Sosna zvlčelý (* 4.1.1979)
Muž
Já už jsem se nechtěl sem vracet, ale napadlo mne jedno prosté vysvětlení k některým věcem, jež se zde psaly, ke konfrontacím, zda do Vesmíru šťourat, nebo ne, jestli se nám lidem to vůbec vyplatí...?
Když mi bylo 16 let, dostal jsem se poprvé na skutečný koncert vážné hudby. To předtím nepočítám, ty nemělo úroveň. Ale tady to byla filharmonie v Rudolfinu. Uchvátilo mne to. Bylo to slavnostní a překrásné. Můj obdiv narůstal s každým tónem a já si nedokázal do té doby představit, že by mne to mohlo tak chytit za srdce. Odcházel jsem šťastný, nabitý energií... Od té doby miluji vážnou hudbu, ale vím, že naplno si ji lze vychutnat pouze naživo. Když opravdu cítíte ty vibrace nesoucí se z jednotlivých nástrojů. Rozhodně ne pouštět si to někde na CD, to není ono. Už pro tu atmosféru.
Pochopitelně tam byli spolužáci, kterým to neřeklo nic. Ani tehdy, ani nikdy potom... Na každého to působí jinak. Oni zase měli své.
Když sleduji fotografie z různých koutů Vesmíru, nebo i jen Sluneční soustavy, čtu o objevech v tomto směru, fascinuje mě to úplně stejně, jako hudba. A cítím dokonce tytéž pocity štěstí.
Všimněte si, že ani v jednom případě nejsem toho hlavní součástí. Nehraji na hudební nástroj, na hvězdy koukám převážně jen očima. Přesto je můj duch povznesen a já šťasten. Nejen umění povznáší lidského ducha a že to má být jeho hlavní smysl, ale i věda toto dokáže. Proto omezovat zkoumání Vesmíru PRO MNE znamená totéž, jako zakázat hudbu. Pak můžeme zakázat smích, radost, emoce... A no, stojí to i za ty vysoké náklady toto provozovat.
Respektuji, že někdo to takto nemá, nevnímá. Já bych však rozhodně nezakazoval (neomezoval), co naplňuje zase jeho.
Uf!
