Méďa leží na posteli,tiše! usíná, chce snít,ano, i oni mají duši,čistou, hebkou jako plyš.Možná nevíš, ale dýchá a žije,jeho plyšové srdce bije jen pro Tebe,skleněná očka jsou jako dvě zrcadlaa náruč, která nemá koho objímat.Pláče, když spíš a on spadne z postele,chce být u Tebe, když vidí Tvé slzy,umírá, když ho hodíš do krabice,která bude zanedlouho stát u popelnice.
Twiggina
Ahoj Broučku, milé, maličko smutné, ale ze života. Připomněla jsi mi jednu strašně dávnou epizodu. Jako dítě jsem měla také malého méďu a bez něj bych nejela ani na prázdniny ke strýčkovi. Byl už celý odřený a jednou se mu rozpáralo bříško. Když ho babička zašívala, tak mi při tom říkala, že jednou až budu velká si na něj ani nevzpomenu. Já ji tenkrát ujišťovala, že budu mít Míšu pořád a celý život u sebe. Ten večer jsem v postýlce přísahala méďovi, že to tak určitě bude. A víš jak to dopadlo? Před necelým rokem, jsem ho, už úplně na rozpadnutí, dala do krabice a odnesla k popelnici. Putoval se mnou životem nějakých 52 let. Dík Rů