Terapeutistický koutek - Diskuze a zkušenosti

dan162 » Abelas Souhlas, je to o cíli. Rozšíření prostoru možných cest o ty nepříjemné dává větší šanci na splnění cíle, beru. Jenže když takovou cestu zvolí ten, kdo tu snášenlivost nemá? Rozsype se cestou. Proč jezdit běžným osobákem do terénu?

Abelas » dan162 "Nemám dostupné porozumění, proč si někdy volíme cestu nepohodlím i v případě, kdy na to nemáme aparát, snášenlivost, výhodu atd."

Protože je v té volbě něco, co nám za to nepohodlí stojí. A tak je to v pořádku. Jestli to doopravdy stálo za to, ukáže vždy čas. Nikdo není prorokem.

Abelas » cimi "...týrané dítě, které se rozhodlo odložit vše co jí ubližuje a projít tím láskou..."

Velmi takové lidi obdivuji a chodím se k nim učit. Děkuji za knižní tip.

cimi » Abelas "V případě, že bylo pouto příliš silné, návrat k sobě do těla a dechu vyvolává velmi nepříjemný pocit podobný cravingu/bažení, což je pojem, který známe z adiktologie."

Abelas EDIT

Být v delším horizontu zpracováván a rozleptáván psychologickou pijavicí přináší do duševního života notorický sklon přehrávat si na vnitřním mentálním plátně film, který vtáhne a nenechá nic pro tady a teď. Zvnitřnělý a zcela nepravdivý imperativ, že je třeba svou existenci, jednání a bytí omluvit a obhájit, což rozpoutává vnitřní tribunál obhajob a obvinění postavený na mylném přesvedčení, že až jednou dám svému vinikovi šach mat, až vymyslím tu ultimátní obžalobu/obhajobu, která jej donutí učinit pokání a uvidět míru jeho provinění a amorálnosti, jinými slovy - která jej donutí se ZMĚNIT, bude už napořád bezpečno a dobře, získám nazpět svou důstojnost a celistvost. Bezpečno, dobře ani změna však nepřicházejí, důstojnost a celistvost se konají s každou interakcí čím dál méně a patologická vazba se ještě více posiluje, naopak ae vynořují pocity beznaděje, zášti a skutečně temná podlaží lidské psýché. V nejhorších případech nutkání k vraždě či sebevraždě.

Osvobození započne v momentě, kdy si postižený uvědomí, že tohle celé je účelově vštípená lež, předaná psychologická infekce, která v něm vytváří trhlinu, skrze kterou ochotně vydává sílu, která ve finále poslouží ke zpevnění pilíře, na kterém stojí falešná grandiózní osobnost někoho jiného. Je to uvědomění, že vůbec není třeba se obhajovat a vysvětlovat, že i tváří v tvář reálnému nátlaku, shazování a znehodnocování z druhé strany je možné zůstat lhostejný, tichý a klidný. Že to není jen možné, ale přímo nutné. Že infikovanou/zkompromitovanou část svého vnitřního prostoru (ať už jsou to vznešené představy o světě, nejčistší ideály, či nejkrásnější vzpomínky) musí přestat zachraňovat, ale konečně pustit a důstojně pohřbít.

Je důležité prohlédnout, že narcis si "odkládá" do své oběti palčivý vnitřní obsah, který neumí sám abreagovat a integrovat jako zdravý a emočně dospělý jedinec. Bude-li mu v tomto zamezeno obyčejnou usebraností, soustředěním a tichem (nutno procvičovat i v "závětří", kdykoli se vynoří nutkání přehrávat si vnitřní "film" či "tribunál" vrátit se vždy znovu a znovu k dechu a do těla - osvobozující je i to, že je to takhle "jednoduché"), palčivý obsah se vrátí zpět ke svému původci a dotyčného/ dotyčnou uškvaří. V případě, že bylo pouto příliš silné, návrat k sobě do těla a dechu vyvolává velmi nepříjemný pocit podobný cravingu/bažení, což je pojem, který známe z adiktologie. Tento pocit je bezpodmínečně nutné ustát v jeho nejsyrovější podobě, pak se pouto začne lámat.