Je mi 40 a po 8 letém vztahu ,který se nikam neposunoval jsem neplánovaně po nemoci otěhotněla.Prosadila jsem si narození Elišky přez veškeré komplikace.Partner se ode mne snažil odejít, ale asi nás má rád a nedokáže to.Vidím na něm vyhaslé oči a nechuť k životu.A já si zase sama v noci sním, že jsme šťastná rodina .Ty zmáčené polštáře nepočítám. Co mám dělat Trvá to už skoro 2 roky a dochází mi síly.Cítím deprese a mám pocit, že už to sama nezvládnu.Tolik jsem si holčičku přála a teď jen mechanicky dělám běžné denní úkony. Bez radosti.Co mám změnit ve svém životě?Dochází mi síly.Má někdo podobnou zkušenost?
okatá
» player
Máš naprostou pravdu.Obzvláště si cením,že je to názor chlapa.Něco podobného jsem prožívala mnoho let - a vlastně prožívám.Změnila jsem ale ke všemu přístup a uvědomila jsem si,že jsem se ochudila o smoustu běžné radosti s dětmi.Děti velice citlivě reagují na smutek rodičů a přetvářku rozpoznají.
player
» okatá
Všechno je o úhlu pohledu.Kdo si za léta žití vytvoří nadhled,jako by na to koukal z třináctého patra paneláku coby nezůčastněný svědek,mnohdy mu to přijde spíš komické,než tristní...