírá poslední.Hlavně žádnou žárlivost a výčitky.
okatá
» player
Máš naprostou pravdu.Obzvláště si cením,že je to názor chlapa.Něco podobného jsem prožívala mnoho let - a vlastně prožívám.Změnila jsem ale ke všemu přístup a uvědomila jsem si,že jsem se ochudila o smoustu běžné radosti s dětmi.Děti velice citlivě reagují na smutek rodičů a přetvářku rozpoznají.
player
» okatá
Všechno je o úhlu pohledu.Kdo si za léta žití vytvoří nadhled,jako by na to koukal z třináctého patra paneláku coby nezůčastněný svědek,mnohdy mu to přijde spíš komické,než tristní...