A co zarlivost? - Diskuze a zkušenosti

Jospau Jako dýchání! Jen není někdy důvod. Pokud někdo tvrdí že není žárlivej, tak lže, nebo nemiluje. Potíž bude spíše s tím, jak se to projevuje a zda je vůbec důvod žárlit.
Často mám dojem, že chování žárlivce vede často k tomu, že ten na koho žárlivec žárlí dostane chuť ten důvod k žárlení skutečně vytvořit... No to se tu vlastně píše. Že je to o tom, že si někdo nevěří, nebo se podceňuje bych nemyslel (to neznamená, že to tak není!), ale rozhodně to dle mne znamená, že nemám v toho druhého důvěru (ale tak to být asi také nemusí). Další věc o které jsem přesvědčen, že žárlit bude víc někdo, kdo je v nejistotě, než ten kdo si je jist(až uvidím partnera s někým v objetí, nebudu žárlit! budu nenávidět je oba sebe litovat a rozum si může dělat co chce). Se špatnou jistotou se člověk asi dovede vypořádat lépe, než se stálehlodající nejistotou. "Informující anonymní přátelé" jsou v tomto ohledu jistou zárukou nejistoty ať už tvrdí a dokazují cokoliv - nikdy jim člověk nebude věřit ouplně, ale vždy se jim povede aspoň malého červika nasadit .
Asi řeči o ničem, ale pár pouček si dovolím poznamenat(s rezervou prosím!):
Kdo nemá parohy, má málo vápníku!
Ohledně parohů se dá pochybovat jen o tom, zda je dostáváš, nebo nasazuješ...
Žarlivost je bomba, kterou když vypustíš, vždy nakonec spadne na tvoji hlavu!

A o sobě prozradím, že já jsem strašlivě žárlivej! Ale pokud si to uvědomím, stydím se za to, neb abych žárlil, musím nejprve mít pocit, že něco-někoho "vlastním" - což je nesmysl a nejde to - někoho vlastnit prostě není možné (pokud není možné vlastnit, je tedy nemožné žárlit???)! Kéž bych si to byl schopen uvědomovat vždy, než se zachovám jako pitomec .
Snažím se, aby takové moje žárlení bylo vidět pouze tak, že nebudu toho na koho žárlím "svazovat", ale naopak ho brát výš než ta příčina žárlivosti... To mám myslím taky dobře vymyšleno až na ten moment, že to nedovedu...
A pokud už se stane, že okolnosti a vše co se děje se stane žárlivostí, pak nejlepší zřejmě bude 1:brát výš než ta příčina žárlivosti...
nebo 2:Ohledně parohů se dá pochybovat jen o tom, zda je dostáváš, nebo nasazuješ... Nelze li bod 1 použít pouč se bodem 2 a nasazuj...
Jdu se osprchovat s toho co sem tu napsal... Je mi zle...

Jospau A pak je tu ještě jeden moment se kterým se nedovedu vypořádat (moje chyba!); když ti "miláček" oznamuje do očí bijícím způsobem, že máš žárlit! Že dnes v noci ti dal důvod dvakrát a v sobotu sedumkrát... Třeba jen můj miláček volá o pomoc, provokuje, chce být vzat výš a nevidí že to nesvedu (nebo nevěřím, že bych to svedl)... Nebo už mnou absolutně pohrdá a rohožka přededveřma má větší cenu než já? Strčím hlavu do písku a nechci nic vidět? Zvažuji, zda jde o volání o pomoc? Nebo předešlé možnosti mám jen proto, abych si nemusel připustit vyšší cenu rohožky před dveřma? Mohu si vršit argumenty, ale nejsem schopen přijmout rozhodnutí (nebo prostě nechci) !
Asi se nemá hledat žádné řešení, ale políbit miláčka na čelo, sám se kopnout do prdele a odkulit se hodně daleko a už se nikdy k miláčku nevracet! Když né z jiného důvodu, tak proto abych jednou nelitoval, že jsem se strašlivě mejlil, když jsem na miláčka žárlil a on jen volal o pomoc... Nebo prostě připustit, že jistota je něco, co člověk do smrti nemůže mít a něco prostě jde mít pouze s nejistotou, s ostudou a s ponížením a je to takové, že to přesto stojí za to!
Žárlivost nebude nepřekonatelná věc. Ve své hlavě se určitě každý může s žárlivostí vypořádat, nebo prostě odejít, pomstít se... Prostě cokoliv, ale jak se vypořádat s pohledy druhých, s informacema od "přátel" to nemám vůbec ponětí...
ps: Co je ve skutečnosti důvod k žárlivosti (pokud tedy nějaký je)?
ps pro mne samotného: Pořidit si před dveře co nejdražší rohožku