Chtěla bych znát váš názor na jednu věc. Jsem dlouho sama a jsem kvůli tomu dost nespokojená. Pes je zakopaný v tom, že jsem si za svůj dosavadní život kolem sebe vybudovala dost silný ochranný krunýř, abych zvládla rodinné tragédie, kterých bylo už víc než dost. Jenže teď mi je ten krunýř už dost na obtíž - jsem uzavřená, špatně navazuju kontakty s muži (když už se to ale podaří, tak si s nimi rozumím skoro víc než s holama), trvá dlouho, než si k sobě někoho pustím a pak jsem hodně zranitelná. Ty bariéry se sakra špatně bourají. Jeden můj přítel, kterého si moc vážím, mi říká, že musím ven mezi lidi - navazovat kontakty, že domů za mnou nikdo nepříjde, leda tak instalatér. To já samozřejmě chápu a taky chápu, že káva nebo kino s kamarádkami nic neřeší a že musím být aktivní, ale představa, že půjdu sama do bowlingového centra, kde je 10 drah, které si většinou rezervují party lidí a já si sama budu házet na té své s tím, že se mě třeba někdo ujme, mně příjde naprosto šílená. A přesně k tomu mě on nutí. On si to představuje jako Hurvínek válku, ale pro mě je to obrovský problém. Příjde mi to hrozně ponižující - mám pocit, že každý si nutně musí pomyslet "no jo, ta tady je, aby někoho zbalila" a vlastně nebude daleko od pravdy. Co si o tom myslíte a jak byste třeba reagovali, kdybyste mě tam na té jedné dráze viděli? Ve své podstatě to je blbina, ale já na to potřebuju kopec odvahy.