Nativita a dětství - Diskuze a zkušenosti

dan162 » Háňa* ok.

Háňa* » dan162 Tak ho zatím násilně nevytahuj, jen ho přestaň "zahrazovat" a utěsňovat jinými věcmi. Třeba, když bude mít kolem sebe dost prostoru, padne a vysype se sám. A pak budeš mít možnost v něm udělat inventuru, nebude ti nic překážet, aby ses k němu dostal.

dan162 » Háňa* Chtělo by to vytáhnout, zatím nevím jak, už dlouho nepláču, natož když nevím nad čím a je to trvalé.

Naproti tomu soucit si takhle pořeším, chvíli je a chvíli není, to lze zmapovat.

Obavu nemáš, protože přijímáš vše, co může přijít. Navíc s důvěrou, že tím projdeš skrz. Maximálně zvoneček s sebou, ok.

Háňa* » dan162 Asi proto ji nemám - tu obavu. Je to tak slabá emoce, že to ani nestojí za to. To už si radši počkám a rovnou se poseru strachy, až na mě poběží. Když to muší bejt, ať to má alespoň grády .. A třeba mi to nakonec zachrání život, páč ho na mě přejde chuť, když budu kontaminovaná

S tím soucitem ... je to vlastně pro tebe dobré, protože se můžeš do sebe taknějak podívat prostřednictvím toho druhého - a přijít na to, kde máš ten problém ty - a zpracovat si ho.

To s těmi holkami byl trochu vtip, ikdyž to není ojedinělé. Prostě, když jsou smutné, tak pláčou. Vypláčou se a ono to přejde. Ale to jsou takové ty krátkodobé splínky.
Pokud máš někde pytel smutku, chtělo byho to vytáhnout ven, otevřít a podívat se, čím je to vlastně naplněný. Třeba už ty věci dávno nejsou aktuální a daly by se odložit, ale to nezjistíš, dokud ho nevytáhneš a neprozkoumáš. Možná tě tíží úplně zbytečně.

dan162 » Háňa* Soucit, ano přesně, tak to je. Mapuju kdy se probouzí, tady docela často. Ani tak ne při , spíš nějaká emoční bezmoc či co.

Obavy -chtěl jsem spíš ukázat rozdíl mezi obavou a strachem z medvěda. Když vystartuje, tak obava je nějak slabá emoce.

Smutek - jsem rád, že vůbec vnímám, že tam něco je, nějaké závaží staré desítky let, možná celý pytel.

Cože ? Holky se smutkem neznámé příčiny ? Aha možná myslíš když v rámci cyklu něco vyplave a není zřetelné co ?

Háňa* » dan162 Aha. Zřejmě tedy když soucítíš, vtáhne tě to, protože zároveň možná soucítíš i sebou - nějak si tu situaci ztotožníš s nějakou svojí, nedoprožitou a doprožíváš si ji ve společnosti "stejně postiženého" - to je možné. Takže tě vlastně nevtáhlo to jeho, ale to jeho probudilo to tvoje.

Co se týká obav, kdo kde chodí touto dobou, to vůbec nemám - dřív jsem občas taky vymýšlela scénáře, ale s tím jsem přestala už dávno. Zjistila jsem, že je to zbytečnost. I kdybych si vypočítala, že na 99% medvěda nepotkám, stejně to není jisté. Kdybych šla v Tatrách na túru, vezmu si prostě zvoneček, jako součást kápézetky. Ale obavu předem bych necítila. To až v okamžiku, kdy bych ho uviděla, jak se na mě chystá vystartovat.
Dešifrovaný smutek . V tom máme my, holky, často jasno.
Otázka: Proč jsi smutná ? Odpověď PROTOŽE PROTÓÓÓ, béééééé - to nám stačí

Nepříjemný druh smutku, a velmi častý, ale mívají lidi z toho, když se druzí chovají jinak, než oni by chtěli. To je ale jen sebelítost z toho, že druzí neskáčou, jak oni pískají. A to je kalamitní stav, to je potřeba si přiznat, pojmenovat a odbourat.

dan162 » Háňa* Tuhle pozici ve středu, abych soucit neprožíval, zatím nemám. Oslovuje mi to něco ve mne, podobně jako další emoce. Byly rozumem dost potlačené, bagatelizované, rozplétám to, nerozumím si příliš. Obavy vyskakují často, ale ty nechávám proběhnout. Které nemají oporu v realitě, tak odezní samy. A zbytek prostě přijmu v nejčernější možné variantě a je klid, dopadne to stejně dobře. Smutek ještě nemám dešifrovaný, ani tak abych ho mohl uchopit, neuvědomuju si ho, ani jsem o něm donedávna vůbec nevěděl, je se mnou asi dlooouho.

Při boji s medvědem je otázka, zda ti zbyde nějaký prostor na něco jiného než děs a boj/útěk, obava je taková slabá, to spíš plánuješ v Tatrách túru a přemýšlíš, zda po tomhle chodníku v tuhle hodinu a nějakém počtu lidí za hodinu chodí medvěd.

Háňa* » dan162 Jo, to jo taky často s někým soucítím. Akorát, že při tom netrpím. Prostě sou cítím - jsem přítomna jeho pocitu a rozumím mu. Popšípšám, pobudu, případně vyslechnu nebo se vyjádřím, když se to chce, ale nepřebírám.
Smutek na mě občas taky padne, na koho ne.
Ale obavy ... to asi ne, pokud mě okolnosti nedonutí třeba bojovat s medvědem - to bych asi obavy měla. Ovšem, jestli by mi v tom boji zrovna obavy pomohly, to si nejsem jista - strach spíš paralyzuje.

A ty cítíš smutek jen tak nebo z něčeho ?

dan162 » Háňa* To je pěkné! U mne nejčastější asi je soucit , smutek nebo obava , však mám na čem pracovat

Háňa* » Loreena Mckennitt Dítě ví, kdo je.
Ale možná se může naučit chovat poníženě, aby autoritu uspokojilo, a mělo na chvíli klid.

Háňa* » dan162 No ... nejčastějším projevem emocí jsou u mě nohy na stole, a .
A někdy taky

dan162 » Háňa*

Háňa* » dan162 To je možné. Já je záměrně nezakrývám, to ne. Ale jejich projev možná kdekdo přehlédne, protože není moc výrazný. Nemám takové ty výtrysky emocí typu skákání radostí nebo tleskání ručičkami. Ve skutečnosti v sobě cítím velkou radost podobně jako hlazení, objetí - krásný vnitřní stav. Nic neexploduje, naopak, vše je v klidu, tichu a kráse. Když tleskám ručičkami a skáču, je to spíš ve srandě u nepodstatných věcí - prostě taková šaškárnička, když je veselo. Dělám to celkem často, protože jsem komedie stará, ale kdo mě zná, ví přesně, oč jde, takže nikoho neklamu.
Prostě, když jsem šťastná, tak jsem zticha a prožívám si blaženě ten stav.
Potom umím být chvílemi ještě nasraná, ale to se pozná snadno, při tom nikdo netápe
Taky smutná, ale při tom jsem sama - o svůj smutek se podělím s málokým.
A vysloveně nešťastná nebývám.
Takže jsem vlastně docela jednoduchá

dan162 » Háňa* Já taky nevím, jestli se odtahuješ, neznáme se osobně, tady na mne tak nepůsobíš. U mne je rozdíl mezi emocemi naživo a přes písmenka, tady je to bohatší.

Možná že jde o to, že Měsíc v Raku při strachu ze zranění nemá potřebu předčasně ukazovat své pocity, natož aby je statečně ukazoval průběžně. Pro okolí pak mohou být viditelné až jednáním.

Háňa* » dan162 Aha, tak kolega s Měsícem v Raku. Prima
Já nevím, jestli se odtahuji - obecně. Tedy vím, neodtahuji. Naopak, prožívám city hodně hluboce. Ale ostatní občas ten dojem mají.
Už kolikrát jsem od lidí slyšela: "Ty mě k sobě vůbec nepustíš". Měli ten dojem, ale přitom pro mě to byli nejbližší. Nevím, co chtěli, abych dělala, abych "je k sobě pustila". Přes hloubku svých citů občas na někoho působím rezervovaně, na někoho chladně, na někoho tvrdě ... a přitom nejsem ani jedno z toho. Špatně ve mně čtou, ale proč, to nevím.
Nevím, že bych se nějak odtahovala nebo něco. Dnes jsem ve stavu, kdy se nemám čeho bát, takže není ani důvod.

Háňa* » dan162 Ono asi stačilo říct dobře, tak ne, dát je někam bokem a hodit je do těch kamen večer, až budu spát. Já zase na nich nějak nelpěla, že bych je druhý den hledala. Bolestivý byl pro mě ten okamžik - vidět přímo to hození do kamen.
A hlavně dodnes vidím to gusto, jaké máma měla v očích - ten záměr zranit. To byl pohled úchyla, bez přehánění.

dan162 » Háňa* Proto to popisuju - problém je to až ve chvíli toho rozhodnutí, kdy se odtahuji, nedůvěřuji, to je moje aktivita, můj strach z opakování zranění. Já se odtahuji. A když to vydrží jako princip vztahu k okolí do dneška. Ne když tou bolestí projdu, vnímám ji jako špatnou a nenesu si nedůvěru, třeba strach z intimity.

Staré bačkůrky objektivně vzato křusky jsou, i když citově jde o nejlepší výrobek v dějinách lidstva a kamarád v jednom, mám taky Měsíc v Raku, tak to znám. Běda kdo by mi na ně sáhnul. Když jsem stál před stejným problémem u svých dětí, ano emoční vazba k rozpadajícím se botičkám, tričkům a tak - holt nějakou dobu fungovalo nové a staré vedle sebe, jen do města byl zákaz si brát tričko se třemi dírami, a když už milované tričko nešlo přetáhnout přes hlavu, bylo úplně vyhráno.

Háňa* » dan162 To ne, to nebylo rozhodnutí, rozhodnutí je v hlavě a má nějaké důvody.
Tohle tak sice zní, jinak by se to nedalo popsat, ale jako tříletá jsem si to nezdůvodňovala, jen jsem byla v šoku. Že máma udělala věc, o které věděla, že mě zraní - jen tak, naschvál. To dělaly děti ve školce, ale od mámy jsem to nečekala.
Mám svoji mámu ráda, nechovám k ní žádnou zášť. Ale zraněná bych k ní nešla, jedině, když jsem "v kondici". Nemám k ní prostě tu důvěru, takovou tu "máma to s tebou vždycky myslí dobře" - tu jsem definitivně ztratila. Ona to tehdy se mnou dobře prostě nemyslela - chtěla mě zranit. Brát si za soupeče tříleté dítě, je špína, prostě. Možná bych ji dnes mohla obnovit, asi bych s tím neměla problém, ale dneska už ji nepotřebuji (tu bezmeznou dětskou důvěru v matku), narozdíl od doby, kdy mi byly tři - to je člověk v podstě rukojmí rodičů a je blbé, když jim nevěří.
No dovóóól, moje bačkůrky nejsou žádné staré křusky !!!!!

Ale jinak dobrý, vlastně mi ještě nikdo horoskop nerozebíral - klidně pokračuj, jestli tě to baví. Ano, necítím, že by moje dětství bylo nějak problematické, jen pár příhod, jak píšeš. Osobně vnímám jako důležitou jen tuto jednu. Asi proto, že v těch dalších už nebyl ten moment překvapení.
Hlavně asi proto, že velmi brzy jsem začala vnímat, že ta zraněná je hlavně ona, jinak by takové věci nepotřebovala dělat, takže se mě nedotýkaly.

dan162 » Háňa* Ano, tak vypadá problém, jde o ono "tím u mne člověk končí", jako rozhodnutí, nepřijetí tehdejší bolesti, a dnešní problém je to v tom případě, kdy tato nedůvěra vydržela dodnes.

Měsíc v Raku miluje staré křusky, Jupiter kvadrátem do Slunce řekne že nové není dobré a když rodič místo lásky použije svůj strach (zoceluji z důvodu, že se něčeho jako rodič bojím), je blbá příhoda na světě.

Jenže když se dívám na tvůj horoskop, tak tam nevidím takové aspekty, které by mluvily o celém problémovém dětství. Jednotlivé blbé příhody, to už klidně.

Háňa* » dan162 Tak to mám!
Když mi byly asi 3 roky, máma, když mi koupila nové bačkory, ty staré před mýma očima hodila do kamen, i když jsem ji prosila, aby to nedělala, že je mám ráda.
Trauma z dětství - a je to tu - konečně taky něco mám
Dneska už tomu rozumím. Souviselo to s tou hlavou. Byly věci, ke kterým mě prostě nedotlačila, i kdyby se rozkrájela, tak tedy, aby sama sobě dokázala, že má nade mnou převahu, zneužila své fyzické síly.
Když nemohla docílit, abych já dělala, co ona chce, musela alespoň ona udělat, co já nechci.
Nezlobím se na ni. Ale v tu chvíli se jí skutečně povedlo mě zranit. Tak snad ji to uspokojilo, asi to potřebovala.
Sama sobě "dokázala", že má převahu, ale v mých očích se degradovala, to si asi nikdy neuvědomila. Už nikdy, od té doby, jsem k ní necítila skutečnou úctu. Zranit někoho záměrně, když nemusí - jen tak, pro svoje uspokojení, je špinavost. Ono stačí, že člověk občas někoho zraní nevědomky - to se stát může. Ale cíleně ? To ne, tím u mě člověk končí.

dan162 » Háňa* Problém vzniklý v dětství je nějaká situace, která je dodnes emočně citlivá, nebo jde o nějaké rozhodnutí, které vydrželo dodnes, nebo jde o zakořeněný zvyk nebo vyhýbání se. Umělé bariéry v sobě. Naučené.

Zaujalo mne to, že když někdo přijde s nějakým problémem, který se mu táhne od dětství, a má na rodiče pifku, které se ne a ne zbavit, tak často najdu v jeho horoskopu nějaký aspekt, třeba vliv Saturna, Měsíc ovlivněný opozicí osudových planet...

Háňa* Musela jsem to přečíst 3x
První, čemu nerozumím je, co je to ten PROBLÉM v dětství.
Že je někdo svéhlavý, za problém nepovažuji. Lidem roste hlava a je prima, že má každý svou. Jednak mu neprší do krku a druhak má asi nějaký účel - používat ji.

Ano, s mojí svéhlavostí měli moji rodiče problém. Ale ten se netýkal ani mě, ani mé hlavy, ten se týkal jejich vyrobené mylné představy, že moje hlava je snad jen nějaký šperk, vyvažovací část, abych udržela rovnováhu, nebo tak něco.
Ano, měli problém, než pochopili, že se mýlili. Že jsem se narodila se svojí hlavou proto, abych ji používala.
Od té chvíle, kdy si svůj omyl uvědomili, bylo po problému.
Uvědomili si to velmi brzy, protože jednak jsou poměrně důvtipní a jednak po vyzkoušení všech možností, jak mě mé hlavy zbavit, nezaznamenali úspěch. Možná jim došlo i to, že je to pro ně nevýhodné, zbytečně plýtvat svojí energií, ale to už spekuluji.

Prostě pochopili a tím se svého problému s mým dětstvím zbavili.
Od té doby u nás probíhalo to, čemu se obecně říká mezigenerační spory, stylem:
"Hrosoxzdmenyh, keihshene kkkd trmswzeržr gi !! No, ale proč se snažím, ty si to stejně uděláš po svém"