Terapeutistický koutek - Diskuze a zkušenosti

Nabi* » Buddha/2 Tak s tím úplně souhlasím. Podle mě to takhle přesně je. A je dost možné, že to je taky jediný stav, kdy má člověk dostatek síly a výsledek může být z valné většiny, trvalý.

cimi » Nabi* Děkuji Naty

Nabi* Zrovna na mě vyskočilo video: "When you criticize your children, they dont stop loving you - they stop loving themselves."

"Když kritizuješ svoje dítě, nepřestane milovat tebe, přestane milovat sebe."

Takhle jednoduchá je odpověď na tvoje otázky: NEDOSTATEK SEBELÁSKY

Já osobně se můžu absolutně ztotožnit s tím, že sebeláska je alfou a omegou a táhne se mým životem jako červená nit.

Co člověk, to jiný způsob, který mu vyhovuje nejvíce, ale já jsem zjistila, že LÁSKAVOST VŮČI SOBĚ je ten největší lék. Nesnáším klišé :D a tohle jako klišé zní, ale prostě tohle je pro mě nejvíc. A ne ze vzdoru nebo z pomsty, ale z vnitřního klidu, pochopení vůči sobě a sebelásky.
Já jsem například i hodně upustila od toho, pořád se dopátrávat vzorců, protože mě to svádělo k tomu, že jsem spadala do pasti toho, že je se mnou něco špatně. A byla jsem z toho ještě víc na nervy. Vůbec nepopírám, že je to obraz vnitřního nastavení, ale empat se prostě musí dostat z křeččího kolečka posuzování. Protože jaký smysl má to, že se sice zbavíme narcisty, ale budeme dál neustále uvažovat nad tím, jak moc jsme "rozbití", jak "slabí" jsme a podobně? Sebereflexe je jedna věc, ale když je člověk nějaký způsobem s narcistou, je tady předpoklad, že to, co by se mohlo nazývat sebereflexe ve zdravém vztahu, to je zde toxický Nahlížení na sebe sama, který je na hony vzdálený zdravé sebehodnotě.
Podle mě jde i o míru rovnováhy mezi tím, že aktivně pracujeme na sobě a hledáme odpovědi a mezi přijetím sebe sama se vším. Se svým příběhem, s každou svou vlastností atd. Je to běh na dlouhou trať a já jsem si třeba dovolila rok jenom ležet (+ chodit do práce že jo :D), čumět na pozitivní a romantické seriály, dobře jíst, pít a dobře spát. A minimalizovat všechno, co by mě stresovalo. Nebyl to útěk, ale regenerace. Pak už jsem sama cítila, že je fajn zase zajít na nějaký seminář, přečíst knihu, meditovat a zase se posunout dál a aktivně se učit mít sebe ráda a taky dělat vůči tomu kroky a vystupovat pomalu z komfortní zóny.

Myslím, že na to, jak si s tím poradit, není jednoduchá odpověď. Jsou jen záchytné body pro každého jedince jako například přerušení kontaktu na nejnižší možnou míru, gray rock (velmi účinné). A určitě bych nepodceňovala dobrého psychoterapeuta s bohatou praxí a doporučením. Mě to velice pomohlo k seřazení myšlenek a pojmenování pocitů. Jedna z věcí, která mi byla velice nápomocná bylo i to, že jsem se dozvěděla, že jsem měla PTSD (Postraumatický stresový syndrom).... Jsou to všechno jen střípky, ale musím říct, že se mi vyplatilo zkombinovat "obyčejnou" psychoterapii s duchovním přístupem k věci.