Diskuze, Diskuzní fórum

Crumb » MG34 No, když se ptáš, tak ti odpovím. Předně si myslím, že na podsouvání jsi tu kadet ty. Já ti plivání nepodsouvám. Sám jsi o něm začal psát a píšeš o něm nadšeně dál. Netvářím se - jak mi podsouváš - jako Mirek Dušín. A pokud jde o houby, tak za ty stojí tvoje bláboly. Chceš-li se zbavit balastu, vymaž je. Jinak jsi vůbec nic nerozklíčoval. Jenom jsi přihodil další blábol. Tu hodnotící škálu, která je podle tebe "úplně špatně", používal také vědec a spisovatel Arthur C. Clarke, který se zabýval - kromě jiného - i paranormálními jevy. Možná tě potěší, že reinkarnaci podle té škály vyhodnotil jako téměř určitě nepravdivou. Jinak vyjadřování pravděpodobnosti v procentech je běžné. Nevidím na tom nic závadného.

Ještě k tomu tvému agnosticismu. Mně se zdá, že osciluješ mezi silným a slabým agnosticismem. Oháníš se mantrou "su agnostik" a patrně nevíš, co to agnosticismus je. Jsi samý protimluv. Píšeš např. o "hranici, za kterou je vše nepoznatelné". Dále o té hranici píšeš: "Co je za ní mne tedy nezajímá, ale nějaké pokusné nakukování za hranici se rozhodně nezakazuje, zvlášť s novými objevy na poli vědy - ta hranice není stále stejná, může se posouvat." Popisuješ "skutečný agnosticismus" slovy "nelze určit vers. nelze určit". Píšeš, že parketou agnostika je "nelze rozhodnout". Má to znamenat, že některé věci nelze nikdy určit a rozhodnout, že některé otázky nelze nikdy zodpovědět, nebo že některé věci "zatím" nelze určit a rozhodnout, že některé otázky "zatím" nelze zodpovědět?

Pokud by člověk měl nějakou hranici, za níž by bylo vše nepoznatelné, tedy - jak dále píšeš - "hranici, za kterou už nelze poznat", byla by to hranice, která by se nedala posunout. Nepoznatelné je prostě nepoznatelné. Jako nepoznatelné se označuje to, co se nedá nikdy poznat. Taková hranice by byla v intencích silného agnosticismu, který popírá možnost plného poznání světa a jeho zákonitostí. Posouvat lze pouze hranici, za kterou je zatím nepoznané, tedy to, co se zatím nepodařilo poznat. A to je zase v intencích slabého agnosticismu, podle kterého odpovědi existují, ale zatím jsme k nim nedošli. Za hranici zatím nepoznaného lze nahlížet, je možné tvořit teorie, mít různé názory, vyjadřovat pravděpodobnosti v procentech atd. Tuto hranici je také možné posouvat. Pak je také možné dělat si jasno v teoriích a názorech, potvrzovat je či vyvracet. Ve stadiu nahlížení se můžeme bavit o teoriích, pravděpodobnostech atd., můžeme mít různé názory. Nemělo by to ovšem znamenat, že budeme druhé pro jejich názory urážet, plivat na jejich "zboží", podsouvat jim všelijaké nesmysly atd.

Jenže ty zběsile slintáš na všechno, co se ti nelíbí. Označuješ za bláboly i teorie a názory renomovaných vědců, vymezuješ se proti ateistům, teistům, agnostikům atd. Vystupuješ jako rozumbrada, který si myslí, že všechno ví lépe. Němci pro to mají výraz "Besserwisser", což se dá přeložit jako "lépevěd". Někdy to vypadá, že vystupuješ jako "Allwisser", což značí "vševěd". Působí to trapně. Nauč se diskutovat. Na začátku svého vlákna (které nemám v úmyslu ti nějak uzurpovat - jak mi podsouváš) jsi sice uvedl, že "diskuze je možná", zapomněl jsi ale dodat, že se s tebou diskutovat nedá.

Crumb » MG34 Už se mi nechce reagovat na tvé pošetilé a urážlivé komentáře.
Má potřeba píchnout ti s rovnáním tvých myšlenek byla již nasycena.
Je zřejmé, že jsem se nad ni měl povznést. Máš to v palici zamíchaný na betla a asi to tak má zůstat. Možná jsem ti ale přece jen s něčím pomohl, a sice se saturováním tvé potřeby plivat. Podle toho, jak často a s jakou intenzitou to plivání provozuješ, budeš asi pěkně uslintanej. Před dalšími reakcemi na tvé komentáře mě odrazuje také vzpomínka na Buddhův výrok ze sbírky Dhammapadam (207): "Kdo se stýká s nevědomci, bude na to dlouho doplácet strastmi. Společnost nevědomých je stejně strastná jako společnost nepřátel."

Crumb » Crumb Nyní se můžeme vrátit k tomu "zboží", které jsi "poplival". Začnu u termínu "zboží" a pak to vezmu postupně:

1. Mé komentáře nejsou "zboží", jsou to komentáře.

2. Nechci si tady "dělat reklamu na jakousi reinkarnaci". Nemám v úmyslu vnucovat někomu koncept reinkarnace. Podle mého soudu je reinkarnace možná (povšimni si, že jsem použil výraz "možná"). Zmínky o reinkarnaci jsem tu uvedl proto, že reinkarnační teorie souvisí s teorií existence duše (která má být hlavním aktérem reinkarnace) a teorie o duši zase souvisí s otázkou fungování mozku, který je jedním z předmětů tvého vlákna. Nesnažím se tě ale přesvědčit (ani nikoho jiného) o existenci duše a reinkarnace, nehodlám někoho obracet na nějakou vírů, cpát někomu nějaké "zboží". Pouze uvádím, že z mého pohledu je existence duše a reinkarnace možná.

3. Ano, některá náboženství jsou domyšlená bez reinkarnace. Řekl bych to tak, že nejprve byla tato náboženství reinkarnace zbavena a pak bez ní domyšlena. Pokud ale reinkarnace existuje, pak skutečnost, že ji nějaký koncil apod. vyloučí z věrouky, neznamená, že přestane existovat. Zde nevidím žádnou chybu.

4. Pokud jde o Eldorado (ze španělského el dorado = pozlacený), tak nejranější písemnou zmínku o něm najdeme v dokumentu z roku 1534, v němž městská rada Santo Dominga žádá u královského dvora o povolení zorganizovat výpravu do Eldorada, kterým bylo původně míněno Peru. Tento pojem byl později vztažen také na jedno konkrétní místo, o kterém se Španělé od domorodců dozvěděli, že oplývá zlatem podobně jako peruánské Cuzco, kde byly některé budovy obloženy pláty zlata atd. Eldorado, o kterém domorodci vyprávěli, se roku 1536 vydal hledat konkistador Gonzalo Jiménez de Quesada. Představoval si, že objeví místo, které se bude podobat peruánskému Cuzcu, že rovněž půjde o kamenné město plné zlata a stříbra. Quesada byl domorodci naveden na starou indiánskou solnou cestu v kolumbijském vnitrozemí, po které se dostal na náhorní plošinu u dnešní Bogoty. Nenašel však kamenné město, ale dřevěné a hliněné hrady. Byly to stavby kmene Čibčů (Muisků). Ti zdaleka neměli tolik zlata jako Inkové, zato měli hodně smaragdů. Od Čibčů se Quesada dozvěděl o posvátném jezeře Guatavita (nacházejícím se v kolumbijském pohoří Východní Kordillera v departementu Cundinamarca asi 60 km severovýchodně od Bogoty), kde se provozoval rituál, během něhož vyplouval nově zvolený vládce zvaný "zipa" se svým doprovodem na voru na jezero. Vládce byl posypán zlatým prachem, který ze sebe smyl, když se ponořil do vod jezera, přičemž zároveň jeho poddaní házeli do jezera zlaté předměty. Zlato se sice Španělům podařilo získat i u Čibčů, ale zdaleka ne v takovém množství jako v Cuzcu. Věřilo se, že existují ještě další podobná místa. Po Quesadovi hledali různí nadšenci a dobrodruzi další Eldorada, ale bez úspěchu.

5. Pokud jde o Ježíše, tak ten, jak píšeš, "nemusel vůbec být". Nebyly nalezeny žádné dokumenty svědčící o jeho existenci (žádný rodný list, zápis v matrice apod.). Jeho historicita se mi ale přesto jeví jako velmi pravděpodobná. Náboženství často vznikají kolem nějaké osoby. Známe to i z moderních dějin. Podle mého soudu je velmi pravděpodobné, že i křesťanství se utvářelo stejným způsobem.

6. Pokud je o svatý grál, tak o tom existují různé legendy a teorie. Podle jedné má jít o krev, která prýštila z ukřižovaného Ježíše. Měl ji zachytit Josef z Arimatie, který si vyžádal od Piláta mrtvé tělo Ježíše, aby je pohřbil ve skalním hrobě, který prý pro ten účel zakoupil. Měl tak učinit během příprav Kristova těla k uložení do hrobu. Podle jiné verze má být svatým grálem nádoba, do které byla Ježíšova krev zachycena. Asi to nebyla nějaká obyčejná hliněná nádoba. Na tak vzácnou tekutinu si Josef z Arimatie jistě připravil něco lepšího. Podle jiné legendy je svatý grál pohár či nádoba, ze které údajně pil Ježíš při Poslední večeři. V každém případě má jít o relikvie, kterým je přisuzována zázračná moc. Po svatém grálu se stále pátrá. Jeho nalezení pokládám za velmi nepravděpodobné.

7. Dále jsou tu ty věty: "Myslím, že to tu začíná krystalizovat - ty sám jsi jeden takový bludný hledač čehosi (...). To je tvůj boj, mne z toho vynech." K tomu mohu říci jenom to, že se rozhodně nepovažuji za nějakého bludného hledače čehosi a že v tomto ohledu nevedu žádný boj.

8. Pokud jde o Schumiho a Caligulu, tak nevím, co považuješ za pořádnou odpověď. Na otázku, co se s nimi dělo v minulých životech (pokud vůbec nějaké měli) a co se s nimi bude dít v jejich životech budoucích (budou-li nějaké mít), by ti mohl dát kvalifikovanou odpověď např. nějaký mystik, kterému by stálo za to uvést se kvůli tomu do stavu vytržení, v němž by mohl nahlížet do karmy těch dvou (pokud nějakou mají) a usuzovat z toho na jejich budoucnost (pokud nějakou mají). Já takové schopnosti nemám. Pokládám ale existenci karmického zákona za velmi pravděpodobnou.

9. Na větě "Objevují se tu otázky, o kterých celá staletí debatovaly ty nejlepší mozky v dějinách" nevidím nic závadného. Zato ty tvé věty, které následují, se mi zdají být nehodné tvrdého agnostika. To, že (jak píšeš) "zažíváme obrovský rozmach vědních oborů, které přímo rozsekávají původně nerozseknutelné filozoficko-metafyzické otázky", naznačuje ústup z tvrdě agnostických pozic. Najednou něco metafyzického poznatelného je? Když je něco "nerozseknutelné", tak se to rozseknout nedá. Asi bys měl napsat: "Zažíváme obrovský rozmach vědních oborů, které přímo rozsekávají dosud nerozseknuté filozoficko-metafyzické otázky". Tím by ses ale asi dostal na pozice slabého agnosticismu.

10. K té poslední větě bych dodal, že pouze koresponduje se slabým (mírným, otevřeným) agnosticismem. Nemá co dělat s politickou korektností.

Takže abych to uzavřel, nejsem ani dogmatik, ani tvrdý agnostik. Nikomu nic nevnucuji. Pouze předkládám k zamyšlení názory, teorie atd., které se z mého pohledu vztahují k danému tématu. Něčemu věřím, něčemu nevěřím, u něčeho se nemohu rozhodnout. Používám hodnotící škálu: něco je z mého pohledu určitě pravda, něco pokládám za velmi pravděpodobné, u něčeho si říkám, že šance, že je to pravda, je padesátiprocentní, něco hodnotím jako možné, něco jako sotva možné, u něčeho si řeknu, že nevím, něco hodnotím jako velmi nepravděpodobné, něco jako téměř určitě nepravdivé, něco jako nepochybně nepravdivé.

Crumb » MG34 Já myslím, že ten komentář, o kterém píšeš, že je "off-topic" a že ho smažeš, není off-topic. Jde přece o zdokonalování tvého mozku. O tom, že ten komentář není off-topic, svědčí i to tvé "poplival jsem tvé zboží". Plivat na názory druhých (nebo na cokoli jiného) je dětinské a neslušné. Vyzýváš mě, abych se podíval, proč je mé "zboží poplivané" a kde jsem "udělal chyby". Mé "zboží", jak těm mým komentářům říkáš, je poplivané proto, že máš ve zvyku plivat. A nejsem si vědom toho, že bych někde "udělal chyby". Ale podívám se na to. Předtím bych se ale ještě rád vrátil k termínu "agnosticismus", abychom měli jasno v tom, co to vlastně agnosticismus je a jaký druh agnosticismu vlastně zastáváme. Reaguji na komentář, ve kterém jsi uvedl, že největší chybou ateistů i teistů je, že nepřipouští možnost "nelze rozhodnout" a že to je "přesně parketa agnostika".

Jak jsem tu už asi uvedl, termín "agnosticismus" vznikl z řeckého záporu "á-" a slova "gnósis" (poznání). Výraz "á-gnósis" tedy značí "nemožnost poznání" či "nepoznatelnost". Také jsem už zmínil, že termín "agnostik" začal poprvé razit (v roce 1876) Thomas H. Huxley, slavný anglický biolog. U Huxleyho představoval agnosticismus metodu, jak pohlížet na vědecká a náboženská tvrzení "zvenčí". Chápal tento termín nikoliv jako víru či vyznání, nýbrž jako metodu "skeptického základního výzkumu".

Agnosticismus je definován jako "názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení".

Termín agnosticismus je používán také k označení celkově zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště pak k náboženským otázkám. Je také definován jako "pochybnost", jako "skepse v otázce rozsahu (okruhu) lidského poznání", jako "názor popírající možnost plného poznání světa a jeho zákonitostí", jako "popření možnosti poznat příčinu jevů", a také jako názor, který "příliš a nesprávně zdůrazňuje ohraničenost lidského rozumu". Někdy je agnosticismus označován jako krajní (radikální) skepticismus.

Nejčastěji používaná definice u nás v současné době je, že "agnosticismus je filozofický názor tvrdící, že existenci čehokoli, co nelze poznat zkušeností, tedy např. Boha, nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit." Ottův slovník naučný definuje agnosticismus jako "přesvědčení o nepoznatelnosti Boha, světového celku, duševního principu, prvních příčin a posledních účelů a o nemožnosti rozřešiti vlastní záhadu hmoty, ducha, prostoru, času, síly a hybu".

Rozlišuje se několik druhů agnosticismu. Tak se např. uvádějí dva základní typy agnosticismu, a sice "silný" (nebo též striktní, přísný, tvrdý, uzavřený, absolutní) a "slabý" (nebo též empirický, mírný, měkký, otevřený, dočasný). Příkladem silného agnosticismu je tvrzení: "Rozumný člověk je povinen odmítnout řešení otázky Boží existence." Tento typ agnosticismu v zásadě "popírá jakoukoliv možnost poznání Boha, bohů nebo jiné nejzazší jsoucnosti". Příkladem slabého agnosticismu je výrok: "Rozumný člověk nevidí důvod, proč by se otázka Boží existence neměla řešit, i když ji zatím za vyřešenou nepovažuje." Tento typ agnosticismu připouští, že "otázka existence nebo neexistence Boha dosud nebyla zodpovězena, ale že je teoreticky ověřitelná, pokud se objeví další důkazy".

Agnosticismus se člení také takto: 1. "Trvalý agnosticismus z principu", odpovídající v podstatě silnému agnosticismu, který představuje "přesvědčení, že některé otázky nelze nikdy zodpovědět"; 2. "Dočasný agnosticismus v praxi", odpovídající v podstatě slabému agnosticismu, popisovaný jako "legitimní nerozhodnost v situaci, kdy odpověď existuje, ale zatím jsme k ní nedošli", protože není k dispozici dostatek důkazů, nerozumíme jim, nemáme dostatek času na jejich rozluštění.

Dále je tu členění na škále "teista/ateista", a to podle pravděpodobnosti, jakou jedinec přisuzuje existenci Boha: 1. Vyšší než 50 % = agnostik tíhnoucí k teismu, kterého charakterizuje výrok: "Jsem velmi nerozhodný, ale spíš bych v Boha věřil." 2. Přesně 50 % = nestranný agnostik, kterého charakterizuje výrok: "Existence a neexistence Boha jsou přesně stejně pravděpodobné." 3. Nižší než 50 % = agnostik tíhnoucí k ateismu, charakterizovaný výrokem: "Nevím, jestli Bůh existuje, ale spíš bych byl skeptický."

Jako slabý (mírný, otevřený) agnostik může být označen např. Thomas H. Huxley, otec termínu "agnostik", který při jedné příležitosti prohlásil: "Stvoření v běžném slova smyslu je docela dobře představitelné. Nevidím nic problematického na představě, že v nějakých dávných dobách tento vesmír neexistoval a že začal existovat až (...) v důsledku vědomého rozhodnutí nějaké prehistorické bytosti. Tzv. apriorní argumenty (...) zpochybňující možnost stvořitelských činů, mi připadají zbavené jakéhokoliv racionálního základu."

Za slabého agnostika lze považovat také nositele Nobelovy ceny za literaturu Bertranda Russella. V jedné ze svých přednášek charakterizoval sám sebe jako ateistu. Později ve stejné přednášce připustil "ne-antropomorfní pojetí Boha". V roce 1947 prohlásil, že se může označit za ateistu i agnostika. V roce 1953 v eseji "Co je agnostik?" definoval agnostika takto: "Agnostik si myslí, že je nemožné poznat pravdu o věcech, které jsou pro křesťany důležité, jako je Bůh či příští život. A ne-li naprosto nemožné, pak zcela jistě nemožné v naší době."

Jinak agnosticismus byl a je ostře kritizován a odmítán jak teisty, tak ateisty. Oba tábory chápou agnosticismus jako "střední pozici mezi teismem a ateismem". Teisté často vnímají agnostiky jako "slabé věřící", zatímco ateisté je vnímají jako "nevěřící, kteří zatím ještě vše důkladně nepromysleli a jsou proto nerozhodní".

Mnozí teisté zavrhují agnosticismus v jakékoliv jeho podobě. Religiózní učenci abrahámovských náboženství (judaismu, křesťanství a islámu) "jsou si jisti možností poznání, a to i takových metafyzických věcí, jako jsou Bůh a duše". Lidské myšlení má totiž podle nich také "ne-materiální", nehmotnou, "duchovní složku". Tvrdí, že nemusejí být schopni zmíněné věci vidět nebo se jich dotýkat, stejně tak, jako toho nejsou schopni např. v případě gravitace, rozumu či myšlení.

Zajímavý je názor křesťanského filozofa Blaise Pascala, který tvrdil, že "i kdyby opravdu neexistoval žádný důkaz Boha, měli by agnostici zvážit argument (dnes známý jako Pascalova sázka) - předpoklad, že Bůh existuje, má nekonečně vyšší hodnotu, než předpoklad, že neexistuje, a tak je bezpečnější "vsadit si" na Boží existenci".

Někteří kritici agnosticismu z řad křesťanů také prohlašují, že "agnostik je zvyklý pokládat sebe sama za měřítko všech věcí, svou vlastní zkušenost (včetně zkušenosti s fungováním vlastního rozumu) za jediný způsob poznání a svůj subjektivní obraz světa za jediný přijatelný". Prohlašují, že tzv. "serióznost" či "intelektuální poctivost" agnostika mu brání brát vážně vlastní tušení "něčeho za (nad) tím vším", tedy něčeho "svrchovaně významného", a proto "se zdráhá opustit svou pozici, která má značnou setrvačnost, a učinit rozhodující krok směrem k víře".

Agnosticismus je odmítán také ateisty. Někteří ateisté prohlašují, že "agnosticismus je vnitřně rozporný, protože přesvědčení o nepoznatelnosti světa je nepochybně výsledkem nějakého poznání". Richard Dawkins, jeden z nejvýraznějších současných obhájců ateismu a bojovník proti teismu, považuje agnosticismus za "chybný v samé jeho podstatě". Agnosticismus byl odmítán zásadně také marxisty. Je podle nich "v rozporu s vědeckým světovým názorem, objektivní pravdou a materialistickou dialektikou".

Proti agnosticismu se vymezují i někteří skeptikové. Odmítají ztotožňování agnosticismu se skepticismem. Tak např. Sextus Empiricus, jeden z nejvýznačnějších antických skeptiků, vyčlenil skeptickému postoji zcela zvláštní místo a zapověděl směšovat ho jak s dogmatismem, tak s agnosticismem.

Podle toho, co píšeš, jsi zřejmě zastáncem "silného agnosticismu" (tedy toho striktního, přísného, tvrdého, uzavřeného, absolutního). Já dávám přednost "slabému agnosticismu" (tedy tomu empirickému, mírnému, měkkému, otevřenému, dočasnému).

Crumb » MG34 No, myslím, že jsem udělal chybu, když jsem se rozhodl přispět do tvé diskuze. Zareagoval jsem na tvou větu: "Jako obvykle si tu jen rovnám myšlenky." Chtěl jsem ti s tím rovnáním myšlenek trochu helfnout, ale ukazuje se, že je to nad mé síly. Máš totiž v těch svých myšlenkách, které mimochodem za moc nestojí, až příliš velkej bordel. Navíc zjevně o nějakou pomoc nestojíš. Názory druhých tě nezajímají. Slouží ti jenom k tomu, abys mohl druhé zesměšňovat a urážet, což je nejspíš skutečným cílem tvých diskuzí. Nedivil bych se, kdyby na ta tvoje vlákna přestali ostatní reagovat. Co vlastně hledáš na ezoterickém fóru? Ezoterika tě zjevně nebere, o řadě věcí jsi mizerně informován, nebo o nich nevíš vůbec nic, názory druhých nerespektuješ, jsi arogantní a agresivní, takže s tebou není možné vést smysluplnou a slušnou diskuzi. Měl bys co nejdříve začít s tím zdokonalováním mozku. Prospěla by "dieta" v aroganci a "zocelování" ve slušnosti. Pro začátek by ses mohl posunout alespoň k té slušnosti.

Crumb » MG34 Píšeš, že jsi "skutečný agnostik - ne ateista". Znamená to, že jsi teista? Píšeš, že "v otázce duše např. ateisti tvrdí, že není". Když nejsi ateista, znamená to, že s ateisty v otázce duše nesouhlasíš? Za jaký typ agnostika se vlastně považuješ. Co je to "skutečný agnostik"?

Pokud jde o agnosticismus, tak určitě jsem nesklouzl od agnosticismu "k pohodlí víry bez důkazů". Nejsem zastáncem slepé víry. Nejsem naivní důvěřivec, ale ani tvrdohlavý skeptik. Nemyslím si, že můj posun byl "důsledek mého upadajícího úsudku". Naopak si myslím, že v mém případě došlo k "posunu ve vědění". Jsem také dalek toho, abych někomu vnucoval nějaké názory a teorie. Každý má právo na svůj vlastní názor.

Co znamenají ta slova o poltergeistovi? Proč je to pod tvoji "rozlišovací schopnost"? Proč je poltergeist "lehké paranormálno"? Proč je poltergeist v diskuzi o duši "úplně mimo a zavádějící"?

S tím hledáním shod není těžká práce. Píšeš, že "hinduisti a budhisti věří na jakousi karmu, abrahámovská náboženství na jednu duši a jeden život - kde v tom najdeš shodu?"

Ano, hinduisté a buddhisté věří na karmický zákon a také na duši. S karmickým zákonem je spojována reinkarnace, která je centrálním principem indických náboženství.

Reinkarnace byla (a někde stále ještě je) také běžnou vírou kmenů na Sibiři, v západní Africe, v severní Americe a v Austrálii. Byla také vírou keltských druidů.

Známá a uznávaná byla reinkarnace také ve starém Řecku. Reinkarnační teorii zastávali někteří známí řečtí filozofové, např. Pythagoras, Empedokles, Platon, Sokrates, Plotinos.

V abrahámovských náboženstvích byl koncept reinkarnace potlačen. Stalo se to po vítězství jahvismu nad ostatními směry a proudy starověkého judaismu. Nicméně koncept reinkarnace (gilgul) najdeme např. v kabale, ve starém systému židovské mystiky.

Koncept reinkarnace byl také součástí raného křesťanství. Vznikající církev se však po čase začala proti reinkarnaci vymezovat. I když byla reinkarnace nakonec z křesťanství vyloučena, vyskytovala se víra v reinkarnaci i nadále u některých heterodoxních proudů.

Reinkarnaci uznávala také gnose. Některé prameny (např. Tomášovo evangelium, objevené mezi rukopisy z Nag Hammádí) naznačují, že Kristus byl gnostik a že uznával reinkarnaci. Na koncept reinkarnace ukazují i některé Kristovy výroky v Novém zákoně.

Pokud jde o islám, tak tam dnes nalezneme víru v reinkarnaci např. u menšinové sekty drúzů. Podle některých pramenů však byla běžná v některých předislámských arabských náboženstvích.

Takže shody tu jsou, a sice v tom podstatném, tedy ve víře v existenci duše a ve víře v reinkarnaci.

K tomu "že se nejspíš budou mýlit všichni" bych poznamenal, že je to sice možné, ale zdá se mi to málo pravděpodobné. Jinak ten příklad s Eldorádem není právě nejšťastnější, protože Eldorado existovalo a bylo objeveno, jenom vypadalo jinak, než se očekávalo. Se svatým grálem je to obdobné - podle názorů odborníků to mohla být nádoba, do které byla zachycena Kristova krev. Tato relikvie se stále ještě hledá.

Pokud jde o postoj moderní vědy k reinkarnaci, tak většinový názor je odmítavý, což je pochopitelné, protože proces reinkarnace nelze zaznamenat přístroji atd. Za "duši" těla se pokládá činnost centrální nervové soustavy. Výjimku v tomto ohledu představují vědci, kteří se zabývají zkoumáním zážitků blízkosti smrti (NDE), spontánních vzpomínek na údajné minulé životy atd.

Za přijatelnou pokládal reinkarnaci např. Thomas Huxley, slavný anglický biolog (který mimochodem začal poprvé razit termín "agnostik"). Nejpodrobnější soubory osobních zpráv svědčících ve prospěch reinkarnace publikoval profesor Ian Stevenson. Existence duše a reinkarnace jsou teorie. Někdo jim věří (třeba na základě výše zmíněných osobních zpráv, výzkumů atd.), někdo ne.

K tomu Schumimu a Caligulovi: O tom, na který ze svých levelů navázal Caligula a na který ze svých levelů jednou naváže Schumi, by měla rozhodnout jejich karma, kvalita volních činů z předchozích životů. Jejich předchozí životy ovšem neznám.

Ještě bych dodal, že "diskuze" (dříve psáno "diskuse") je definována jako rozhovor či rozprava, jako výměna názorů, která má vést k objasnění nějakého problému, k vyjasnění, vyřešení nějaké otázky. Výraz "diskuze" pochází z latinského "discutio, discutere", což značí řečí něco "přetřásat", "probírat".

Některé otázky, které se tu objevují, lze vyjasnit, vyřešit, některé ne. Objevují se tu otázky, o kterých celá staletí debatovaly ty nejlepší mozky v dějinách. Tyto otázky tu asi nevyřešíme. Můžeme je ale přesto "přetřásat" a "probírat". Když nic jiného, procvičíme si tím alespoň naše mozky.

V řadě témat, která se tu probírají, je skepticismus určitě na místě. Bylo by dobré, kdyby diskuze o určitých otázkách přispěly k tomu, aby se důvěřivci stali skeptičtějšími a tvrdí skeptici zase méně předpojatými.

Crumb » MG34 Někdy si říkám, že by pro mne bylo velkou úlevou, kdyby mi někdo dokázal všechno pěkně racionálně vysvětlil, kdyby mi někdo podal důkaz o neexistenci duše, duchovna, převtělování atd. Měl bych pak jistotu, že se jednoho dne rozpadnu a zaniknu, že budu mít vystaráno. Sice bych se spoustu věcí už nedozvěděl, ale to by mě nemrzelo, protože bych nebyl.

Býval jsem agnostik, materialista a ateista. Tvé hloubání a přístupy k otázce duchovna atd. mi často připomínají některé mé postoje z dob mé mladosti. Řeči o duchovnu, mystice atd. mi byly kdysi k smíchu. Jenže pak jsem začal mít pochybnosti. Mohly za to některé mé zážitky a také zážitky a zkušenosti jiných lidí. Pro řadu jevů se mi totiž přestalo dostávat racionálních vysvětlení.

Jako příklad mohu uvést výše zmíněné projevy poltergeistu, paranormálního jevu spočívajícího v tom, že se v lidských obydlích zdánlivě samovolně pohybují předměty, např. nábytek, že dochází k explozím předmětů, např. zářivek, nebo k samovznícení předmětů, k závadám na elektroinstalaci apod. U značného počtu takových jevů se daří najít nějaké racionální vysvětlení, lze je vysvětlit nějakým přirozeným způsobem, např. podzemními odstřely v blízkosti budovy. Určité procento těchto jevů se ale beze zbytku vysvětlit nedá.

Projevy poltergeistu byly zaznamenány už v době starého Říma. V moderních dějinách je asi nejznámější a nejlépe zdokumentovaný případ Annemarie S. z Rosenheimu z roku 1967 (některé z těchto projevů byly i nafilmovány, zkoumala je řada odborníků atd.). Jedním z pojítek většiny pozorování poltergeistu je skutečnost, že se v daném místě vyskytuje jedinec v pubertálním věku. V oblasti psychotroniky je proto nejčastěji přijímaným vysvětlením tohoto jevu existence dosud neznámé paranormální síly, která se uvolňuje ve spojení s bolestí, nespokojeností, hněvem či nepřátelstvím nějakého pubescenta a projevuje se pak výše uvedenými úkazy. Mělo by jít o podvědomou činnost. Také podle Českého klubu skeptiků Sisyfos může jít v některých případech poltergeistu o podvědomé dílo člověka.

Myšlenka, že nějaký pubescent může generovat nějakou paranormální sílu - že jeho podvědomí může neznámou silou pohybovat předměty atd. - není samozřejmě důkazem existence duše. Jsou však zaznamenány i případy, které mohou být vysvětleny jako působení duše zemřelého. Takový "podezřelý" případ zaznamenal např. Karel IV., který ho prožil na vlastní kůži. V jeho případě to nevypadalo na podvědomé dílo pubescenta.

Pokud jde o to protiřečení "v nějakých zdánlivě nepodstatných detailech, které ale pak všechno staví na hlavu", tak mě víc než protimluvy zajímají shody. Jinak blázni a podvodníci se vyskytují ve všech oborech lidské činnosti. Ale v žádném z oborů lidské činnosti nejsou blázny nebo podvodníky všichni. Pokud jde o jedince působící v oblasti duchovna, tak sám píšeš že "podvodníků a bláznů" mezi nimi bude "většina" nebo "skoro všichni". Aby zde bylo možné vypustit slovo "skoro", muselo by se nejprve prokázat, že blázny či podvodníky jsou na poli duchovna opravdu všichni.

K tomu "pěknému" příkladu s Michaelem Schumacherem (Schumim) bych dodal asi toto: Je jasné, že Schumi v tomto životě "už nikdy nebude mít na to, aby se vrátil ke své dávné výkonnosti". Podle toho, co jsem uvedl výše (podotýkám, že to není z mé hlavy), však není pravda, že "si svou dávnou výkonnost ani nepamatuje". Všechno, co se Schumi naučil, co prožil atd. si pamatuje jeho duše, která je něco jiného než mozek (mozek je nástrojem duše).

Je jasné, že i kdyby Schumi ještě v tomto životě náhodou "vstal z mrtvých a zase se nějak vrátil do života, bude to úplně jiný člověk", že "bude vršit nějaké nové zážitky a posuny na nějaké nové levely" a že bude "psychicky" jiný. Starý stav ale bude mít uložený ve své duši. Na tento starý stav bude moci navázat v dalším vtělení. Jeho sklony, zvyky a zkušenosti (tzv. vásany) vytvoří karmické dispozice pro nový život. Schumi se sice v příštím životě narodí třeba v jiné zemi, bude se jinak jmenovat, nebude si pamatovat své úspěchy atd. z minulého života (podrobně se prý duše jedince rozpomíná na své minulé životy krátce po smrti a také v určité fázi mezi smrtí a novým zrozením), ale jeho karmické dispozice ho povedou k tomu, aby z něj vyrůstala podobná osobnost, jakou byl v předchozím životě, bude třeba znovu tíhnout k motorismu, může dosáhnout podobných nebo i větších úspěchů v tomto oboru apod.

Crumb » MG34 Jistě, mozek se může intenzivně zaměstnávat i obcházením saturování potřeb.

Píšeš, že jsi zažil telepatii a kontakt na dálku na vlastní kůži, že tomu ale nepřikládáš žádný "extra" mystický význam. Takže tomu "nějaký" mystický význam přikládáš? A proč by měly tvé vlastní zkušenosti s telepatií mít nulovou váhu? Proč by měly znamenat "vaření z vody"? Proč nic nepotvrzují? Nepotvrzují alespoň to, že nejsi s telepatickými zkušenostmi osamocen? A není taková zkušenost důvodem k zamyšlení?

Ještě k té nevratnosti dosažených levelů: Odkud víš, že "tohle nikdo nemůže vědět"? Kdyby to nikdo nemohl vědět, pak by zakladatelé všech velkých duchovních a filozofických směrů (Mahávíra, Buddha atd.), všichni šamani, duchovní mistři, jogíni, mystici, okultisté atd. byli buďto blázni, nebo podvodníci. A to se mi nějak nezdá.

Jinak jenom doplním, že podle těch jedinců s duchovními zkušenostmi dosáhne mystik určitého levelu, podle kterého se pak utváří jeho další existence. Když začne "lajdat" atd., tak z toho levelu poklesne na level nižší. Operuje na nižším levelu a podle toho se odvíjí kvalita jeho bytí. Nikdo mu ale žádný level nebere. Otisk dosaženého levelu v jeho duši zůstává natrvalo. Mystik se může "polepšit", může se vrátit na vyšší level, může navázat tam, kde přestal. Nabízí se přirovnání k vrcholovému sportovci. Dejme tomu, že nějaký sportovec dosáhne na olympiádě stříbrné medaile. Dosáhne tedy určitého levelu. Pak začne "lajdat" a na další olympiádě dosáhne bronzové medaile. Zkušenosti a stříbrná medaile z minulé olympiády mu ovšem zůstanou. Mohou ho inspirovat k tomu, aby se vzpamatoval, může na sobě začít zase pracovat, může navázat na zkušenosti z "doby stříbra" a na další olympiádě může znovu dosáhnout stříbrné medaile.

Pokud jde o ten fyziologický zásah, tak to má být tak, že ani v takovém případě se nemá nic ztratit. Informace, paměťové stopy atd. přecházejí plynule z mozku do duše. V duši jsou zachovány v neporušeném stavu i po fyziologickém zásahu do mozku, dokonce i po zničení mozku. Použijeme-li přirovnání k astronautovi ve skafandru, můžeme si to představit třeba tak, že skafandr se porouchá, ale astronaut ne. Skafandr může být k nepotřebě, ale astronaut může fungovat dál.

Zanechme ale úvah o duchovnu. Pohybujeme se sice na ezoterickém fóru, ale podle toho, co píšeš o duchovních a mystických zkušenostech a zážitcích, ti jde zjevně o čistě materialistický pohled na problematiku trénování a rozvíjení mozku. Myslím, že odpověď na tuto otázku už padla. Shrnul bych to asi takto: Někdo považuje trénování a rozvíjení mozku za důležité, a může mu k tomu dobře posloužit i povznesení se nad saturování určitých potřeb, někdo na trénování a rozvíjení mozku kašle, a nad své potřeby se kvůli tomu povznášet nehodlá. V každém případě mozky obou zmíněných osobnostních typů jednoho krásného dne přestanou fungovat a zaniknou.

Crumb » Bosch Ano, hezký případ pojímání falešného asketismu

Crumb » 144 Jak správně uvádí Bosch, "asketismus je určený k duchovnímu růstu". Asketismu se nevěnuje mnoho lidí. Některým jedincům pomáhá v duchovním růstu asketismus "obohacený" o sebetrýznění, kterým se rozumí např. hledění do slunce, dokud adept neoslepne, držení ruky nad hlavou, dokud ruka neodumře atd. Tato extrémní forma asketismu je dnes jen okrajovým fenoménem. Jinak termín "sebepoškozování" se k asketismu nehodí. Navozuje představu sebepoškozování vyskytujícího se na Západě, které se však obvykle nespojuje s asketismem a duchovním růstem. Pokud jde o sebepoškozování, jak ho známe u nás, tak by asi bylo lepší založit na to zvláštní vlákno. Jde o to, co vlastně chápeš pod falešným asketismem. Doufám že to není např. případ, kdy nějaká žena odmítne jít s někým do postele s tím, že dotyčnému napovídá (aby se ho zbavila), že se oddává asketismu, čímž trýzní odmítnutého a - zřejmě z pohledu toho odmítnutého - i sebe samu.

Crumb » Bosch

Crumb » MG34 Stagnující mozek je jedním z "pěkných" příkladů stagnace. Plně souhlasím s tím, že mozek by neměl zahálet. Otázka ale je, čím ho máme vlastně zaměstnávat. A jsme zase u potřeb a jejich saturování, protože to je téma, kterým se drtivá většina mozků intenzivně zaměstnává den co den. Jde o to, jestli se má jedinec povznést nad určité potřeby, aby jeho "mozek mohl pokročit do vyšších levelů a provádět složitější činnosti", nebo v zájmu zachování "duševního zdraví", když z materialistického hlediska stejně tento jedinec jednoho dne i se svým pokročilým mozkem zanikne, stejně jako jednou zanikne i Země, sluneční soustava, naše galaxie atd. Pokud někdo věří, že má jen dočasnou pozemskou existenci a přesto si chce v jejím rámci trénovat a rozvíjet mozek, nebo si alespoň zachovat duševní zdraví, pak povznesení se nad určité potřeby může tomuto snažení prospět. Jsou však lidé, kteří otázku rozvoje svého mozku neřeší a necítí potřebu povznášet se kvůli tomu nad své potřeby. To, co bylo řečeno o mozku (o jeho rozvíjení atd.), platí spíše pro ty, kdo věří v existenci transmigrující duše, pro ty, kdo usilují o vysvobození ze sansáry atd., protože pro meditace a různá duchovní cvičení potřebuje člověk trénovaný a zdravý mozek.

Jinak s tím výrokem, že "úplně všichni vaříme z vody", nesouhlasím. Duchovní spisy, a nejen ty, zaznamenávají už od starověku zkušenosti jedinců, které můžeme označit jako "duchovní" či "mystické". Tyto zkušenosti jsou zaznamenávány a dokumentovány dodnes, a to ve všech zemích a kulturách. Vážně se jimi zabývají i někteří vědci. Tyto zkušenosti nemají jenom známí mystici, uznávaní guruové apod. Zážitky, které se označují jako duchovní či mystické, mívají i "obyčejní" lidé, mívají je i materialisté, ateisté atd. Nemusí se zrovna jednat o setkání s nějakou duchovní bytostí, o astrální cestování apod. Mohou to být případy spontánní telepatie, nekrangelie, poltergeista, rozpomenutí se na minulý život atd. Věřím, že i řada Najdisáků má osobní zkušenost s takovými zážitky.

Jinak to dosažení nějakých "znalostních" a "levelů" má být skutečně nevratné, alespoň podle toho, co jsem o tom četl. Mozek sice může něco ztratit, duše ale ne. Duše má prý svou vlastní paměť, daleko spolehlivější, v níž je uchováno vše, co mozek během svého fungování nasbíral. Mozek je jakýmsi nástrojem duše, součástí těla, které duši slouží k interakci s hmotným světem (podobně jako skafandr slouží astronautovi k pobytu ve vesmíru). Po smrti si duše vybavuje celý svůj život do všech podrobností, nic není ztraceno. Takže stařecká demence duchovní pokrok nehatí. Mozek může nasbíranými zkušenostmi, vědomostmi atd. ovlivnit kvalitu existence duše po smrti (podobně jako informace nasbírané s pomocí skafandru mohou ovlivnit astronautovu existenci po návratu z kosmu).

Crumb » Najdise.cz Stagnace - stejně jako jiné situace, stavy atd. - mají tendenci opakovat se v určitých intervalech i v životech jedinců s konzervativním přístupem k životu.

Crumb » Najdise.cz Dobrý postřeh. I ve "stojatých vodách" se pořád něco děje. Cyklický pohled na stagnaci je určitě zajímavý. Právě jsem dokončil tlustopis o cykličnosti určitých jevů v životech jednotlivců a ve světovém dění (mělo by to vyjít ještě v tomto roce). Spadají do toho i cyklicky se opakující stagnace.

Crumb » MG34 Možná by bylo dobré upřesnit, co přesně je v tomto tématu myšleno stagnací. V úvodu je řečeno, že "na jednu stranu je sice pěkné, že člověk si svoje potřeby nějak saturuje a tím pádem žije spokojeně, ale zase na druhou stranu je v tom velký kámen úrazu - stagnace". Zde by asi bylo dobré uvést, co stagnuje ve fázi spokojeného saturování potřeb.

Stagnace značí zastavení, uváznutí nebo ustrnutí nějaké činnosti, nějakého děje nebo vývoje (výraz pochází z latinského "stagno, stagnare" = tvořit stojatou vodu; slovo "stagnum" označovalo stojatou vodu, kaluž, močál, tůň, bažinu, také rybník, jezero). V průběhu spokojeného saturování určitých potřeb může stagnovat saturování jiných potřeb. To by ale zase mohlo vylučovat spokojený život. Stagnovat může všelicos, i saturování potřeb. V procesu naplňování nějaké potřeby se mohou vyskytnout překážky, díky nimž se toto naplňování (saturování) může dostat do "stojatých vod", může uváznout, ustrnout. Po odstranění překážky však může saturování potřeby pokračovat.

Dále je tu otázka, jestli je možné žít spokojeně bez saturace potřeb ("jestli totiž není lepší se nad ty potřeby zkoušet povznést a vyvinout se tak, aby bylo možné žít spokojeně i bez jejich saturace"). Asi nelze žít spokojeně bez saturace všech potřeb. Bez některých potřeb se ale spokojeně žít dá. Je to ovšem individuální. Řada lidí určité potřeby vůbec nemá. Někoho zase určitá potřeba přestane bavit a začne ho zajímat jiná apod. To saturování potřeb, které má mít za následek stagnaci, by se možná hodilo do diskuze o duchovním vývoji. Stagnace by tu mohla být pojata např. jako ustrnutí v duchovním vývoji vinou saturování hmotných potřeb.

To mě přivádí k příkladu oněch partnerů, kteří spolu spokojeně žili od doby, co se poznali, až do smrti. Myslím, že i v tomto případě, šlo o naplnění dočasné - přesněji o naplnění mající počátek a konec. Je pravda, že jejich potřeba žít spokojeně s partnerem až do smrti se od doby, co se poznali, kontinuálně naplňovala, společnou smrtí však tato potřeba došla naplnění, skončila. Snad by bylo lepší nazvat tuto potřebu "dlouhodobou". Možná ale tato potřeba přešla na duchovní úroveň, do duchovního světa. Je možné, že duše těch dvou pokračují ve svém partnerství i po smrti a že v něm mohou setrvat na věky věků. Pak bych to viděl jako trvalé naplnění potřeby.

Vracím se ještě k té otázce, jestli není lepší se nad potřeby povznést a vyvinout se tak, aby bylo možné žít spokojeně i bez jejich saturace.
Vezmu-li jako pracovní hypotézu názor, že každý má jenom jeden život, že každý je jenom dočasným elektrochemickým procesem bez duše, která by po tělesné smrti někam putovala, že není žádný duchovní svět, že neexistuje žádná reinkarnace, žádné duchovní cíle atd., pak člověk vlastně nemá důvod povznášet se nad své potřeby, držet nějakou "dietu", v něčem se omezovat, něco si odpírat apod. - pokud ovšem některé z jeho potřeb nekolidují s jinými jeho potřebami (považovanými např. za významnější), pokud neohrožují jeho zdraví, nehrozí mu kriminálem apod. Z duchovního hlediska může být ale uspokojování některých potřeb problematické. O tom nás informují různé duchovní spisy a také jedinci, kteří údajně navštívili duchovní svět.

Crumb » 144 Asketické hnutí se vyskytovalo hlavně ve staré Indii. Jeho smyslem bylo vystoupení z koloběhu znovuzrozování, označovaného termínem "sansára", který byl chápan jako strastiplný. Řadě vzdělaných a přemýšlivých Indů připadalo bezcílné, marné a nežádoucí žít jenom proto, aby zestárnuli a zemřeli, a zemřeli proto, aby se znovu narodili (jakkoli příjemný by každý z jejich životů v některých svých fázích mohl být), aby se opakovaně vystavovali rizikům nemocí a jiných druhů utrpení. Hledali proto způsoby, které by je vymanily z onoho věčného koloběhu znovuzrozování, do kterého prý žene člověka slepá touha či vůle k životu (označovaná jako "tršná" = žízeň).

Pro metody vedoucí k vystoupení ze sansáry se ustálilo pojmenování "jóga". Tyto metody se praktikovaly také v různých asketických hnutích. V některých asketických kruzích panoval názor, že ona touha či vůle k životu, která vede k znovuzrozování, může být potřena radikálním odepřením uspokojovat její požadavky. Někteří asketové šli ve svém boji proti chuti k životu tak daleko, že vystavovali své tělo úmyslně přivoděnému utrpení, které označujeme jako sebetrýznění.

Asketové své názory a metody nikomu nevnucovali. Odpradávna bylo v Indii zvykem, že si každý volil duchovní cestu podle svého založení, nebo si nevolil žádnou, pokud byl např. ateista. My jsme zvyklí na prostředí tzv. misionářských náboženství, která své názory a metody lidem vnucovala (často i násilím), a máme tendenci si myslet, že je nám pořád něco vnucováno. Asketismus nemá být vnucován. Je-li někomu vnucován, pak je to špatně.

Kdo má k asketickému sebetrýznění averzi (jako třeba já), může ho klidně pustit z hlavy. Nebo se o něj může zajímat jako o nějakou kuriozitu (jako já) apod. Určitě se z asketismu nestane masové hnutí, které by nám někdo ordinoval nebo vnucoval.

Jinak lidé si mohou hrát na všelicos. S člověkem, který si hraje na asketu a sebetrýznění, jsem se ale ještě nesetkal.

Crumb » MG34 Otázka je, kolik rodinných typů se zálibou v dobrém jídle, s velkou rodinou a dobrou kuchařkou si opravdu žije spokojený život, nebo kolik samotářů se zálibou v zahradničení, s malým domem a velkou zahradou žije opravdu spokojeně. Rodinný typ se zálibou v dobrém jídle může mít cukrovku, vředy atd., zahrádkář zase může být trápen bolestmi zad apod. Asi by se to mělo podchytit statisticky.

Saturace (nasycení) - či ukojení/naplnění - našich potřeb je dočasné. Trvalé uspokojení nám není nikdy údělem. Jsme provázeni neuspokojením z toho, čím jsme, co prožíváme a co máme. Je pro nás frustrující nezískat, co bychom si přáli, je pro nás frustrující bát se o to, co jsme získali. Kromě dočasných období pohody při splnění nějakého dílčího přání či snu téměř neustále vzhlížíme k dosažení něčeho slibného v budoucnosti nebo se nostalgicky ohlížíme po nenávratně zmizelé minulosti. Jsme také často stíháni různými radami osudu, nemocemi, ztrátami v rodině a na majetku, zhroucením životního díla apod. Saturace (nasycení) a stagnace (zastavení, uváznutí, ustrnutí) nás provázejí po celý život.

Nápad povznést se nad potřeby a žít spokojeně bez saturací, stagnací atd. dostali lidé už v dávnověku. Různé metody, jak takové spokojenosti dosáhnout, vyvinuli a praktikovali např. indičtí jogíni, různí asketové, mystikové atd. Většina lidí ale nemá v úmyslu povznášet se nad své potřeby, takže saturace a stagnace se u nich budou i nadále střídat a prolínat. Jsou s tím většinou smířeni, berou to jako přirozený běh věcí, který k životu prostě patří.

Crumb » 144 Já nevím všechno, ani všechno netuším. Z tvých komentářů jsem ale nabyl dojmu, že ty ano. Mluvil jsi o 12 významech sanskrtských textů atd. Říkáš, že máš jiné zkušenosti atd. A právě ty tvé zkušenosti mě zajímají. Proto jsem se ptal na příklady těch 12 významů sanskrtských textů a na slovanské obrázkové písmo s jeho četnými významy a podvýznamy. Dozvěděl jsem ale pouze, že jsi sanskrt nikdy nestudoval, že ke starému obrázkovému písmu nemáš texty, že jsi ještě něco nečet atd.

Udělalo by mi radost, kdybys uvedl 12 významů alespoň jedné sanskrtské sloky z Bhagavadgíty, např. (2.2), která v přepisu (bez diaktriky) vypadá takto:

sri-bhagavan uvaca
kutas tva kasmalam idam visame samupasthitam
anarya-justam asvargyam akirti-karam arjuna

Pokud znáš někoho, kdo ovládá sanskrt i s těmi 12 významy, popros ho překlad, o těch 12 verzí. Moc by mi to pomohlo. Já mám, jak jsi již uvedl, jenom ten jeden zavádějící překlad.

A ty šifry "slovanského obrázkového písma" mě také moc zajímají. Já vím pouze to, že např. po vzoru řecké alfabéty a hebrejské abecedy byly písmenům staroslověnské abecedy přiřazeny také číselné hodnoty. Tak např. druhé písmeno staroslověnské abecedy "buky", mělo číselnou hodnotu 2 (jako řecké "beta" a hebrejské "béth").

Crumb » 144 Ano, některá slova mají více významů. To se týká všech jazyků. Někoho to zřejmě svádí k tomu dolovat 7 nebo dokonce 12 významů z každého sanskrtského slova a stavět na tom panslavistickou (všeslovanskou) konspirační teorii. Hádám, že patříš i k zastáncům pravosti RKZ.

Tušil jsem, že s tím "obrázkovým písmem" (staroslověnskou bukvicou) dojde nakonec i na Velkou Tartarii, na slovansko-árijské védy atd. Kulturní panslavistická idea byla svého času populární, dnes už ji ale jen málokdo bere vážně. Dalo by se o tom diskutovat, ale asi by to moc lidí nezajímalo.

Navíc ten, kdo je pevně připoután ke své teorii, si ji nenechá vzít žádnými argumenty.

Crumb » 144 Šifry mě zajímají. Mohl bys uvést příklady 12 významů několika sanskrtských slov. Mohl bys také uvést příklady starého slovanského obrázkového písma, jeho znaky s 12 základními významy a 12 podvýznamy?