Diskuze, Diskuzní fórum

Twiggina » UreaNayal Ahoj a víš, že nejsi první kdo četl "slimák"?
Můžeš ubezpečit svou dcerku, že to byla pouze první kapitola a až bude zase někdy volná chvilka, tak jí sem dám nějaký další Matesův zážitek.
Rů

Twiggina » UreaNayal Díky krásně jsi to napsala.
Však si také velmi považuji toho, jaké to je.

Twiggina » světýlko Mám kratší

Každý den je pro mne přínosem, neboť prozřetelnost ví co mi má nabídnout.

Nemusím si to říkat, prostě to vím.

Twiggina » Marhon Jéééje, to je krásný a milý

Twiggina » vrabčáček Není zač.
Hezký den Rů

Twiggina » Renor Ahoj a dík za upozornění.
Nestíhám vše sledovat, jsem převážně v poradně a na další není moc času. Za chvíli odjíždím, ale až se v neděli vrátím, tak si to ráda přečtu.
Hezký víkend tobě i ostatním.

Právě ten pocit očekávání dalšího byl k nezaplacení.

Twiggina » Zitto Zitto, díky za nádherný nápad a všem zúčastněným též.

Twiggina » Najdise.cz Náhoda tomu chtěla, že se dozvěděla o jedné kartářce od své známé a tak jí zavolala.
"Mohla byste přijít dneska na 17 hodinu, odhlásila se mi včera jedna paní. Jinak mám obsazeno a další termín by byl až za měsíc."
"Nó, eee, to jsem nečekala, ale jo tak víte co, já přijdu. Stejně nemám nic jiného na práci."
Kartářka jí vysvětlila kde bydlí a že prý se těší. No aby ne, když dostane zaplaceno. V tom fofru se ani nezeptala co to bude stát. Nakonec je to fuk, když to bude o ničem, tak jí nezaplatí, jakýpak štráky s vědmou.
Den proběhl v očekávání a přemýšlení. Co mi asi tak poví? Je stará nebo mladá? Jestli bude protivná, tak tam ani nepůjdu. A jestli se bude moc vyptávat, tak jí pošlu do háje. Když už je to vědma, tak ať se ptá karet a ne mě, né! Ježiš já jsem tele, proč jsem tam volala, mám z toho akorát nervy. Jako kdyby nestačilo, že mi krachlo manželství.
Musím se jí zeptat na toho nového kolegu, dneska byl milej a dokonce se na mě usmál. Stejně si jen něco namlouvám, vždyť si mě pak na zastávce ani nevšiml. Ach jo.
Páni dneska je krásný den, ani jsem si toho nevšimla pro samé přemýšlení nad sebou. Kašlu na nádobí, jdu ven.
Támhle od Hluboké se to nějak mračí doufám že nebude lejt. Ta řeka je tak kalná, skoro jako můj život…. A už v tom zase lítám. Proč existuje láska, je akorát pro zlost. Kecáš, bez lásky to nejde, jen si vzpomeň jak ses tetelila samým očekáváním jestli přijde nebo ne a jak to bylo krásný. Ach jo.
Tak hurá na ty karty ať už se konečně něco děje ...
"Dobrý den (no stará, ale vypadá docela mile)."
"Dobrý den, pojďte dál. Dáte si kávu?"
"A víte, že si dám ráda. Já vám ji zaplatím."
"Což byste platila, ta je v režii (úsměv)."
"Jo a chtěla jsem se zeptat, co budu platit, abych měla dost peněz."
"Já mám na hodinu 300,-Kč a pokud to budete chtít natočit na kazetu tak + 50,- za kazetu včetně natočení. Víc jak hodinu a půl vám věnovat nemohu, po vás přijde další pani."
"Tak mi to natočte, ať mám památku na to, jak jsem byla poprvé v životě u kartářky (úsměv)."
Káva se rozvoněla malým útulným pokojem a karty jen šustily ...
"Tak jak vám říkám, nejsem si jista, že ten kolega s práce je ten pravý, tak se opravdu o nic sama nesnažte. Však znáte pořekadlo - co je v domě, není pro mě. Aby to nebylo na škodu v práci. Já vím, že nejlepším lékem na zklamání je zase jen láska, ale karty vám nabízí za tři měsíce někoho, kdo by opravdu stál za pozornost, ale toho určitě zatím neznáte. Znovu opakuji, nechte tomu volnost, láska je jako stín, když za ním běžíte, stále uniká, ale otočíte se, snažíte se uniknout vy a stín vás následuje. Začněte znovu malovat a fotit! Tak dlouho jste to nedělala, to vám to nechybí? Když jste mi vyprávěla jak jste chodila malovat do přírody, zářili vám oči jak mladému děvčeti! Třeba zrovna tam potkáte toho pravého. Hodně štěstí."
Páni, já se tak bála a ono to bylo docela fain. Zase jsem zapomněla na ten deštník a už prší. Třeba mi prší štěstí (úsměv). Musím vyhrabat ten skládací stojan, kam jsem ho jen dala. Kolik asi dneska stojí barvičky a štětce? Ále co, když jsem mohla dát takovej majlant za bundu z lebkou, tak za barvy to bude daleko rozumnější investice. Jejda, já už si dvě hodiny nevzpomněla na to, že jsem nešťastná ...

Twiggina » Japa Ahoj Japo,
to co se ti děje jsou tzv. lucidní sny (zkráceně LD = Lucid Dreams) kdy víš, že sníš a ovládáš děj.
Zde si můžeš přečíst něco jak o AC, tak o LD:
http://www.acld.mysteria.cz/
Rů

Twiggina » alassea Ahoj Beo,
nezkoušela. Jára dělá jógu skoro 30 let a netouží po AC. Dělá si svoje prožitkové meditace. Každý máme v tomto trochu jinou cestu a navzájem se respektujeme. Rů

Twiggina » - E - Jo

Twiggina » Najdise.cz Ahoj semíšku,
to jsi popsala nádherně.
Máš pravdu, není tu někdy žádný med vědět myšlenky a pocity druhých.
Jsou ale vzácné situace, kdy se takto vcítíš to člověka, který tě miluje a pak máš nádherný pocit naplnění. A ne jen to. Dodá to důvěru a sílu k tomu, být také takovým. Drobné neshody se stávají bezvýznamnými a soužití je o úplně něčem jiném.
Všichni jak jsme zde máme tyto dispozice v sobě, jen je probudit a vůbec by nebylo od věci je vyučovat.
Rů

Twiggina » lotty22 Ano, je třeba si v AC hlídat myšlenky, protože stačí jen pomyslet a jsi tam na co právě myslíš.
Také se mi ze začátku stávalo, že jsem v rychlém sledu prošla několik různých míst. Není to moc příjemné, protože mozek nestačí pojímat a zpracovat ty rychlé přesuny a následný chaos tě vyhodí zpět do těla. Pak sedíš na posteli a nevíš kde ti hlava stojí.
Když se naučíš hlídat si své myšlenky v reálu, pak nehrozí ten chaos v astrálu.

Twiggina » Najdise.cz Neexistuje se nevrátit! Nelze zůstat v astrálu.

Twiggina » Twiggina AC – 3
Když jsem se vrátila z druhého AC, měla jsem krásný pocit a začala jsem přemýšlet o dalším výletu. Samozřejmě, že jsem chtěla někam dál, ale také jsem se bála co to se mnou udělá.
V té době jsem bydlela v centru Českých Budějovic. Měli jsme poměrně velký byt ve starém domě. Můj tehdejší manžel byl malíř a bývalo dost časté, že zůstal dlouho do noci v ateliéru a pak tam i přespával aby mě nerušil uprostřed noci. Přiznám se, že mi to vyhovovalo, neboť on měl legraci z toho, že já někde po nocích lítám v astrálu a hlavně tomu odmítal uvěřit. Dalším členem rodiny byl už jen kocour Mates, černý siamák. Kvůli Matesovi se u nás nezavírali dveře, aby se mohl pohodně dostat všude, tam kam chtěl. Samozřejmě i ke mně do postele.
Jednou večer mi opět manžel oznámil, že zůstane v atelieru a ani Mates si nepřišel ke mně lehnout, protože jsem mu na něco tenkrát vyčinila a on uražen, hrdě zůstal spát v obýváku na sedačce. Takže pro mě ideální stav k provozování AC. I to, že po celodenním zápřahu jsem byla utahaná jako kotě, přispělo k tomu, že se mi výstup podařil. Zase jsem se absolutně volná vznášela u stropu a uvažovala jestli se mám pustit někam dál. V tu chvíli mě napadlo, co takhle do městských sadů. A než by řekl švec, tak jsem tam byla. Přesně na tom místě kam jsem občas chodila s Matesem na procházky. Stála jsem u lavičky na které sedávám, když se kocour prohání po okolních stromech, nebo hledá myši v křovinách.
Byla jsem tam opravdu krátce, když tu vidím přicházet staršího pána se psem. Pomalu se ke mně blížili a když přišli skoro na úroveň lavičky a mě, tak pes najednou zbystřil a zůstal stát. Zíral na lavičku a začal velice jemně a potichu kňučet. Pán se také zastavil, koukl na lavičku, pak na psa a povídá, „co blbneš brachu, nikdo tu není. Pojď, jdeme domů, je zima.“ Pes se zvedl, obešel mě velkým obloukem a rozběhl se před pánem. Po celou tu dobu, co tam byli, jsem měla pocit, že mě ten pes vidí. Tím jak jsem myslela na psa, jsem si v zápětí vzpomněla na Matesa. A šup, stála jsem v obýváku u nás doma. Kocour ležel pořád ještě na sedačce a spal. Naklonila jsem se nad ním a pokoušela jsem se ho pohladit. Necítila jsem dotek, jen teplo jeho těla. Ovšem jeho to okamžitě probudilo. Kouká na mě, já na něj a v tu chvíli jsem byla zpátky v těle.
Až následně jsem si uvědomila, že mi prolétla hlavou myšlenka, musím sem pro tebe dojít a vzít si tě do postele. Nemusela jsem nikam chodit, přišel v zápětí sám.
Všechny zvířata jsou neuvěřitelně citlivá k těmto věcem, dnes vím, že i rybičky v akváriu, křeček, potkan i had a určitě i další jsou v tomhle, na tom lépe, než mi lidé.
To víte že po tomto zážitku jsem měla mnoho dní o čem přemýšlet.
Sice jsem nazvala tento výlet jako AC – 3, ale mezi ním a těmi předešlými bylo mnoho pokusů z části úspěšných, z části neúspěšných které se táhly v rozmezí asi jeden a půl roku.

A co vy na to, nemáte pocit, že pro takovéto zážitky by stálo za to, obětovat čas a mít trochu trpělivosti?
Píšu zde o věcech, které jsou součástí mého soukromí. Třeba vám to bude k něčemu dobré. Když ne k vlastnímu AC, tak aspoň budete vědět, že je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které ještě zdaleka neznáme, a že existuje možnost něco z toho poznat už během života.

Twiggina » Twiggina AC - 2
Po prvním výletu jsem si řekla, že když to šlo jednou půjde to znovu. A zase jsem se tvrdošíjně snažila, a ono nic. Asi po týdnu mi konečně došlo, že dělám stejnou chybu jako na začátku. Tak jsem to pustila z mysli a dala jsem si pauzu.
Asi za měsíc na to jsem šmejdila v knihovně, do čeho bych se začetla a padla mi do ruky kniha o józe. Když jsem v ní došla k pozici mrtvoly, docvaklo mi, že to by mohla být ta správná cesta k AC. Zdaleka to nebylo tak rychlé, jak si možná myslíte. Zhruba za čtyři měsíce jsem zvládala navodit si polohu mrtvoly během 2-3 minut.
A jednoho večera jsem najednou byla opět u stropu. Koukám na sebe dolů a zase ten nádherný pocit volnosti a lehkosti. Opět ta stříbrná šňůra mezi mnou a tělem na posteli. Zvedla jsem ruku ke stropu a opět to samé, ruka ve stropě. V tu chvíli jsem si představila naší půdu, se vším tím haraburdím, které se na ní nachází a ejhe byla jsem tam ani nevím jak. Vzpomněla jsem si na své tělo dole a šup jsem opět pod stropem a vidím sama sebe. V tu chvíli mi došlo, že když budu chtít cestovat, tak je to otázka myšlenky. Řekla jsem si, to musím ověřit a pak už jen následovalo: půda, strop, půda, strop ani nevím kolikrát. Moje radost byla taková, že jsem nahlas chtěla zařvat hurá a šup, a už jsem byla zase v sobě. Tentokrát jsem neměla na sebe zlost. Je fakt že jsem nemohla dlouho usnout a hromada myšlenek mi letěla hlavou jak splašení koně.
Tak to byl můj druhý výlet skoro po půl roce.

Twiggina » bexxy Velice pěkné a nemohu než souhlasit s Elaviel.

Rů.

Twiggina » Nuna Můj ty světe, to je krásně napsané!!!
Nuny dík

Twiggina » Brouček Ahoj Broučku,
milé, maličko smutné, ale ze života.
Připomněla jsi mi jednu strašně dávnou epizodu. Jako dítě jsem měla také malého méďu a bez něj bych nejela ani na prázdniny ke strýčkovi.
Byl už celý odřený a jednou se mu rozpáralo bříško. Když ho babička zašívala, tak mi při tom říkala, že jednou až budu velká si na něj ani nevzpomenu. Já ji tenkrát ujišťovala, že budu mít Míšu pořád a celý život u sebe.
Ten večer jsem v postýlce přísahala méďovi, že to tak určitě bude.
A víš jak to dopadlo?
Před necelým rokem, jsem ho, už úplně na rozpadnutí, dala do krabice a odnesla k popelnici. Putoval se mnou životem nějakých 52 let.
Dík Rů

Twiggina » Nuna Teda Nuny, moc děkuji.
To víš, že jsem tu slzičku neudržela. Vspoměla jsem si na dědu s babičkou, ale i na tátu a mamku, už tu nikdo z nich není.
A pak slzy nejsou jen projevem smutku, ale dokáží člověku umýt duši a vyplavit splín.
I za to ti děkuji, nejen za pohádku.
Krásné sny