Diskuze, Diskuzní fórum

PetV » Freja Mám být úpřímný, nebo chceš slyšet ano

PetV » patatina On to nebyl vtip, ale spíš pár zážitků z jednoho kurzu, které jsem si dodatečně sepsal, a je fakt, že to je psané takovým reportážním stylem, který může připomínat styl Stevensona, co si tak vybavuju, hm.

Ale nevím, nakolik takhle anglická aplikace dokáže rozpoznat slovní druhy českých slov, český slovosled a stavbu věty, což by tam mělo hrát roli. Spíš to je sranda

PetV » Freja No vidíš, svou šanci proslavit se jako Hemmingway jsi propásla
Protože u tohohle směru, který reprezentuje J. Joyce nebo Virginia Woolfová, platí, že čím nesrozumitelnější a nečitelnější ten text je, tím líp, nás učili, hm

PetV » patatina Cha, mně vyšel Robert Louis Stevenson

PetV » Freja To přece není žádný umění, psát jako James Joyce, stačí se opít a pak psát všechno, co člověka napadne

PetV » Jyotis Právě, ono to sice na jednu stranu zní logicky, že dítě má vše potřebné při narození, zvlášť když to vysvětluje někdo jazykově a argumentačně zdatný, viz Dušek, ale třeba tenhle příklad s tou krutostí to podle mě vyvrací nebo koriguje.

Taky by mě zajímalo, nakolik je to rozšířený, typický fenomén, jaká část dětí je citlivá a ohleduplná už z výroby a jaká se k tomu teprve musí naprogramovat.

No je zajímavé, že když se teď nad tím zamýšlím, tak já si z ranného dětství pamatuju hlavně různé traumatizující události, kdy jsem měl strach, dostal jsem se mezi cizí lidi (v jeslích, školce), než ty pozitivní

Jo jo, taky si poslední dobou různé zážitky s dětmi docela pamatuju, asi i tím, že se na ně víc zaměřuju, pozoruju je, a ověřuju tu hypotézu, že ony by spíš měly učit nás než my je.

A zjišťuju, že pravda je asi někde mezi, holt jako u všeho

PetV » Jyotis Ještě mi vrtá hlavou jedna věc, co s tímhle tématem souvisí.
Teď je docela populární tvrdit, že dítě si veškerou potřebnou duševní výbavu přináší už při narození a že rodičovská výchova, či snad převýchova, je víc na škodu než ku prospěchu. Hodně to propaguje třeba Jarda Dušek, s odkazem na indiány atd. atd.

A mě by zajímalo, jak s tímhle názorem jde dohromady tady popisovaný fenomém dětské (ale nejenom) krutosti ke zvířatům, když často až po zásahu rodičů a vysvětlení, že to není správné, si to dítě uvědomí a probudí se v něm soucit.
Některé děti to není potřeba učit, ale některé zase ano, jak vyplývá z téhle diskuze.

PetV » Najdise.cz Právě že my jsme taky pálili hlavně škvory a ty velké, červenočerné mravence, ale ne z pomsty, spíš ze zvědavosti, pro pozorování procesu pálení hmyzu světelným paprskem ...kouře, pachů.

PetV » Najdise.cz Pěkné.

Tahle diskuze mě přiměla k zamyšlení se nad tím, že to přece nelze jednoduše odsoudit, že když my muži máme potřebu zabíjet, ničit (nejenom pro získání potravy), tak to nemůže být za všech okolností "špatné", a naopak ochraňování života, což je typické pro ženy, zase "jen a pouze dobré", že existují oba procesy, tak to tak asi má být.

Jen jsem to nedokázal takhle analyzovat a vyjádřit, navíc obhajování zabíjení je samo o sobě kontroverzní, to je mi jasné, a i část mne samotného s tím má problém

PetV » Loen Máš pravdu, když nad tím přemýšlím, tak třeba u hmyzu nám klukům ani nedocházelo, že děláme něco špatného, i proto, že nekřičí (neslyšíme je), není tam moc zpětná vazba, že jsou to vlastně takoví robůtci, kdežto u větších zvířat je patrnější, že jim naše kruté hrátky vadí.

Dobře to podle mě zdůvodňuje psycho, že my kluci rádi hráváme válečnické, lovecké hry, a k tomu to zabíjení v určité formě holt patří.

Vy ženy život dáváte, my muži ho často bereme, že by ta mnohokrát skloňovaná rovnováha? A k jaké změně asi dojde u vás žen, až my muži přestaneme mít tyhle touhy?

P. S. Taky je zajímavé, jak podobné hrátky jsme jako děti měli, třeba psyko pálil brouky lupou, to my taky dělali, mimo jiné

PetV » Jyotis Silné.

Si při čtení podobných textů vždycky vzpomenu, kolik jsem já jako dítě záměrně pozabíjel brouků a hmyzáků při svých hrách
Zvláštní, soucit jsem s nimi tehdy (cca 10 let) neměl, to přišlo až později, třeba když kamarádi týrali kočky.
Myslíte, že tahle vlastnost je převážně doménou dospělých?
Že u dětí je takovéhle chování omluvitelné, "normální"?

PetV » miluška medvídková Strojové překladače na knížky neééé, pokud nechceš vytvořit humoristický román, pozn. překl.

PetV » Rachelinka 5 Vůbec ne, naopak, to je výzva k nějakému přídavku

PetV » Rachelinka 5
Pěkné

PetV » mitea Tak třeba taky něco přihoďte, co oslovilo vás a souvisí to s vodou

PetV » Najdise.cz

Tož taky něco přidám, pro změnu z mého oblíbeného knižního soudku



Ke konci Siddhárthova vyprávění však, když mluvil o stromu u řeky a o svém hlubokém pádu, o slovu óm a o tom, jak po zdřímnutí pocítil takovou lásku k řece, poslouchal převozník dvojnásob pozorně, se zavřenýma očima.

Když se ale Siddhártha odmlčel a bylo chvíli ticho, tu řekl Vasudéva: „Je to tak, jak jsem myslel. Řeka k tobě promluvila. Také tobě je přítelkyní, také k tobě mluví. To je dobré, to je velmi dobré. Zůstaň u mne, Siddhártho, příteli. Zůstaň u mne.
...
Naslouchat mne naučila řeka, od ní se to naučíš i ty. Ví všechno, všemu se lze od ní naučit. Podívej, i tomu ses již naučil od řeky, že je dobré směřovat dolů, klesat, hledat hloubku. Bohatý a vznešený Siddhártha se stane veslařem, učený bráhman Siddhártha se stane převozníkem: i to ti napověděla řeka. Naučí tě i to další.“
...
„Zdalipak ses,“ ptal se ho jednou, „zdalipak ses naučil od řeky tajemství: že není čas?“
Vasudévovu tvář přeběhl jasný úsměv.
„Ano, Siddhártho,“ řekl, „je to přece tohle, co máš na mysli: že řeka je všude zároveň, u pramene i u ústí, u vodopádu, u přívozu, u peřejí, v moři, v horách, všude zároveň, a že pro ni je pouze přítomnost, nikoli stín budoucnosti?“

„Tak je to,“ řekl Siddhártha. „Když jsem se to naučil, podíval jsem se na svůj život a byla to také řeka a chlapec Siddhártha byl od muže Siddhárthy a od starce Siddhárthy oddělen jen stínem, ničím skutečným. Ani Siddhárthova dřívější narození nebyla žádnou minulostí a jeho smrt a návrat k brahma žádnou budoucností. Nic nebylo, nic nebude; všechno je bytí a přítomnost."

Siddhártha mluvil zaníceně, toto osvícení jej hluboce obšťastnilo. Ach, nebylo snad všechno utrpení čas, nebylo všechno sebetrýznění a strachování čas, nebyl všechno obtížné, všechno nepřátelské ve světě pryč a překonáno, jakmile byl překonán čas, jakmile bylo možno čas odmyslet?
...

Siddhártha; Herman Hesse