Kdysi dávno, v dobách před mnoha sty lety, v malé chaloupce, uprostřed lesa, žil mladý dřevorubec se svou krásnou a hodnou ženou, která byla pro něj nejdůležitějším člověkem na světě. I přes jejich velkou chudobu, žili spolu šťastně, leč k úplnému štěstí jim chyběl potomek, který by byl důkazem jejich velké lásky. Ubíhaly roky a děťátko nepřicházelo. Žena si vyčítala, že svému milovanému muži nemůže dát, po čem prahne, ale muž ji utěšoval, že ona je pro něj vším a že děkuje Bohu za to, že ji každý den může vzít do náruče a těšit se z její přítomnosti. Ona však viděla na jeho tváři smutek z toho, že nemůže přivinout své dítko ke svému srdci. I vydala se za starou babkou kořenářkou, snad pro radu, snad pro zázračnou bylinku, která by ji k děťátku pomohla. V přístřeší, kde stará žena žila bylo velmi nevlídno a nečisto, všude samé usušené rostliny, vařící se bublající lektvary, jejíchž vůně prostupovala celým obydlím. I přes velký strach, žena vstoupila a svou prosbu stařence sdělila. Ta se zasmála a řekla, že ji její velké přání splní, ale to jen pod podmínkou, že ji dá svoji krásu, tu kterou na ni její manžel tolik miloval...Co bylo dál? Těším se na pokračování.
Zitto
» váha
"Na to nemůžu přistoupit", řekla žena, "nejsem krásná kvůli sobě, ale abych působila radost svému muži. Neobchoduji se svou krásou ani se svou duší jako ty, babo. Ale o děťátko moc stojím. Půjčím ti svou krásnou tvář na den a noc, ale nic víc. Nedostaneš nic z mého srdce a nesmíš mít mou krásu ani o hodinu déle. Pak se krása vrátí ke mně a počnu miminko." "Jak jsi hloupá a naivní", zasmála se babice, "přijímám tvůj návrh. Den a noc mi bohatě stačí na to, abych tvého muže získala. Stane se to v den úplňku. Do té doby si ještě v klidu užívej svojí lásky, ha ha ha."