Diskuze, Diskuzní fórum

WOAM » majousek Přihazuju i svou trošku do mlýna... vypadá to nejdřív jako povídka, skoro náladou podobná té majouskově, ale... no však si to přečtěte a zkuste si potrápit hlavinky sami, jakým žánrem to tak oškatulkovat...


CVAK

Odbila půlnoc. Pomerančová půlnoc plná ohryzané tmy, zacvaknutých zámků a zatažených záclon. Půlnoc, co buší do oken a lepí nám do temných koutů ošklivé obličeje.
Nechce abychom zapomněli.

Dnes je slunovrat.

Živote, ty hlupáku, komu ses to DAL....? Jako bych se ptala stolů a židlí a jejich zpřelámaných nohou, které mi brání ve výhledu. Otevření dveří, okno, zaťukání.
Kapající voda.

Já tam nejdu.

Kap, kap, kvap, kvaaaap, kuuaaaaaaaapp...

Cvak.

Nemám ráda vteřinovky. Vždycky mě to jako malou děsilo. Ne ručičky hodin, tenké jako pavoučí nožky, kdepak. Snad ani ta ozubená kolečka...
...ozubená.......?

Cvak.

Vrací se to. Hlasy v mojí hlavě a tiché "pššššt" za pravou lopatkou. Zavanutí větru v zabedněném pokoji... rozhlédla jsem se.
Zase nic. ............ Možná že jen blouzním.

Konečně jsem se postavila. Dveře se sice nehnou, ale sem tam jako bych slyšela zaklepání. Vždycky. Pětkrát za sebou jako kdyby mi něco odpočítávali. Kdyby alespoň nebylo ve dveřích sklo a já neviděla téměř skrz. Ale aspoň za to zamlžení - díky Bohu!

Jako by mi nestačila vlastní záclona.

A vůbec měla jsem jít spát dřív a ne tu pak vyčerpáním usnout na podlaze. Zavřela jsem oči a zkřehlýma rukama se zapřela o desku stolu. Jde to všechno tak nějak ztuha. V tomhle, TOMHLE momentě, se zavřenýma očima, to člověk už i cítí... ty prsty, chladné tak tak na pokojovou teplotu, tuhé jako kost a chatrné jak prach. Prsty se strašnou chutí držet, s šíleneckou potřebou svírat, drtit a rozdrtit.
Sssssápat sssse.

Cvak.

Ty zavřený oči stejnak nevydržej dlouho a desetkrát silněji než obvykle cítím i záchvěv na tričku. Dech. CIZÍ dech. Tak trochu. Otočím se a šlehnu pohledem proč to. A nic. Koberec. "Ha ha ha." to jsme se zase pobavili jak tu tancuju jen tak, sama a pro nic za nic. V noci, kdy je všude vidět, protože na ulici zapomněli zhasnout.
....blbci.
"Ha ha ha." vrátí mi to pokoj.

Už se nesměju.

Co třeba si sednout? Postel? Tak...asi? Aspoň můžu vždycky rozsvítit. Tisknouc se ke stěně se hrabu pod peřinu.
Vždyť je léto...!

Vždyť je to jedno.

S rukou na vypínači se rozhlížím po pokoji.
A co jako čekám? Bílou Paní, nebo Dobbyho? Prostěradlo s dírama? A netopýří křídla a záclonu a lítající flašku nebo, nebo.... já už nevím.
"Sssss...." za... za mými zády? Cože? Lopatka?

Cvak.

Lampička zablikala, zhasla a začala syčet. Zase odešla žárovka.
Ssssss...

WOAM » --Kristýnenka--PipinQa-- Heleď, času dost, času doooost.

WOAM » Najdise.cz Já bych to takhle skepticky neviděla. Jednou jsem měla tu čest zažít vztah přes internet... pravda, vydržel dalo by se psát "jen" čtyři měsíce a viděli jsme se jedinkrát v životě, ale u nás to skončilo kvůli dálce a neschopnosti se vídat častěji než za půl roku. (nebyl to čech) Každý vztah stojí na něčem jiném a ne každý na osobním kontaktu. (U mě se to zlomilo až po tom vidění se, kdy mě překvapila jinakost reality a internetu.)
Možná se to bude zdát zvláštní, ale pokud prochází přirozeně vztah krom slov i přes pohled, vzájemné chování (i jen ohleduplnost) a dotek, přes internet tyhle věci mohou jakkoli chybět, ale jiné jsou tam naopak lepší. Rozhodně to není pro vztah jednoznačně "chudší", jak si hodně lidí představuje. Těžko mluvit o výhodách a nevýhodách, internet je v tomhle ohledu s realitou asi nesrovnatelný. My vystavěli ten vztah vlastně na naší oboustranně silné fantazii a důvěře. A mělo to i výhody! Mohli jsme spolu být kdekoli v jakoukoli dobu, bez ohledu na to, jak moc to třeba bylo povolené, nebo i reálné. Stačilo si psát, skvěle si vzájemně rozumět v psaném projevu, představit si to a reagovat, jako bychom v té situaci byli. Uvěří se snadno. A pak člověk chodí po ulici, spojuje si s takovýmihle "zážitky" všecka možná známá i neznámá místa a vytváří si regulérní vzpomínky. Ve mně ty věci zůstaly dodnes. Vzpomínky na něco, co nebylo nikde než na obrazovce a v našich hlavách. A šlo to. V tu dobu to byl pro mě vůbec nejsilnější vztah. Překvapím vás, když budu tvrdit, že i hormony fungovaly na obou stranách jen díky naší čiré fantazii? Přesto tam byly. Jen to fungovalo zhruba tak, jako by člověk miloval hrdinu ze své oblíbené knížky a ten mu na to odpovídal.
Na druhou stranu ne každý vztah je choulostivý na ten rozdíl mezi neosobním a osobním setkáním. S jedním úžasným člověkem jsem se poznala přes internet, stali jsme se dost blízkými přáteli, a když jsme se pak viděli, chovali jsme se k sobě jako bychom se už dávno znali, v podstatě stejně, i když jsme se na počátku trochu oťukávali (to mohlo trvat maximálně hodinku). Žádný rozdíl v tom nebyl, krom toho, že jsme se mohli i vzájemně vidět, slyšet a dotknout.
Ono taky bude záležet na tom, jak vztah přes internet funguje. Jestli na pravdivých neslaných nemastných informacích, na společných útěcích od normálního světa,na společném projektu nebo svěřování se, pomoci...? Myslím, že to každopádně jde. Jen k tomu internetu člověk musí přistupovat jako kdyby to byla pustá realita (což je zase o důvěře a na internetu i trochu risk), jinak ten šok z osobního setkání asi může celým tím vztahem dost hodně otřást. (Popřípadě najít někoho, kdo má tak podobné chápání těchhle médií jako já sama, že vím, že se pak zachová stejně jako já a nebude to šok - snad.)
Nu, každopádně hodně štěstí! Já osobně vám fandím.

WOAM » Najdise.cz Nechci říkat jednoznačně ano a jednoznačně ne, ale tohle mě nutí reagovat. V životě jsem se nedívala na jediný horor (když nepočítám pár etap z mně známých lidských osudů, které by se tak nazvat daly a se kterými jsem se tváří v tvář setkala - to je ale jiná kapitola) ani jsem nikdy úmyslně nevyvolávala duchy, dokonce jsem k tomu zůstávala poměrně dlouho odtažitá a nedůvěřivá (což je asi zpočátku normální, pokud má člověk soudnost a nejdřív o věcech nějakou dobu popřemýšlí, než jim sám uvěří), ba dokonce jsem nikdy ani neovládala (ani se nesnažila ovládat) byť i jen jedinou duchařskou praktiku nebo rituál.
Bohužel? Bohudík? ...si mě to našlo samo. S podobnými bytostmi (ale nevím, jestli jsou to vyloženě "duchové") jsem se v životě setkala mnohokrát a ne vždycky to byla taková "sranda", jak si představuješ - ostatně asi i ta holčina, která sem hodila tu prvotní diskutovanou výzvu. Samozřejmě že při prvním kontaktu jsem to (ještě jako docela malá - asi desetiletá) sváděla na svou přílišnou fantazii a snažila jsem se to jen vystrnadit z mysli jinou myšlenkou...což se mi nepovedlo. (A to by asi mělo, pokud to byly skutečně moje výmysly, nadto nepříjemné...ne?) ale to byly začátky. Časem, když se mi to v různých podobách začalo vracet (naléhavě opakovaná slova a věty cizím hlasem v mojí hlavě /bez mně známého kontextu/, tváře před očima, hmotné stíny, které při bílém dni nic nemohlo vrhat a přesto tam byly, rozhoupaná záclona, původcem jejíhož pohybu byl nejspíš ten "průvan" v absolutně ZABEDNĚNÉM pokoji, zvláštní záblesky, které jsem viděla jen já a nikdo jiný, náhlé a bezdůvodné emoce, co se do mě vkradly se strachem a mrazem, bílé oči ve tmě...), jsem pochopila, že to asi nebude jen tak a že nestačí to plašit, ani to myšlenkama zkoušet přebíjet, ani na to úplně zapomenout a vůbec o tom nepřemýšlet. Prostě se to vracelo nezávisle na mé mysli a já začala mít ne respekt, ale strach. Nevím, na kolik to pak mohlo být ovlivněné psychikou, ale jisté je, že se mi to stupňovalo, až ze zhruba měsíčních intervalů těch setkání byly jen týdny a pak už se mi to dělo každý den, pokaždé silněji. Zkoušela jsem všecko možné, jít s tím do kontaktu, odvrhnout to a zapřít možnou existenci čehokoli - a to, co přišlo, byl jeden z mých nejhorších zážitků do té doby, schovat se před tím (směšný), modlit se (a nejsem věřící!)... nic.
A pak to najednou, když už jsem těm děsům skoro až přivykla, přestalo v tom nejvyšším bodě. Prostě už nic. Zmizelo to. A co já k tomu? Žádná radost z "vysvobození", ale podezření a další strach. Nejprve. Ale po asi dvou měsících jsem přišla na to, že mi to chybí zrovna tak, jako by to byla součást mě (a neříkám, že není)...což je... zvláštní. Vzhledem k tomu, jak moc jsem se tomu stranila a jak jsem se bála. Když se mi to od té doby dělo, vždycky to bylo jen zřídka. Vlastně během té doby jsem si řekla, že to budu respektovat do té míry, do jaké to neovlivní můj reálný život, a sžila jsem se s tím.

Tohle jsou ale opravdu maličkosti oproti tomu, co se mi stalo letos před pár mésíci... tam už nehrály roli moje "představy", obrázky před očima, ani tajené našeptávání. Nebudu se rozkřikovat s důvodem vzniku té události, ale skrze svou blízkou kamarádku jsem se nějak duševně napojila na člověka, který je (už strašně dlouho) jakoby něčím/někým? posedlý. Něco jako zlý duch, skutečná "černá magie", ne horory z televize.(Toho člověka osobně neznám.) K téhle jeho části jsem zaujala dost nevybíravý postoj a chtěla jsem to nějak svou myslí ovlivnit a pokud možno oslabit. Ještě jsem to ani nezačala pořádně dělat a snažit se o to, když se mi stala dost podivná příhoda:
V tu chvíli, co jsem se rozloučila s tou mou zmiňovanou kamarádkou (se kterou jsem o tom mluvila) a každá jsme šly svou cestou, jsem dostala do pravé části krku křeč. Vlastně to byly spíš jen napjaté svaly, nic víc. Neřešila jsem to, před pár týdny jsem ošklivě spadla ze schodů a něco si provedla s páteří, takže jsem kontrakci svalů sváděla na ten pád. Nicméně když jsem se vracela z města tramvají domů, najednou se krk sevřel úplně, nemohla jsem dýchat, srdce mi začalo tepat neuvěřitelně rychle, svaly na celém těle mi slábly. Bylo to jako by mě někdo škrtil. Netrvalo to dlouho, asi jen pět vteřin, ale jako varování to bylo až moc názorné. Křeč mi pak ještě zůstala a když jsem se před usnutím uklidňovala tím, že se z toho vyspím, nemohla jsem tušit, že další den se mi jen ten tlak jen tak mimochodem přesune na opačnou stranu krku a tam si bude lebedit ještě celý den...(normálně jsem se z toho vdycky vyspala a měla jsem pokoj). ...
Krom téhle příhody se mi v tom období ještě "podařilo" neustát alergickou reakci natolik, že mě málem ze školy odváželi satnitou, několikrát málem vběhnout pod auto a podobně.

No, já to asi nechám otevřený a nebudu generlizovat žádné závěry. Nemám nic víc, než tyhle ilustrační útržky vzpomínek a nechám tě radši, ať si názor uděláš sám. Já tomu rozumím ještě pořád příliš málo k tomu, abych mohla dělat závěry. Hezký den!

A holko - ? ...! Duchové NEjsou na hraní.

WOAM » Najdise.cz Jistě, že mě to napadá. Ostatně taky proto jsem pořád asi jen na půli cestě tomu plně uvěřit. Taky jsem ale zdaleka nenapsala všechno, co se mi dělo, a ta fyzická část se mi k tomu předtím vůbec nikdy nijak neozývala. Tenhle poslední případ zaskočil mě samou. Nicméně křeč v krčním svalstvu by tě asi sama o sobě nedonutila se začít dusit.

WOAM » atraM Já jen... nechtěla řešit potenciální vztah nemám důvod , já chtěla jen nadhodit otázku, jestli může existovat psychický dvojník? Jestli je možné, abychom skrze někoho jiného skutečně našli své "druhé já" - "alter ego"...? Nikoli "jen" blízkého, ale daleko spíš přímo duševně spjatého člověka...?

Nicméně k tomu vývoji jen tolik, že to je to, co od vztahu momentálně očekávám s náručí nejvíce dokořán.

WOAM » atraM Jojojo, o rodině duše už jsem slyšela mnohokrát. Právě že tenhle tvor by ale v té mojí "rodině duše" musel být buď já sama, anebo moje zdařilé dvojče. A jako "ten jediný pravý a dokonalý vztah" by to podle mě rozhodně skončit nemohlo už jen proto, že by to bylo skoro jako bych si povídala se zrcadlem. Ale dívat se do něj dlouho a neustále, tak se mi "okouká" a dost brzy uvidím i vady na kráse - kdy je na tom nejveselejší samozřejmě to poznání, že je máme velice podobné a podobně stejně neřešitelně je vidíme. A potenciální vztah by zkrátka dojel na bezvývoj, jakkoli silného pochopení by se člověk dočkal. =)))

WOAM » Twiggina Jen tak mimochodem - četli jste básnickou skladbu Staré ženy od Františka Halase? http://www.ceskaliteratura.cz/texty… Je to neuvěřitelně sugestivní text, vřele doporučuju, myslím, že k tomuhle tématu je to jako na míru šité.