Moneta (* 4.12.1985)
Žena
No ale Boschi, víš jak dobře se má žena nebo ženy takového "menežra".

Četla jsem zajímavý článek, zde pasáže, které mě nejvíc zaujaly. Zase pohled z druhé strany.
Dnes a denně jsme z různých stran informováni o tom, že existují značné rozdíly v odměňování mužů a žen za práci. Na tuto skutečnost upozorňují dlouhé roky feministky a s nimi spříznění politici a političky v rámci moderní „politické korektnosti". Dostupné produkty z dílny různých „gender studies" se většinou spokojí s konstatováním rozdílů mezi příjmy mužů a žen a blíže se o příčiny tohoto jevu nezajímají. Jim je totiž příčina zřejmá: jde o výsledek dlouhodobého utiskování žen ze strany „mužsky" organizované společnosti. Autor amerického bestselleru Warren Farrell se ve své knížce Why Men Earn More pokouší o hlubší pohled na příčiny rozdílů v odměňování příslušníků obou pohlaví za nejrůznější druhy práce. Výsledkem je zjištění, že zdaleka ne vždy a ve všem jsme svědky útisku žen. Do úvahy je třeba vzít např. odlišnou životní filozofii obou pohlaví či jejich odlišné postoje ve vztahu k pracovnímu nasazení. Pro naše feministky bude nepochybně překvapením, že autor této knížky byl opakovaně zvolen do výboru Národní organizace žen (NOW) v New York City.
Aby objasnil, jak je to s rozdíly v příjmech doopravdy, sestavil autor seznam celkem pětadvaceti důvodů, proč mají muži vyšší příjmy než ženy. Jednotlivé faktory pak ve své knížce poměrně podrobně rozebírá. Obě pohlaví se liší již ve volbě povolání. V nejméně oblíbených zaměstnáních je zřejmá převaha mužů nad ženami. Pokud žena hledá práci, pak dá přednost práci klidné, bezpečné, bez nepřízně počasí, emočně naplňující, takové, která nevyžaduje práci v noci a je blízko jejího bydliště. Takové práce však obvykle nepatří k těm nejlépe placeným.
Dalším faktorem je pracovní riziko. Čím nebezpečnější práce je, tím větší je i podíl mužů. Mezi oběťmi smrtelných úrazů na pracovišti je 92 % mužů. Zajímavé je, že v těch nejrizikovějších profesích jsou ženy, pokud v nich pracují, odměňovány mnohdy lépe než muži. Riskují však podstatně méně. Farrell uvádí zajímavé statistiky z válečných operací: ztráty mezi ženami jsou nižší, než odpovídalo jejich zastoupení v jednotkách. Nebezpečná povolání jsou tedy podstatně méně nebezpečná pro ženy než pro muže. Mezi světovými novináři je asi 38 % žen, přesto podíl žen mezi zabitými novináři činí jen asi 7 %. Notoricky známé je, jak ochranitelské postoje k ženám v praxi zafungovaly třeba při ztroskotání Titaniku, kdy se zachránilo podstatně více žen a dětí, než odpovídalo jejich zastoupení mezi pasažéry.
Vztahy mužů a žen podléhají i v postmoderní době různým stereotypům. Od mužů se např. očekává, že budou za svou partnerku v různých situacích platit. Ženy očekávají, že za ně bude placeno tím více a častěji, čím jsou atraktivnější. Společenská hierarchie dominovaná muži nezvýhodňuje muže na úkor žen, spíše naopak: je zde proto, aby muži častěji platili výdaje žen!
Pro specificky ženskou kvalitu - atraktivitu - má autor speciální pojmenování: „genetic celebrity". Atraktivní ženě stačí jen být a muži se o ni zajímají. Existují samozřejmě i muži s podobnou kvalitou, ale jen ženám stačí prostě být atraktivní („krásná"). Tato zřetelná atraktivita přináší ženám ne zcela transparentní příjmy. Už proto, že muži mají podvědomou tendenci ženám za atraktivitu platit. Ženy dostávají jako servírky vyšší spropitné. Jsou-li atraktivní a mladé, pak také různé dárky, květiny, pozornosti. Atraktivní ženy vydělávají více než muži i v právnických profesích. Muži ve vztahu k atraktivním ženám vykazují ochranitelské stereotypy. Nic podobného v obráceném gardu neexistuje. Obecně platí, že muži sice vydělají více peněz, ženy však častěji více peněz mají, utrácejí a také si jich déle užívají.

Snaha, aby žena ve všem napodobovala muže, je nesmyslná. Z ženy by tak vznikla jakási imitace muže. Ti, kdo stále vracejí do hry údajný „pay gap" mezi muži a ženami, zaujímají sexistické pozice. Muži nevydělávají v průměru více proto, aby vládli nad ženami a utiskovali je. Muži jsou připraveni leccos obětovat a někdy i zemřít proto, aby podporovali a chránili své ženy a děti. Feministky ve svých výzvách k afirmativním akcím zcela ignorují skutečnost, že muži umírají v průměru o sedm let dříve než ženy, že tvoří 95 % těch, kdo zemřou v důsledku pracovního úrazu, a že tvoří 85 % bezdomovců. Muži také páchají čtyřikrát více dokonaných sebevražd než ženy. Každá afirmativní akce by měla zohlednit i tyto skutečnosti.
Knížka je v záplavě různých soudobých „genderových" prací a feministických textů velmi příjemnou změnou. Evropská unie dnes zažívá kypění feministických sociálních tendencí, které se snaží zacházet se ženami jako s utlačovanou menšinou. Knížka Warrena Farrella ukazuje, že ani často uváděný a zdánlivě nezpochybnitelný argument nižších příjmů žen nelze bez hlubšího pohledu správně pochopit. Zejména jej nelze bez dalšího vydávat za projev mužského útlaku ve vztahu k ženám. Slabší (a početnější) polovina lidstva má své specificky ženské přednosti, které ji chrání před rolí utlačované oběti mužské dominance. Muži mají naopak k ženám a dětem postoje ochranitelské a sebeobětovací. Na tom by myslím nebylo správné mnoho měnit. Možná dobře míněné afirmativní akce ve vztahu k ženám mohou přinést společnosti více škody než užitku. Také proto, že uměle a překotně mění spontánně a dlouhodobě fungující vztahy mezi sexuálními rolemi. Jsou to přitom právě tyto vztahy, které i bez feministických extrémů a negativních emocí procházejí velikými změnami. Ony změny by však bylo vhodné spíše registrovat, monitorovat a analyzovat, než do nich začneme legislativně zasahovat.
