Malá úvaha-štěstí musíte uždibovat po kouscích - Diskuze a zkušenosti

Tyna_Tynka » Nuna Jo, v tom to jistě může být, to máš pravdu.
Taky mi přijde, že hodně lidí ten první stupeň úplně přeskočí a začíná tím druhým. A nakonec dosáhnout toho prvního stupně je umění. Možná tam je to jediné "pravé" štěstí. Něco jako nekonečno - nekonečno na druhou je pořád nekonečno.
Není štěstí na druhou nakonec zase štěstí?

Nuna » Tyna_Tynka Napadlo mě přísloví: "Sdělená bolest - poloviční bolest, sdělená radost - dvojnásobná radost" To by sedlo.
Štěstí je vždy umocněno,můžeme li ho sdílet s někým. Takže dost možná jsou to vlastně dva stupně. První přijde ve chvíli,kdy já si koupím tu novou knížku a druhý ve chvíli,kdy se o radost mohu s někým podělit. Kdo si zvykl na ten druhý stupeň, při tom prvním bude mít vždycky pocit,že je o něco ošizen. Že to je málo,že chce víc.

Tyna_Tynka » Nuna No tak teď mě napadlo, že vlastně dokázat být šťastný jen tak sám v sobě, nezávisle na partnerovi, dětech, rodině, nezávisle na nikom jiném, je také takový druh umění...

player » Nuna Tak samozřejmě.Vždyť to tam píšu.o štěstí je třeba se podělit a vždycky je výměna pocitů to krásné.Ale-mince má 2 strany.

Nuna Štěstí?
..když mám odpovědět v návaznosti na ten můj elaborát,tak štěstí je pro mě stav,ve kterém se mohu nacházet pouze v přitomnosti / nebo minimálně jsoucnosti/ někoho druhého. Podotýkám,že budu mluvit za sebe a netvrdím,že to tak je obecně a že to tak musí mít všichni.
Když mám svojí půlku duše,člověka blízkého,milovaného,někoho,komu na mě záleží a mě záleží na něm, někoho s kým ráno vstávám a s kým večer usínám,prostě někoho,s kým cítím lásku a souznění, tak jsem štastná.
A v tuhle chvíli nepotřebuju žádné hmotné statky, žádné hromady peněz,nepotřebuji vlastně nic. Zní to jako klišé,tak se to pokusím ještě vysvětlit.
Je tu plno lidí,kteří jsou sami. Svojí samotou se trápí,vadí jim,litují se,nebo si na ni zvykli a snaží se na ní najít to dobré. Snaží se žít sami se sebou, učit se mít se rádi,užívat si svobody, nezávislosti atd. a my je v tom velmi vehementně podporujeme. Je to dobré,je to správné, je to správné ve chvíli,kdy si řekneme " Radši ať děláme cokoliv, jen abychom neseděli doma a neplakali,že jsme sami" Nakonec se dostaneme do fáze,kdy vykřikneme " Jsem ráda,že jsem sama - sám!"
A v tuhle chvíli jsme v háji.

Řekni Plájo... že se Ti daleko líp hraje, zpívá, usíná,směje se, jí,pije, dejchá,když máš někoho,koho máš rád. Všechny ty běžné maličkosti,které v té samotě používáme jako náhražky, najednou mají lepší zvuk ne?
Já jsem vášnivá čtenářka. Vždycky mě kniha naplnila uspokojením a štěstím. Seděla jsem si schoulená někde v křesle a četla,třeba celý večer,zatímco milovaný člověk si na druhém konci místnosti dělal taky něco svého. To je láska a to je štěstí. Dneska si knihu koupím. Už v obchodě z ní mám radost, krásně voní a láká mě ji otevřít a číst za chůze na ulici. Ale přinesu ji domů a nemám se o radost z ní s kým podělit. Mám v podvědomí zažito,že s knihou mi vždycky bylo dobře ,ale najednou zjištuju,že za to nemohla kniha samotná,ale to,že jsem četla v době,kdy jsem byla štastná. Dneska tam chybí ten člověk na druhém konci cimry a kniha je vlastně náhražka. Všechno jsou to náhražky. Všechny ty věci,které si kupujeme a vše to,co děláme,protože si myslíme,že nás to učiní štastnými a spokojenými.

Zamotala jsem se do toho?
Doufám,že moc ne.
Dneska mám nějakou filozofickou bo co.