Diskuze, Diskuzní fórum

morgiama » Sosna zvlčelý vubec nebereš v potaz páry, které prošly umělým oplodněním a následně měly štastné a zdravé děti, podle tebe se neměly narodit, smutné toto.


vubec nebereš v potaz kolik postižených dětí se narodí naprosto přirozenou cestou nebo i přes chráněný pohl. syk.


vubec nebereš v potaz, že pokud v těle nefunguje reprodukční orgán, je to podle tebe vule přírody, ale pokud by nefungoval jakýkoli jiný orgán, na operaci bys šel, že?

víc k tomu asi nemám co říct...

morgiama » Bosch krásný!

morgiama » thééé a nemohl by se mi tu někdo podívat na muj horoskop? já ted tak nějak nevím co si s životem počít.. tak nějak celkově. připadá mi že tak jak je to ted tak už to bude pořád a nebo horší, a to mě děsí... nechci aby to bylo pořád tak jak je to ted, spousta věcí mě v současnosti moc bolí... kupodivu pro mě nebylo ani tak bolestivé období kdy jsem byla uplně bez nikoho a bez partnera(tam byla naděje na hezkou budoucnost a že bude taková jakou si ji vytvořím). Ted jsem zjistila že si nemohu nic tvořit, že život je nevyzpytatelný, pouze si mohu upravovat ty části života, které jdou. Tak jsem aspon začala dělat jeden svuj velký koníček. Ale jinak si už pomalu začínám připadat jako křeček v kolečku, které se točí a on nemuže vystoupit, tak si v tom kolečku lehnul, ono se točí dál, a nechává se v něm vláčet a odpočívá...

s létem to bude lepší, budeme aktivnější, ale teď se mi nic nechce a závidím kde komu kde co... takový na prd období... a už ho nechci, už trvá od porodu a je to moc dlouho.

morgiama » Najdise.cz to chápu. tak ono je buď a nebo. a s tou svobodou je to dobře, já ještě ve dvaceti SILNĚ cítila, jak je na mě máma fixovaná, vztah s tátou nic moc a tak jsem byla její přítelkyně, podpora,czábava, všechno. Ona tak strašně moc nechtěla abych odešla, že ani já jsem to nechtěla a nakonec mě osud zavál 100km do jiného města. Řekla jsem, že jstli pro své budoucí děti budu dělat něco jinak než moje máma (která ale jinak byla a je výborná), tak to, že je nebudu neustále sledovat, dm jim soukromí (nikdy jsem neměla svuj pokoj a moc po něm toužila) a hlavně na nich nebudu závislá. V dětství že nebudu dělat vše za ně a naučím je samostatnosti.

A víte, co mám? Syna, který nikdy nebude samostatný, kterého budu muset krmit až do dospělosti a který nikdy neodejde, protože dát mu svobodu by znamenalo zabít jeho duši a nechat ho sociálním ustavum.

Mazec, co:) Psycholog mi jednou řekl - víte, pro rodiče bývá v život jedno strašlivě smutné období - a to když jim děti odejdou žít svuj život. Tohle vám adámek neudělá. Bude pořád s vámi, pořád pro vás. A měl pravdu, v tomhle sice nevím jak bolí syndrom prázdného hnízda, ale asi trochu jo...

morgiama » Najdise.cz není pravda, že synové stojí v dospělosti při matce. stoí, ale většinou jsou to právě ti, kteří se nakonec odstěhují a muži své rodiče navštvují méně než ženy své rodiče. Muž se ožení a ta hlavní tchyně, ta co pomáhá nejvíc s dětmi atd, bývá vždy spíše ženina matka, takže v tomhle máš asi jen smůlu, že se ti dcery odcizily, ale syn by na tom mohl - ale fakt nemusel - být lépe.

morgiama » thééé haha, j mi to jaské - máma byla jedináček, pořád mi vyprávěla, jak byla sama, jak by klidně byla i za popelku ubohou, jen, kdyby nebyla sama. a tak mi dala bratra. já byla zoufalá, nebyla jsem jako máma, byla jsem introvert a chtěla a milovala samotu :D


ale tohle se stává, ať už si maka sourozence přeje nebo ne. hlavní je nelitovat za sebe něčeho, o čem dětem třeba vůbec nejde.
my s kamarádkou razíme velmi drsné, ale velmi moudré heslo, které se týká nechat děti být, nechat je dýchat. aneb : "Děti nemůžou za vaše po..aný životy! " :DD


jinak jak jsi mluvila o :

"Žádné fňukání, výčitky, manipulace..prostě je spokojená. Vnitřní muž je druh aktivity, jedinečnou dynamikou, způsob sebeprosazení v pravou chvíli, přímá komunikace..atp.
"

tak znám ženu, která byla manipulativní, ufnukaná, jaksi nedospělá, nespokojená... a ano, tam to "vyšlo" - narodil se jí syn. Kdyby to byla dcera, asi by si na ní léčila mnoho, mnoho mindráků...

ale ono to takhle nefunguje vždy. znám sebevědomou mladou ženu, která se nebojí jít si za svým, za svými činy, byla vždy kreativní a tvůrčí, no chtěla holčičku..snažila se dvakrt a po dvou klucích prodala postýlku a už nechce riskovat. přijde mi to hrozně smutný. Šije teď panenky pro cizí děti. Pro kluky občas ušije medvídka nebo auto, ale moc o to nestojí. A tak šije pro cizí..je mi to líto a myslím, že bych tak skončila taky. Už teď se realizuji na cizích holčičkách, dělá mi to radost, ale zároveň je mi u toho velmi, velmi nosalgicky a smutno. Říkám si jak by vypadala dcera, pro kterou bych to dělala moje vlastní? Jaké by měla vlasy? rovné? kudrnaté? jaké oči? jakou povahu?

Z tohohle důvodu právě ani neuvažuji o adopci holčičky, nikdy. Nepotřebuju se mít o koho starat nebo se na ní realizovat, mě jen strašně, strašně zajímá, jak by vypadala.

morgiama » Najdise.cz to je krásný, dojemný příběh...

z dětství, aniž bych potřebovala kineziologii, mě trápil mladší bráška, znáte to. Byl jiný, byl moc hlučný a já introvert...panatuju si že jsem stála u jeho postýlky a hladila ho když spal a do spánku mu šeptala, aby to slyšel - buď hodný na svoji sestřičku, prosím, nzlob svoji sestřičku, prosm, prosím..

to byl moment který si pamatuju a to mi mohlo být sedm, třeba? to jsem asi musela být hodně vyčerpaná.


jeden čas jsem dopustila, aby ho kamarádi "šikanovali" a já jako sestra jsem mu nepomohla. to mi pak bylo a je zpětně moc líto.

po čase kdy bral doma peníze, všechno, se to srovnalo, všichni jsme si oddechli že se uklidnil a nyní máme spolu velice vřelý vztah. nejlepší co jsme kdy měli, byl mi za svědka na svatbě. jeho přítelkyně mi říká, že nás dal dohomady muj syn. ale syn je osudový, ten zamával v našem životě spoustu věcí k lepšímu, profiltroval nám přátele, zklidnil rodinu plnou očekávání.
je dobře, že se narodil a je dobře že se takto narodil jako první, jako kluk, z mnoha důvodů. Je kotva u které jsem si jediné jistá, že i když je mi líto, co se mu stalo, že takto je to v pořádku.

dřív jsem se bála jak budu vychovávat chlapce. (se vzpomínkou na náročného mého brášku). ted už vím, že je to v pohodě.

díky za tu diskuzi. Mám po těch pár dnech zas pocit, že holčičku vlastně ani nechci, že jí nepotřebuju. :)

(on se ten pocit, že moc chci a potřebuju, zase časem vrátí, vím to. ale i tohle zklidnění beru jako úspěch..)

morgiama » Najdise.cz děkuju za reakci, to je vážně mazec..a obdivuhodné jak se věnuješ tomu "uzdraven rodového problému". To je moc hezký.


já tátou si nějak nemám co urovnávat, máme se rádi.


Jsem v tohle taková zvláštní.. na jednu stranu, jak sem psala, nestarání se o sebe, nějaké takové zašlapání své ženskosti a lítost, že nejsem ta krásná blondýna, že nemám prsa, že mám moc chlupů..a vztek na sebe z toho pramenící (mám pco, takže hirsutismus a je (bylo) to peklo). - takže potlačení ženství, nepřišla jsem si ženská (od puberty do teď).

na druhou stranu jsem ale vždy byla citlivá, romantická, umělecká duše se sklony k tvoření, psaní, chtěla(chci) být spisovatelkou, také jsem ráda zpívala, nebavily mě akční filmy ani nic takového. kreativita, romantika, sny - takže naopak vyzdvižení ženské části, tohle u mě bylo typické a velmi ženské.

až po třicítce, po narození syna jsem si uvědomila, že i na venek se můžu cítit jako žena - a začala jsem si zvykat a měnit se z lesany cleně na dámu. dalo to práci, odpírání, ale jak si člověk zvykne, už to nechce měnit, takže jsem si nikdy nepřišla hezčí, než jsem teď, přijala jsem ale, že se o sebe musím aktivně starat. Že ostatní ženy také nevstanou a nejsou takové jak vstaly z postele.

Okolí se diví a mě to připadá vtipné, protže je to jen skořápka. Jsem pořád stejná, jen věnuju čas fénování vlasů, vytrhávání chloupků a líčení.

Nevím, pořád mi to nepřipadá jako že mužatky rodí syny a opačně. Ale je to mnohovrstevnaté a u mě může být ten důvod jiný... a ono je to asi konec konců stejně jedno. Pohlaví, které se narodí, může být náhoda a jak říkám - nic nám štěstí nezaručí, když ho nemáme v sobě. Chtěla bych ho především mít v sobě.

Pořád si myslím, že když se budu snažit a když budu dělat věci správně, tak přijde odměna. Ale tak to nefunguje...

morgiama » Najdise.cz můžeš se trochu rozpovídat o tom s tím mužstvím?

zmiňujete to jako důležité, já to také tak cítím, že nás tím život učí,ale nevím pořád CO to je, na JAKÉ aspekty toho "mužství" ve mně se mám zaměřit. bsolutně tomu nerozumím.

co se mně týče, tak jsem víc života žila spíše jako kluk, který o sebe moc nedbá, chodí v džínách, což jsem si občas kompenzovala nošením šatiček celý den a hraním na princezny. v pubert jsem se nemalovala, nebavilo mě starat se o svoji ženskou část, starala jsem se o duši, psala, atd. Až ted jsem objevila, že vuči jiným ženám nepotřebuji cítit závist, že mohu být stejně krásná jako ony. věci jako makeup jsem objevila v dvaatřiceti. Až po narození syna. Mazec :))

takže jestli jsem měla něco hledat, byla to spíš ta ženská část. O mužské nevím.

Když jsem si hrála s panenkami na domeček a pokojíček, ústřední hrdina býval vždycky muž. To je zpětně docela zajímavé. Ten zajíček, ten legáček, atd.

Ale bylo to tak půl napůl, pak jsem měla milované hadrové panenky a to zas byly holčičky...

morgiama » thééé no, s tátou ano, tak v dětství idealizovaný. v pubertě se občas naši HODNĚ hádali, nikdy se ale nerozvedli.prý tátova nevěra.
taky má výbušnou povahu. mám tendence ho bránit, ale momentálně(kvůli jeho cholerické povaze, trochu pije a dalším vrtochům) k němu mám vztah milý, ale rezervovaný.
např. jsem se mu hrozně bála říct, že čekám dítě. jeho reakce byla přehnaná, ale milá, radostná. Ale u našich člověk nikdy neví, oi ti mohou říct A a za každých okolností mě budou podporovat aby mě neztatili, ale myslet si budou B a jednoho dne uslyším (tvoje matka celou dobu říká, že ta tvá kamarádka se na tebe akorát přilepila).

Ale oba je miluju, vztah máme krásný a měli bychom ještě lepší, kdyby měla lepší vztah máma s tátou. Nemají a už mít nebudou. Nějak to bylo celé blbě asi od začátku, ale už to nechtějí měnit. Máma totiž mám pocit vidí, že ona v mém věku a postavení ž pochyby měla/ nešťastná byla. A to mi ten vztah původně dost nemohli rozdýchat.:) Učí se taky...

ale jako nehádáme se, není problém, vždy pro mě táta i máma udělali vše, takže mám s nimi milý vztah, s tátou si navíc sednu v otázkách kultury a vkusu, takže i přes to že nesouhlasím s tím co v životě dělal, že moc pije, že moc mámu komanduje, jsme taková ta normální rodinka.

morgiama » Háňa* :)


já to možná napsala až moc "hystericky":) hlava ví, že to tak není..ale ptala ses na důvody, tak jsem přemýšlela..přece mámy se v dívkách vždy vidí.

Ale naprosto tě chápu a rozumím ti.
Tohle by mi vůbec příjemné nebylo. Tohle měla kamarádka, rodina prostě "oplakala", že neměla pindíka. Nemají pokračování jména. Ale naštěstí jen projevili sem tam lítost a pak už to nikdo neřešil. Taky já toto TAJÍM a nikdo se to nikdy nesmí dozvědět...nechci. Ale takhle anonymně si to snad mohu s vámi zkusit pořešit...

Ale na svoji obhajobu bych chtěla říct, a ujistit, že já bych tohle nikdy nedovolila. Syna miluju jako nic na světě. Je to čistá láska, a je mi uplně jedno že není takový, jak jsem si ho vysnila. Protože on je jetě lepší a ještě krásnější. Jako jo, nikdy nebude chodit, maminko, mám tě rád mi asi nikdy neřekne, ale on je láska sama, nemusí...

Takže si myslím, že u dalších dětí bych to měla stejně, samozřejmě, že jsou osobnosti s nimiž si člověk sedne víc, jiné dítě chápe míň, ale jsem z rodiny, kde se prostě máme rádi, neklademe si nároky, podmínky lásky, tohle se mi příčí.

Já píšu o vlastním snu a vlastně i o tom, že ten sen mít nechci, protože mě otravuje.
Že když si představím, že žádné další děti nemám, vidím se v klidném, pohodovém životě, kdy se naplno věnuju synovi a manželovi a cestujeme.
Když si představím, že se mi narodí chlapec, tak vím, že ho budu milovat tak jako prvního.
A když si představím, že čekám holčičku, je to stejné, a ten pocit doprovází něco slastného, co se vám zatřpytí v hrudi a čistá radost. Zároveň ale vím, že to nic neznamená (může být jiná, atd... ale já tak nějak kromě pohlví nemám absolutně žádné představy a nároky. když bude romantička, punkerka, a nebo fotbalista, je mi to jedno. Navíc jsem si uvědomila,že ta potřeba pohlaví mě zajímá tak cca do šesti, deseti let věku. Že jako dítě bych hrozně chtěla holčičku, když si svou rodinu představím jako odrostlé studenty nebo dospěláky co už s námi nebydlí, vůbec mi nevadí představa klidně tří kluků :)

morgiama » Sky děkuju. víš, já si ale tohle vše reálně naprosto uvědomuju. dokonce - si uvědomuju že žádné dítě být nemusí. pokud bude, může být jakékoliv. a jednoduché to není, vím, i to, že dítě skutečně není moje kopie a šatečky může hodit do kouta. vím to napprosto. realisticky se může stát, že i mé další dítě bude postižený chlapec. přesto ano, rozhodli jsme se že chceme víc dětí...


ale já bych tak moc chtěla být tak stejně šťastná jako holky (a opavdu to říkaly), které jsou šťastné, protože si přály holčičku, a mají ji. Uplně vidím, jak jsou vděčné, jak je to naplnuje, a klua už by samozřejmě taky chtěly, ale jakoby ví, že už mají "splněno". Jsou naplněné. A samozřejmě holčičky nemusí splnit očekávání, ale tak do těch pěti deseti let si ta žena ten svuj splněný sen užívá.

nevím kdo mohl mít horší střet s realitou a přijít o iluze než já (rodila jsem předčasně, měsíc dítě navštěvovala v inkubátoru,pak chytlo virus a bojovalo o život - nezemřel. Žije a je zlatý, jiný, ale zlatý.

A já sama nedokážu pochopit že víc než postižení syna ve mně hlodá ta holčička, která "ještě" nepřišla. Přitom vím, že když - až se narodí, přestanu to prožívat.

Je to asi jako když vidíte za výlohou naprosto něco božského, musíte kolem toho chodit každý den, ale víte, že na to nemáte. Víte a stokrát si říkáte, že není vše jak vypadá a rozum to tisíckrát ví. Ale jen tím, že tu věc budete mít, se zbavíte té touhy která pálí. Nebudete s tou věcí třeba ani moc spokojeni, nakonec zjistíte, že jste ji ani nepotřebovali, ale dokud ji nezískáte, nic tu vaši hlavu nepřesvědčí.


A já tu hlavu potřebuju přesvědčit. Potřebuju nechtít, protože vím, že nic, ani dítě mi štěstí nezaručí. já to vím a můžu vám to objektivně vše vyložit. Ale srdce řve, řve a řve... a to mě znepokojuje... proč, když vím, že bych o nic nepřišla, že dítě není já, že by s ním mohly být strašné problémy. Proč když to vím, to nechce přijmout i srdce.. :)

morgiama » Háňa* už jsem psala - nevím co je to "vztah s mou mužskou stránkou" :) opravit věci umím, ve vtipech ráda až cynické chlapské drsňárny :D

a díky :)

morgiama » thééé ahoj, děkuju za trefný postřeh...pocity, jasně. tak já nepochybuji že nejsem jediná kdo si moc přeje holčičku, zajímavé je, že určitě ji nechci proto, abych ji mohla česat a krášlit a kupovat růžové věci. Když půjdu po tom "proč", chtěla bych v ní vidět sebe. To v synovi vidět nejde (můj syn je božský, je nejskvělejší na světě, ale je to "cizí osoba". Což by samozřejmě dívka byla taky, ale mám pocit, že bych k ní měla blíž. Víc by mi také záleželo na jejím životě, vzdělání...myslím, že bych ji více brala jako pokračovatelku sebe sama. Hodné dítě chce asi každý, bez rozdílu pohlaví. Pod tím pojmem si představuju, že budeme mít na věci tak nějak podobný světonázor, budeme naladěny na podobnou vlnu a nebudeme mít spolu boje. To se mi splnilo v synovi, je hodný, klidný, vděčný... takže si i často říkám "sakra, holka, co bys ještě chtěla". Ano, nikdy s ním nezažiju klasické věci jako že půjde do školy nebo si sám bude hrát s hračkami. Ale vynahrazuje mi to tou láskou obrovsky.

A tak vím, že i clapec může mít k matc dokonce i blíž než dívka, občas bývají dívky fnukavé, občas vídají v matce kritiku ad.
Rozum si to uvědomuje.

Proč chci dívku. Chci pokračování sebe samé, chci se na ní dívat jak je nádherná, chytrá, božská, jak si hraje a chci ji dát vše šťastné, co jsem jako dítě prožila v dětství já. Přijde mi škoda to někomu nedat. Chlapeček by o moje knížky z dětství, moje hračky a šatečky co ušiji, zájm neměl. A samo o sobě by mi to možná nebylo líto, ale bylo by okamžitě kdybych viděla jinou matku s holčičkou které ta matka koupila šaty Popelky, krásné a nadýchané. A já bych litovalaže nemám tu dívku, které to mohu dát. Nefunguje to tak ani s jinými dětmi z příbuzenstva. Například mojí neteři to dát "nechci", to mi trhá srdce, že to beru mé potenciální dceři.

Takže tak...

Proč je mi líto matek se třemi kluky je opět totéž - je mi líto že ani ony nemají tu holčičku, které by mohly dát to vše ze sebe.
Prosě jsem si v životě nastřádala něco moc hezkého, at už zážitkově, materiálně, atd. a chtěla bych se realizovat v tom, že dívka bude pokračováním toho krásného, co jsem zažila. jak říkám, na cizí třeba příbuznou to nefunguje. i adopci jsem zavrhla, to není řešení. Nemám potřebu dítěte jako lásky, o níž se budu starat a nikdy jsem neměla, například nikdy ani nechtěla psa.

A taky jsem si uvědomila, že je pro mě holčička symbolem statusu - splněného snu.

""""Ale jinak - pokud máš datum narození správně - vidím třeba stěžejní tvoje vnitřní mužské nástroje, které tak jednoduché a bezproblémové nejsou."""

- můž to trochu víc rozvést, prosím? Horoskop mám správně.
co jsou mé vnitřní mužské nástroje? je to můj vztah k mužům?
nebo schopnost zatlouct hřebík, postavit poličku, opravit dveře? To mám. S otcem výborný vztah, je mi vzorem .
jak se mé vnitřní mužské nástroje mají projevovat?

přece mi neříkejte, že když se naučím rozhodovat, programovat a zatloukat hřebíky a řídit auto, že se srovnám se svou mužskou podstatou... a že všem ženám, které to nemají, se rodí synové... (nadneseně)

jinak já byla opravdu dlouho holčička a pokud jsem s něčím měla trochu problém a snahu tak s tím, aby mě brali jako ženu. Což se v posledních letech, po narození syna zlepšilo a po odchodu z mé první práce na rodičovské se to zlepšilo o 100%. Ted jsem v nové práci a ty pocity sebejistoty a ženskosti a schopnosti jsou nebetyčně jinde a je to skvělý pocit. Pomohlo mi mateřství, obrovsky jsem díky tomu získala pocit dospělosti, ženskosti a sebedůvěry.

To je tak všechno, co mě k tématu napadá, ale o "mužských nástrojích " v sobě, nevím..ani co si pod tím představit..

morgiama » Háňa* hani, tak teď jsem ještě víc zmatená, protože jestli jsem něco někdy nepřestala být, tak je to dítě. běžím jen tak ven něco koupit když sněží, abych si mohla botama prokopávat krusty sněhu a poslouchat jak křupe, nedávno jsem vytáhla moje loutkový divadlo z dětství a opravuju ho. hraju si, muj největší koníček je kreslení a věnuju se mu fakt hodně.. atd. až možná v něčem ůsobím tak že to někteří lidé nechápou. loni jsem si pod stromeček nadělila lego pro dospělé. letos jsem si koupila knížky harryho pottera v krásném ilustrovaném vydání...

nevím kdo je v mém okolí víc dítě, než já, myslím v těhle malých, bláznivých činnostech... a to nepíšu proto, že to ted lovím v paměti, abych měla obhajobu, ale proto, že tohle jsem fakt já. sednout si pod rozkvetlý strom a koukat na včely, jak to tam bzučí, postavit si na zahradě houpačku, abych semohla houpat (na pinterestu byly super houpačky ze dřevěné palety, perfektní.. s přítelem jsme na tom sedávali, pak už tolik ne, tak jsme to sundali) Nebo někdy když je hezky prostě vyrazím jen tak ven. Když dávají na ulici balonky, vždycky si vezmu. S tímhle myslím jsem problém nikdy neměla, možná proto to kompenzuju tím nenápadným a elegantním oblečením - někdy :))
abych nebyla pořád takové dítě. I já sama vždy vypadala o 5 - 10 let mladší, než jsem:) mě samé připadá, že jsem se od dětství vubec, vubec neměnila. prý jsem vyrostla, ale nevšimla jsem si toho. naopak jako by t malá holka ted měla dítě a nechápe že je to možný :)) tak jsem to měla u syna, přestože to bylo dva roky lékařů atd :))

Myslím, že bych byla skvělá máma... ale možná taky ne. Syna moc miluju. Jen je to o dost jiné mateřství..., to normální neznám...tohle je takové jako když máte miminko, co nikdy nevyroste, jen je větší a větší, a těžší, ale pořád miminko. krásný, voňavý, rozkošný miminečko,

kamarádce jsem na zdi v ložnici vytvořila nádhernou píšu pohádky pro děti, jednou bych je chtěla vydat...taky zpívám ve sboru, zpívám od malička, do dnes, je to krásné.

je to ono, co myslíš?

myslím, že zrovna u mně to víc už nejde..

morgiama » Háňa* Děkuju. zajímavé. Mohu se zeptat - JAK se té svojí mám ale věnovat, když to nemá být prostřednictvím toho, že SOBĚ budu dopřávat. A to ani nechci.
Párkrát jsemsi opravdu zkoušela koupit balerínky, růžové šatičky, které mi byly, a třpytivé náramky, ale vubec jsem o to nestála to nosit. Nejradši chodím v černé, v tlumených barvách a jako dáma, spíš. vždycky jsem to tak měla. závidím ale růžové pokojíčky a princezno šaty a takové věci, s nimiž bych si ale stejně ted už nehrála. viz že jsem si pár věcí koupila do krabice, miluju je mít a občas si je prohlédnout a to je vše...

proto ani tu touhu nechápu:)


jak JÍ mám věnovat pozornost? vizualizovat si ji před spaním? a proč?


to mě zajímá...

morgiama » Sosna zvlčelý děkuju strašně moc. něco určitě zkusím podniknout. mám už nějaké kinezky za sebou a nic s holčičkou nebo tímto tématem se tam neukázalo. pní zjisila že je tam něco co se týká mého pradědečka když byl v období dospívání. ale víc nevím. setkali jsme se ale nic mi neřekl. mlčel. když si je vizualizuju, mlčí všichni:)

morgiama » Najdise.cz děkuju moc. to se mnou tak krásně rezonovalo.. hlavně ta podpora. Moc.