Diskuze, Diskuzní fórum

dan162 » cimi Účinky takového tranzitu si modeluji jako velmi těsný průlet magnetu. Když máme dva magnety, tak při pohybu kolem sebe vyvinou na sebe sílu a minou se. Je jedno, zda jde o přitažlivou nebo odpudivou sílu, jestli je to harmonický nebo neharmonický aspekt. To podstatné je, že neovlivníme dráhu magnetu, ale ovlivníme, zda jsme magnet, nebo třeba dřevo. Magnet když nenajde nic magnetického, tak nezapůsobí. Tím magnetickým v tranzitu Uranu jsou ty věci v nás, které překáží, brzdí, tíží, omezuje, je pevné nebo tradiční - a se kterými jsme do té doby z jakýchkoliv důvodů ve svém životě nedokázali nebo nechtěli hnout. Dřevem je to, co je v nás otevřené, proudící, bez hranic, přizpůsobivé. Takhle na to koukám, není v tom strach.

aktigram » cimi No ja sa už nedožijem tohto tranzitu, ale užívam si ho celý svoj život nakoľko mám Uran na Slnku. Porovnávam ho iba so svojim vnukom Rybou s Uranom na Slnku / mimochodom jeho Slnko stojí na mojej Lune a Uran tiež.
Vidím iba spoločné znaky - rýchla prispôsobenosť na nové prostredie aj ked pred tým sú to obavy zo zmeny.
U mňa je rizikový v Raku, lebo tam je utopený a preto hrozia výbuchy a pod. čo sa aj viackrát za môj život stalo, v Blížencoch je vo vzduchu čo je jeho živel a tam určite nie je nahnevaný ale radostný.
Ja si myslím že je oveľa viac tých jeho lepších stránok ako opačne. Dáva mi určitú priebojnosť ale aj asertivitu.

thééé » cimi Taky je moc dobře popsana uranská nutnost se náhle pohnout a posuny v kolektivnim vědomí.
https://youtu.be/h_nfdZQbAAw/…

dan162 » cimi Ptám se pro kamaráda :-)) Hranice nemám dobře nastavené (cizí energie ulpívají) a bdělost - klidně nějakou příležitost minu, abych na sebe netlačil. Umíněnost porozumět to ano.

Došlo mi, že já v modelu perpetua mobile ztrácím dech a současně pobyt na nově "dobytém vrcholku" příliš často byl doprovázen otázkou "opravdu to stálo zato?". Vnější cíle, které jsem si stanovoval, nebyly v souladu se mnou. Tak jsem je zrušil, žádné že je lepší než špatné. Nemohl jsem jít přes přání, protože u mne to muselo být slovně a vždy jsem na něco zapomněl. Rozhodl jsem se dávat raději vědomě prostor v sobě slabším kusům ze stáda, někdy rozhodnutím co dělat, jindy upozaděním navyklého způsobu reakce. Zaujal jsem k sobě pozici pozorovatele než vůdce a začal jsem sledovat, co se děje u mne uvnitř. Jak reaguju v jaké situaci. Se snahou pochopit a vylepšit. Moc to nefungovalo, protože pořád šlo o záměr, cíl, ne o příčiny.

Už před delší dobou jsem se naučil odvahu (místo nedostupného otevření se), třeba o sobě napsat co mne bolí a odtud už šlo si něco ošklivého sobě přiznat, takže to nebylo daleko k tomu dát na piedestal autenticitu. Tu pravou očištěnou od mnou vytvořených záchranných řešení. S černou vzpomínkou jak kdysi dávno vypadala, když jsem si utíral na pařbě konané u paní kterou jsem neměl rád hořčici do záclon.

No a pozorováním těla, hypotézami a vyvracením hypotéz realitou jsem došel jednou k tomu, že odnepaměti jsem vždy připraven na akci, útěk. Příliš sympatiku, nucené aktivity, která mi není vlastní a vyčerpává mne, žádný odpočinek ani v klidu, žádný domov, žádné bezpečí. Došlo mi proč jsem to takto dělal, kde to vzniklo (pocit nespojení s mámou, bez pocitu emočního bezpečí a později snaha být přijat potřebností a vylepšení nastává jen aktivitou). Zjistil jsem ale také, že ty mé "slabší kusy stáda" mají své vlastní hodnocení, nebo spíš své hodnocení vědomého hodnocení a ve snaze pomoci reagují po svém. Tak jak umí, jak jsou evolučně a horoskopem postavené, dělají co umí a neumí. A přitom bedlivě vnímají co říkám, reagují na to svým jazykem, ale bleskově, od mého hodnocení k puzení je mžik. Jen já nevnímal že mluví, i když asi "mluvily" pořád. Každá část má jiný jazyk, který objevuju. Tak jsme vedli nějaké diskuze, třeba jak si vážím toho co dělá (opravdu jo), že ovšem staré recepty že nás dnes dostávají do problémů (konkrétní ukázky), že to chce jiný přístup, spolupráci, a ať říká co zachytí, že to je super, ale nově ať mi nesahá na volant. Ok, fungovalo, nezvyk, když se dělo něco nepříliš bezpečného a nebyly žádné strachy, žádné zásahy ani řešení od těla nepřišly. Důvěra s pozorováním, jak že mé recepty zaberou. O týden později jsem tělu řekl, že chci, aby mne na dovolené v noci nechalo spát - do té doby mne budilo prvním neznámým zvukem, jen proto, že by to mohlo být nebezpečí, k tomu pocit strachu. Ať tělo místo toho bedlivě poslouchá, zhodnotí, poradí se, ale nebudí když to není nutné. Že jsou zvuky sice otravné, ale do auta se nikdo nedostane, ostatně spával jsem i pod širákem a nikdy se nic nestalo, žádný poplach zatím nebyl důvodný. Probrali jsme všechny netypické zvuky typu zvonění zvonců krav v Alpách, aby bylo jasné, kdy mne určitě nemá budit. Možná se poradit s intuicí, to by bylo dobré. No a další noc se poradilo a ten zvuk mi přehrálo do sna, až jsem se probudil, prskal jsem, ale vlastně dobrý - měl jsem volbu, zda se probudím nebo ne, a rozhodl se probudit. Ale nevzbudilo mne, přesně jak jsem chtěl. Další noc byla diskotéka u parkoviště v Innsbrucku, mraky lidí, tuc tuc, a vzbudil jsem se odpočatej ráno, ani nevím kdy přestali, tipuji o půlnoci, tak dvě hodiny poté, co jsem usnul. Fungovalo to. A v té chvíli jsem zjistil, že slyším přes den o dost líp. Tělo naslouchá jak jsem chtěl a spolupracuje, super. Sluch je jemnější a silnější, některé vyšší tóny až pískání se objevily. Vjem neobsahuje strach z neznáma. Podle mne se jen vrátil na přirozenou úroveň, bylo to trvale snížené, jen jsem to nevěděl. Nechtěl jsem něco poslouchat.

Je to srozumitelné? Píšu jako obvykle od konce.

Diviška » cimi Ale máš pravdu, že také je pro mě těžké do vztahu investovat, když vím, co vím

Diviška » cimi Ano, všechny strany jsou realita, máme poměrně komplexní a "bohatý" vztah.

Diviška » cimi Je pozorný, aktivní, sportovně založený, vtipný, velice inteligentní, vzdělaný a bystrý, můžeme se spolu bavit o psychologii, filosofii, politice, hodnotách, oba máme rádi zvířata. Studovali jsme stejné předměty na škole, pracovali jsme ve stejné práci, máme více podobných zkušeností. Rozumím si velmi s jeho dítětem a mám ho moc ráda, občas s ním trávím čas i sama bez přítele a je to neskutečně hodné a citlivé dítě. Máme stejné zájmy. Vzájemně o sebe pečujeme, podílíme se na úklidu, dělíme si finance - napůl platíme nájem, spravedlivě platíme dovolenou a jiné věci. Oba máme dostatek svobody a vzájemně se neomezujeme. Jsme oba věřící - on dokonce studoval na kněze, ale chce si dodělat obor učitele. V posteli nám to klape (kromě emoční stránky, cítím u něj odpojení), když už ke styku dojde, tak je to naprosto skvělé a to co jsme měli na začátku jsem s nikým nezažila (prostě akorát). Problém je frekvence a že se se mnou často nudí, i když se fakt snažím a jsme mnohem aktivnější než jiné páry v okolí. Hodně spolu cestujeme a podnikáme adrenalinové zážitky. Jsme oba skromní, co se týče dovolené, jídla, bydlení nebo spaní na cestách. Klidně spíme pod širákem, ve stanu, v autě nebo v přístřešku v lese, na pláži. Dělá mi samá překvapení a pozornosti - vymýšlí pro mě dárky i jentak, i když nemusí, vaří, vozí mě skoro denně do práce, jen je takový zvláštně zženštilý - dává přednost domácím pracem, tvoření dekorací, psaní básní, chce, aby se s ním jemně zacházelo, byl neustále obdivován za svou tvorbu a prožíval každý den romantiku jako z filmu. Já mu např. spravuji nějaké peníze, připomínám svátky, snažím se s ním trávit čas v plné pozornosti, podnikám s ním jeho oblíbené aktivity, nosím jídlo, když nevaří. Jeho rodina mě má ráda a jeho máma tvrdí, že jsme si úplně podobní, moje rodina respektuje náš vztah. Muže, se kterým by takhle dobře proudila komunikace, jsem ještě neměla. Ale to je jen moje vnímání. Máme se objektivně dobře a v mnoha věcech štěstí.

Měli jsme hezký vztah, dokud se mnou nepřestal spát a nezačal mě obviňovat, že ho mám jenom na sex a přestal vidět všechno ostatní hezké. Pracovně pobývá mimo město nebo v zahraničí třetinu měsíce, kde je beze mě, téměř se mi neozývá, bývá nedostupný a na cestách se seznamuje se ženami, se kterými (s některými z nich) mě poté podvádí - podle jeho slov prý jen proto, aby tu danou ženu potěšil a rozptýlil a píše jí romantická vyznání, např. jak se na ni těší, že se mu o ní bude zdát, erotické sms, co s ní bude dělat, jestli už je taky na něj natěšená, bere ji na romantické výlety (a tvrdí mi, že je pracovně pryč nebo se synem), buduje s ní hlubší porozumění.. Tohle mě dost bolí. Na to, že jsem mu po letech vlezla do soukromí reagoval, že jsem ty konverzace neměla vidět a omlouval se, ale jinak je podle něj jeho podvádění v pořádku a neškodné. Dokonce i mně navrhl, ať si někoho najdu a mám sex a rodinu jinde, pokud neohrozím náš vztah Jenže já bohužel nejsem typ, co by měl více partnerů a mohl s tím být psychicky v pohodě, vyhovuje mi stabilita a dlouhodobý vztah.

thééé » cimi A k tomu, co jsem psala vlastně musím dodat, že bez pochopení jakýchsi karmických souvislostí bych z toho asi nevyšla nikdy.
Bez pochopení toho, na čem a jak duch/duše roste...bez pochopení toho, k čemu to všechno utrpení potřebuji (zase z hlediska duše)....a k čemu vlastně utrpení je...bez pochopení toho, že i mezi predátorem a obětí je dohoda a v duchovním světě toto můžou být velmi blízké duše či rodina.

Moc hezky je to do "nadpozemského detailu" popsané v knížkách M. Newtona
https://www.databazeknih.cz/prehled…
Ale já jsem prostě ta ryba, která to potřebuje pochopit a uchopit z toho spirituálního pohledu. Potřebuji vědět, proč to ten druhý "pro mě dělá", pro moje dobro
I když rozumím psychologickým mechanismům, není nad ten nadhled z pohledu vyšších emocí, vyšší lásky. (a to nejsem sluníčkář, spíš ráda prozkoumávám naše nevědomí a taky nadvědomí)

verka96 » cimi Aktuálně zajímavý rozhovor se Silvií Rei - moc ji neznám, ale ráda poslouchám takové rozhovory, tak na začátku popisuje, co se letos děje - Země + Sluneční soustava.
Také je téma laskavost, soucit a hranice (jeji nastavení) - 1h, navazuje téma vina x odpuštění do konce rozhovoru. V jiné diskusi hodně diskutováno. Musím se Silvií souhlasit ohledně viny a odpuštění, kde není vina, nemusíme pořád dokola odpouštět a pořešit vztah rodič + dítě.

https://www.youtube.com/watch/…

MG34 » cimi Sorry, že odpovím za ni - už mi to došlo a je možné, že jí také a už se tu neukáže (nebo ji zablokuju, když bude vyvádět dál).

Ona měla takového partnera - byl smažka s invalidním důchodem, s více identitami, zmanipuloval ji, věřila mu a pak se na ni vykašlal a odstřihl se. Tady si u mne našla náhradní cíl, na který všechnu svou frustraci ze své pošetilosti bez ladu a skladu sype.

Nic víc v tom asi není. Resp. s jednou výjimkou - když si našla takového partnera, zjevně to s ní uvnitř nějak rezonuje (možná bude mít také více různých identit).

Mici Angóra » cimi Smrt to klidně být může, ale nemyslím si, že tvoje, co mám zkušenost z okolí, tak jedné kamarádce Rybě zemřel během tranzitu Urana přes Slunce manžel na infarkt (to je klasická uranovská smrt) a druhé během pár týdnů manžel i otec (tam to ale bylo i o tom osvobození, protože to byl ležák, o kterého pečovala, takže na tom něco je). Jak už jsem tu jednou psala, tranzity transsaturnů ke světlům za mě fungují často bez ohledu na aspekty v radixu. Kdybys chtěla extrémní případ, tak znám holku, která má v radixu těsné novoluní v Beranu bez aspektu na Urana, pamatuju si, jak jsem jí říkala, aby čekala nečekané a v jejich rodině se odehrála vražda, zemřeli blízký muž a žena (nechci to tady rozebírat moc podrobně). Taky je to u žen rozvodový tranzit, ale tam už si myslím, že musí být radixový náznak.

dan162 » cimi V obecné rovině bych ho bral jako spojence, potenciální vítr do plachet a připravil si pro něj práci. Když je v zápřahu a člověk dobrovolně ve fázi změn, tak to pak není elektrická rána, ale spíš se rozutíkávají šroubové spoje vlastního auta, když už mělo být dávno pryč, takže je nějaký čas na reakci.

funky » cimi Nemám strach sama o sebe, ale tady na těchle stránkách se pohybuje dost lidí, kteří jsou takříkajíc na hraně, a mají tendenci věřit pseudointelektuálním nesmyslům, jako jsou satelitní kvantové počítače, co ovlivňují myšlení lidí. A ano, všichni jsme svým způsobem stejní, protože jsme zvířata z masa a kostí. Můžeme věci vnímat odlišně, ale na všechny se vztahují stejná pravidla přírody. A když si někdo vymýšlí, že má spoustu eg a supereg, a píše návody k jejich objevení na základě úplných banalit, je absolutně na místě mu říct, že nemá pravdu.

Devi » cimi Může dát i zdravotní potíže, např. u spisovatele Michala Viewegh nar. 31.3.1962 došlo k prasknutí aorty 10.12.2012 , když tranzitní Uran měl na svém Slunci.

Devi » cimi Díky

Nabi* » cimi Zrovna na mě vyskočilo video: "When you criticize your children, they dont stop loving you - they stop loving themselves."

"Když kritizuješ svoje dítě, nepřestane milovat tebe, přestane milovat sebe."

Takhle jednoduchá je odpověď na tvoje otázky: NEDOSTATEK SEBELÁSKY

Já osobně se můžu absolutně ztotožnit s tím, že sebeláska je alfou a omegou a táhne se mým životem jako červená nit.

Co člověk, to jiný způsob, který mu vyhovuje nejvíce, ale já jsem zjistila, že LÁSKAVOST VŮČI SOBĚ je ten největší lék. Nesnáším klišé :D a tohle jako klišé zní, ale prostě tohle je pro mě nejvíc. A ne ze vzdoru nebo z pomsty, ale z vnitřního klidu, pochopení vůči sobě a sebelásky.
Já jsem například i hodně upustila od toho, pořád se dopátrávat vzorců, protože mě to svádělo k tomu, že jsem spadala do pasti toho, že je se mnou něco špatně. A byla jsem z toho ještě víc na nervy. Vůbec nepopírám, že je to obraz vnitřního nastavení, ale empat se prostě musí dostat z křeččího kolečka posuzování. Protože jaký smysl má to, že se sice zbavíme narcisty, ale budeme dál neustále uvažovat nad tím, jak moc jsme "rozbití", jak "slabí" jsme a podobně? Sebereflexe je jedna věc, ale když je člověk nějaký způsobem s narcistou, je tady předpoklad, že to, co by se mohlo nazývat sebereflexe ve zdravém vztahu, to je zde toxický Nahlížení na sebe sama, který je na hony vzdálený zdravé sebehodnotě.
Podle mě jde i o míru rovnováhy mezi tím, že aktivně pracujeme na sobě a hledáme odpovědi a mezi přijetím sebe sama se vším. Se svým příběhem, s každou svou vlastností atd. Je to běh na dlouhou trať a já jsem si třeba dovolila rok jenom ležet (+ chodit do práce že jo :D), čumět na pozitivní a romantické seriály, dobře jíst, pít a dobře spát. A minimalizovat všechno, co by mě stresovalo. Nebyl to útěk, ale regenerace. Pak už jsem sama cítila, že je fajn zase zajít na nějaký seminář, přečíst knihu, meditovat a zase se posunout dál a aktivně se učit mít sebe ráda a taky dělat vůči tomu kroky a vystupovat pomalu z komfortní zóny.

Myslím, že na to, jak si s tím poradit, není jednoduchá odpověď. Jsou jen záchytné body pro každého jedince jako například přerušení kontaktu na nejnižší možnou míru, gray rock (velmi účinné). A určitě bych nepodceňovala dobrého psychoterapeuta s bohatou praxí a doporučením. Mě to velice pomohlo k seřazení myšlenek a pojmenování pocitů. Jedna z věcí, která mi byla velice nápomocná bylo i to, že jsem se dozvěděla, že jsem měla PTSD (Postraumatický stresový syndrom).... Jsou to všechno jen střípky, ale musím říct, že se mi vyplatilo zkombinovat "obyčejnou" psychoterapii s duchovním přístupem k věci.

dan162 » cimi Dal jsem na otázku k tématu už jednu odpověď, tupě racionální. A přidám druhou úplně jinou odpověď, vnitřně emoční, vnímanou obvykle jako ženskou. Celé to je diskuze o našem vlastním pojetí vztahů, jak se ho učíme, prvotně jako děti, nebo později v jakémkoliv věku událostmi, respektive reakcemi na ně. Malé dítě, které přišlo na svět, zná jen přijetí. Mateřský cit je v základním nastavení vlastně plné přijímání. Otcovský cit podobně, jen je dočasně na tuto úroveň zesílený, muž je svou rolí od nějaké doby v evoluci lovec, který nepřijímá plně a vždy. Odráží se to v odlišné výchově kluků a holek, kdy se učíme vztahům.

Narcis, ve smyslu člověka vytvářejícího dojem, že je schopen lásky k sobě a empat, vytvářející dojem, že je schopen lásky ke všem, jsou dvě protichůdné reakce člověka na emoční odpojení od sebe jako způsobu života (empatem zde není míněn opravdový empat, který si fyzicky nemůže v žádné situaci vybrat, že jím nebude).

Když chci přijímat druhé, nikoliv jako racionální přijetí, ale emoční přijetí, musím být schopen přijímat sebe. Je to emoce, ne volba. Je to styl připoutávání se. V okamžiku, kdy moje nastavení je plné připoutávání se k věcem, lidem, tak vnímám odlišnost, ale neznám cizost. V okamžiku, kdy moje nastavení je oddělení od světa, tak mohu sebe nenávidět a zoufale volat po lásce, vynucovanou po druhých (narcis), nebo mohu sebe nepřijímat a mít odpor, částečný nebo plný, a zoufale se snažit mít pocit mít rád všechny kolem s nadějí, že budou mít rádi mne.

Naznačené dvě "řešící" cesty z popisovaných článků jsou metody snad popsatelné jako socializační, bez šance zasáhnout jádro problému - ve smyslu naučit se s tím žít a omezit své vnější projevy.

Kořeny vlastní připoutanosti jsou evolučně dané - zvířecí vrstva v nás připoutanost nezná, emoční je na ní postavená, obě jsme my.

thééé » cimi Pěkné není co dodat.

Taky jsem tím prošla. A díkybohu za ty zkušenosti. Je dobré tomu rozumět.
Naštěstí mě asi zachránilo moje přesvědčení, že ty témata se odehrávají v mém vnitřním prostoru, a ve vztahu uvnitř mě.
A právě ten "vztah uvnitř" je moc důležitý. Protože bez zvnitřněné postavy narcise, manipulátora či predátora není ani vnitřní empat, oběť a omezený trpitel, který se dobrovolně té síly vzdává...a obráceně.
Je to prostě mechanismus přežití, záleží ke které roli kdy sáhnum abych získala to, co potřebuji - přijetí, lásku, podporu...
Zní to trochu schizofrenně ale tak to vidím, jako vnitřní vztahovost.
Takže ne - on/ona mě ubližuje a omezuje...ale kde já se omezuji a ponižuji atd...

Bohužel si myslím, že kdo se víc identifikuje s narcisem, má v sobě hlubokou nenávist, tam je ta cesta ven o něco těžší, protože prostě chybí sebereflexe. Kdo se identifikuje s empatem, ten se zase víc točí v kruhu vlastní nedokonalosti a chyb. Ale to je složitější zase z hlediska duše...
Kde asi začalo to selhání, kde byl ten pád...Nejraději jdu ještě před narození...

thééé » cimi 7.9. v neděli úplněk a zatmění

verka96 » cimi Já bych jen dodala ze své zkušenosti, ačkoliv jsem jen cítila, že musím odejít z pudu sebezáchovy, že takhle se žít nedá, že je to jen přežívání a že mám život před sebou. A žádná jiná možnost není, takže prostě musím.
Jak píšeš Cimi, pak zbývá jen doufat, věřit, že to všechno dobře dopadne, že o mě "bude postaráno" a že jsem v tom úplně sama.
Beru to jako součást svého života, že to tak bylo a že jsem si to vybrala...